Člověk mohl doufat, že paranoidní reakce demokratů na Trumpovo zvolení, kdy za tím viděli temné nitky vedoucí až k ruskému prezidentu Putinovi, bude mít pro středovýchodní Evropu alespoň jeden kladný důsledek. Totiž že se demokratická podezřívavost vůči Rusku přehoupne v trvalou politiku. V případě nástupu demokratického prezidenta by tak nenásledoval žádný reset a Amerika by pokračovala v nahlížení na Rusko jako na svého nepřítele. Po prvních měsících prezidentství Joea Bidena se tato naděje ukazuje jako lichá.

V politice vůči Rusku je Biden téměř přesným opakem Trumpa. Není pochyb, že Trump Putina osobně obdivoval a odmítal ho na veřejnosti kritizovat. V reálných krocích však byl mnohem více protiruský než jeho předchůdce v úřadě Barack Obama i nástupce Joe Biden.

Joe Biden nedává nijak najevo, že by Putina měl rád. Dokonce když byl tázán, jestli si myslí, že Putin je zabiják, odpověděl „ano“. To bylo kvitováno v protiputinovských kruzích. V reálných krocích však jde Putinovi na ruku. Zrušil sankce proti plynovodu Nord Stream 2, jehož stavba ohrožuje energetickou bezpečnost středovýchodní Evropy. Minulý týden pozastavil dodávku pomocného balíčku Ukrajině, který obsahoval i útočné zbraně. Nakonec se s Putinem sešel v Ženevě bez většího plánu čehokoliv dosáhnout. Hlavním výsledkem summitu je tak lehce zvýšená Putinova prestiž.

Chování Bidenovy administrativy má v podstatě dvě vysvětlení, jedno vstřícné, druhé ne. To vstřícnější tvrdí, že jde o promyšlenou politiku. Biden uznává, že hlavním protivníkem Spojených států je Čína, která se snaží stát světovým hegemonem. Rusko je jistě zločinný stát, ale stále se spíše jedná o „Horní Voltu s raketami“, a ne o vážného konkurenta na světové scéně. Logicky se tak Washington chce soustředit na čínskou hrozbu a ústupky Putinovi jsou způsobem, jak si zajistit klid v Evropě při případném střetnutí s Čínou, ať už bude mít jakoukoliv podobu. Toto vysvětlení sice nemusí být přínosné pro náš region, ale alespoň naznačuje jistou logiku a reálpolitiku za Bidenovými kroky.

Druhé vysvětlení je, že se jedná o typickou demokratickou politiku z předtrumpovských dob. Ta byla založena na víře, že s Putinem se lze domluvit, stačí mu ustoupit v několika legitimních oblastech a on zanechá svých agresivních kroků. Zatím nikdy tato politika nevyšla. Pokud je správné toto vysvětlení, znamenalo by to, že demokraté se vrátili ke své naivní zahraniční politice. A naivní zahraniční politika většinou dosahuje o dost horších výsledků než reálpolitika.

Při referování o krocích Trumpa a Bidena si však nelze nevšimnout dvojího standardu. Pokud by Trump učinil byť jediný z těchto kroků, okamžitě by to bylo bráno za definitivní důkaz jeho podřízenosti Kremlu. Když se Trump sešel s Putinem v Helsinkách, nesmyslnost celého podniku byla americkým médiím zřejmá. Nyní při ženevském setkání byla naopak fascinována tím, že „dospělí jsou zpět ve vedení“, jak zněl titulek analýzy summitu na CNN.

Dá se čekat, že „ruská hrozba“ nyní ze stránek amerických novin pomalu zmizí, bez ohledu na to, že Biden se zatím chová ke Kremlu vstřícněji než Trump. Aspoň do doby, než se připomene sám Putin. Pokud ano, nejspíše protože bude povzbuzen Bidenovými ústupky.