Celým týdnem se táhlo vypovězení smlouvy o přátelství mezi Prahou a Pekingem. To se, jak známo, stalo v pondělí z iniciativy pražského magistrátu. V českém veřejném prostoru jsou reakce vypjaté z obou stran. Někteří pražští zastupitelé, za všechny citujme šéfku pirátské frakce Michaelu Krausovou, se tváří, jako kdyby nemohli spát... kvůli Tchaj-wanu: „Třicet let od sametové revoluce si musíme připomínat, že svědomí není na prodej!“ Z druhé strany se v hlavách převalují známé nedozírné následky, dnes samozřejmě na hospodářské frontě. Například ekonom Lukáš Kovanda spočítal, že zhoršení česko-čínských vztahů připraví českou ekonomiku o 23 miliard korun (došel k tomu v zásadě spekulací, že roztržka Prahy s Čínou bude mít na vzájemnou obchodní výměnu poloviční dopad, než jaký měly sankce z roku 2014 na náš obchod s Ruskem, a výši neuskutečněných obchodů s Ruskem vydělil dvěma).

Ta domnělá přesnost odhadu škod i ta domnělá zásadovost jsou přepjaté. Byla chyba od minulého vedení Prahy, tedy za primátorky Adriany Krnáčové, přistupovat na čínský požadavek, aby ve smlouvě dvou měst – nikoliv vlád – byla zahrnuta klauzule o jednotě Číny, tedy výslovné neuznání Tchaj-wanu. Jenže stejně tak není žádná aktuální potřeba starou chybu napravovat a smlouvu okázale vypovídat, když smlouva stejně doběhne příští rok a primátor Hřib má čas postarat se o to, aby se v následné smlouvě servilnosti už neocitly. To by však koalice morálních šampionů nemohla vytvořit zdání jakési principiální situace, kdy hovoří svědomí. Výsledkem je legrační pohled na magistrát dvacátého největšího města Evropy, jak na Mariánském náměstí řeší územní integritu Číny. To vše propleteno aférkou, v níž byly PPF a Univerzita Karlova donuceny zrušit partnerství a malý sponzorský dar zčásti na základě strachu, že sinologové na UK přicházejí o akademickou svobodu a nebudou už moci o Číně kriticky bádat.

Když to půjde tímto tempem, stane se z naší čínské politiky ohňostroj povrchních gest a symbolů. Že je říše středu náš největší geopolitický a hospodářský soupeř, pochopil z relevantních politiků na Západě zatím plně snad jen Donald Trump. Americký prezident usiluje o to, aby Amerika byla zase konkurenceschopná, zatímco EU pracuje na tom, abychom se skrze umělé zdražování a klimatickou politiku z té soutěže sami vyřadili. V Evropském parlamentu, který nastavuje tempo v klimatické politice, Hřibovi Piráti zasedají v zelené, tedy nejradikálnější frakci. Z toho plynoucí nápady, jako je řidičům vnucovaná elektromobilita, také hrají přímo do rukou Číně. Elektroauto je baterka na kolech, lze je vyrábět snadněji než tradiční auta se spalovacími motory. Evropa měla know-how, jejž se dobrovolně vzdává. Totéž jsme viděli už při solárním boomu, kdy se levnější panely solárním baronům vozily z Číny. Zatímco EU se zavázala a je rozhodnuta za obrovských nákladů stáhnout emise CO2 do roku 2030 o 50 procent (oficiální politika nastupující Evropské komise, ve hře je ovšem zvýšení na 55 procent oproti roku 1990), komunisté v Číně se mezinárodnímu společenství zavázali pouze k tomu, že do roku 2030 budou své emise zvyšovat. Až pak prý zapracují na jejich snižování. Na takových předpokladech by žádný rozumný politik na Západě neměl stavět.

Nárůst čínských emisí do roku 2030 draze vykoupený evropský zázrak hravě zastíní. EU za posledních deset let snížila své roční emise CO2 o necelých 700 milionů tun, zatímco Čína tou dobou zvyšovala svoje emise o dvě miliardy tun, čili o trojnásobek ročně. Takže v Evropě si kolosálně pouštíme žilou, a současně v Evropě – a kupodivu téměř nejvíc v Praze – z těch mizejících sil peskujeme soupeře, který se udržuje v kondici. Když vás někdo považuje za vola, těžko se bude vašimi radami řídit.

Další články od Dana Kaisera ZDE