Joe Biden oznámil, že jeho dvojkou na demokratické kandidátce bude Kamala Harrisová. Nominace viceprezidentských kandidátů jsou zpravidla méně podstatné, než by se ze zpravodajství zdálo. Kampaně i média mají shodný zájem na dojmu, že se něco důležitého a vzrušujícího děje. Ale zpětně se na viceprezidentské kandidáty vzpomíná málo.

Kandidátů (tedy těch z neúspěšné strany, co se nestali viceprezidenty), kteří by se nějak zapsali do historie nebo do politologických prací, je poskrovnu. Kdo si dnes vzpomene, kdo doplňoval na kandidátce Hillary Clintonovou? Občas nějaký kandidát zkusí zariskovat a výběrem viceprezidentského kandidáta zaujmout. Když v roce 2008 John McCain sáhl po Sarah Palinové, byl to jeden takový neúspěšný pokus. Ale toho Biden, když se podívá na průzkumy, nemá zapotřebí.

To je jeden nárok, s nímž se Biden musí vyrovnat. Druhý pochází ze specifické situace, v níž se Demokratická strana nachází. Aktivistická základna strany si říkala o přísun progresivistických, radikálních „woke“ kandidátů. Vedle socialisty Bernieho Sanderse se jich tlačilo spousta. A pak přišly primárky a ukázalo se, že masa tradičních voličů strany zdaleka tak „woke“ není. Sedmasedmdesátiletý Biden, který měl být podle všeho už v důchodu, nedbal na to, co si píše uvědomělá mládež na Twitteru, a vystupoval jako kandidát návratu k normálu po Trumpově noční můře. A vymetl socialistu i všechny jeho alternativy.

Stejná uvážlivost vede Bidena i nyní v době revolučního šílenství po vraždě George Floyda. Když aktivisté vytvořili atmosféru, v níž se politici cítili nuceni připojit k volání po zrušení policie, Biden dlouho odolával a pak poslal prohlášení, že on nic takového podporovat nebude. Po mluvčím – sám chce zjevně do tohoto tématu zabřednout co nejméně.

To ovšem nezrušilo napětí ve straně. Politická strana se v kampani bez mladých aktivistů neobejde. Mají nejvíc energie, jsou ochotni toho nejvíce odpracovat, z jejich řad se rekrutují specialisté na sociální sítě a komunikaci. Biden musí činit ideologické úkroky směrem k nim. A co je v jejich ideologii nejvíce na ráně? Gender a rasa. Takže Biden slíbil, že si na viceprezidentský post vybere ženu. A – to už neslíbil, ale jaksi se to samo sebou vyrozumělo – barevnou ženu. Je stále divné používat tento výraz v češtině, kde je vulgárně rasistický. A byl i v angličtině, pokud šlo o starý výraz „colored“. Ale jak jinak překládat současný preferovaný přívlastek „of color“?

Tím se mu pole dost zúžilo a jako nejlepší volba – na tom se shodovali komentátoři i sázkaři – z něj dlouho vycházela kalifornská senátorka Kamala Harrisová.

Harrisová je ovšem silná kandidátka jen ve srovnání s těmi ostatními z toho rasově vymezeného pole. Ucházela se o prezidentskou nominaci, ale z kampaně odstoupila ještě předtím, než se vůbec odehrálo nějaké hlasování. V televizních debatách se zaskvěla jedním velmi efektivním útokem – na Joea Bidena. Ale právě její včasný ústup z kampaně se asi zasloužil o to, že je dnes tam, kde je. Kdyby zůstala v kampani déle, jistě by útočila na Bidena víckrát a dnes by asi tam, kde je, nebyla.

Harrisová bezesporu působí inteligentně. Ale je to inteligence a přirozený šarm, za nímž stojí ještě méně politické substance než za Billem Clintonem, který byl taky charakterizován jako inteligentní, okouzlující, kalkulující a kluzký. Tehdy, v roce 1992, byla Demokratická strana vyhladovělá po vítězství a za Clintona se disciplinovaně postavila. Ale dnešní americká politika je mnohem iracionálnější. Její divoké víry bude Harrisová navigovat obtížněji než Clinton. Zejména když schopnost stylizovat se pobrala spíš než od Billa Clintona od jeho mnohem méně nadané manželky. Když chtěla vypadat cool, přiznala novinářům, že na univerzitě kouřila marihuanu a poslouchala u toho černošské rappery Tupaca Shakura a Snoopa Dogga. Jenže Tupac Shakur debutoval v roce 1991 a Snoop Dogg v roce 1993, a Harrsiová absolvovala v roce 1986.

V Senátu má za sebou jedno volební období, přičemž se už víceméně od začátku věnovala přípravám na prezidentskou kandidaturu. Nejvýrazněji zaúčinkovala při schvalování kandidáta na soudce Nejvyššího soudu Bretta Kavanaugha. Byla to hrubá demagogie, kterou jí republikáni nezapomenou, ale pro demokraty to bylo dobré a ona byla ze všech senátorů nejefektivnější.

Její předchozí kariéra je z dnešního hlediska mnohem problematičtější. V Kalifornii byla to, čemu se u nás říká nejvyšší státní zástupce a je to tam politická, volená funkce. Žádným tribunem lidu nebyla. Do vysoké politiky se dostala díky vztahu s Williem Brownem, ostříleným hráčem kalifornské scény, dlouholetým vůdcem dolní komory tamního Kongresu a později starostou San Francisca. Ten jí zařídil místa v různých komisích a radách a nastartoval její kariéru. Jako státní zástupkyně byla pragmatická a moderní, což tehdy, počátkem tohoto století, znamenalo být tvrdá na „lifestylové“ prohřešky jako kouření marihuany nebo neposílání dětí do školy. Některé její kroky jí byly v primárkách velmi efektivně vyčteny – zatajování osvobozujících důkazů, využívání vězňů jako levné pracovní síly. Zarážející je, že Harrisová na tyto útoky zjevně nebyla připravena. Současná atmosféra ve znamení Black Lives Matter po smrti George Floyda může pro ni být dost zrádnou půdou.

Podobně „neoliberální“, jak zní dnes na levici oblíbená nadávka, byla její blízkost k velkým technologickým firmám. Někteří jí vytýkají, že to měla být ona, kdo měl zakročit, když Facebook kupoval Instagram a Whatsapp. Tehdy platilo heslo, že technologickým firmám je třeba umožňovat růst, kdežto dnes se šíří pohled, jenž tuto soutěžní politiku považuje za chybnou. V televizních debatách sice vystoupila s požadavkem, aby Twitter zrušil účet Donalda Trumpa, ale do skutečných otázek regulace technologického sektoru se jí nechtělo.

Harrisová ovšem bude mít spojence, který jí bude ve volební kampani od nepříjemných otázek odstiňovat, totiž média. Reportáže jako ta z loňského února, kdy jí několik televizních reportérek za přátelského klábosení pomáhalo vybírat v butiku šaty, se jistě budou opakovat. A naopak ty, při nichž se Harrisová vyhýbala reakci na to, že vymyšlené napadení černošského herce Jussieho Smolletta označila za „pokus o moderní lynčování“, budou mainstreamová média minimalizovat.

Ano, samozřejmě že Harrisová naskočila na Smollettovu hru mezi prvními. Mladý, černý, gay obětí nenávisti trumpovců – tady jsou, jak se dnes říká, zaškrtnuté všechny kolonky. A když se náhodou ukáže, že to není pravda, tak to stejně reprezentuje jakousi „větší pravdu“ – tak aspoň funguje horečnatá představivost dnešní generace identity. A Kamala Harrisová má být velice výmluvným případem dnešní politiky identity. Je na kandidátce, protože je žena a příslušnice rasové menšiny. Protože tyto skupiny byly dosud v Americe diskriminované a utlačované. Když ne osobně, tak „systemicky“, jak se módně říká. Bílá, „privilegovaná“ Amerika těmto lidem dluží.

Jenže Kamala Harrisová je příkladem toho, jak je tato ideologie ošidná. Není žádným potomkem někoho, koho ujařmili američtí otrokáři. Je dcerou přistěhovalců. Matka Kamaly Harrisové byla dcerou vysokého indického státního úředníka a diplomata a vypracovala se na expertku na endokrinologii, která učila na několika univerzitách a byla členkou poradního sboru prezidenta. Její otec je z Jamajky a je emeritním profesorem ekonomie na Stanfordově univerzitě. To, že má reprezentovat historicky utlačované sociální skupiny, je vítězstvím melaninu nad politickou ekonomií a sociologií. Vedla život privilegovanější než velká většina Američanů. V tomto směru reprezentuje stávající americké elity dokonale.