Někdy se eurokritičtěji založeným lidem doporučuje, aby pozorněji sledovali debatu v Evropě a nebyli pak znovu a znovu překvapováni. Nevyslovenou premisou je, že když nějakou pro nás nevýhodnou směrnici nebo hlasování na radě ministrů zachytíme včas, Unie se chytne za nos a zamyslí se podruhé. Už to je groteskní představa, která nechává stranou zanedbatelnou ochotu evropského „západu“ nějaké podněty ze střední Evropy přijímat. Ale je otázka, zda proces, jemuž se říká tvorba politické vůle, už v EU nenabral takové tempo, že ani dobrý systém včasného varování by členským státům k ničemu nebyl.

Tento týden se v Bruselu koná Evropská rada, na programu je loňský návrh Evropské komise přeměnit Unii do roku 2050 na „klimaticky neutrální“ zónu. To znamená, že v celkové bilanci by Unie neprodukovala žádné emise skleníkových plynů, především C0₂. Byť nějaké emise vznikat budou vždycky (člověk, jak známo, CO₂ vydechuje), plán je, že i ty nevyhnutelné emise by se musely kompenzovat, například výsadbou zeleně. I tak by ovšem cesta ke klimatické neutralitě musela znamenat ohromný nárůst tzv. obnovitelných zdrojů, které však jsou nepravidelné a nespolehlivé a musejí mít po ruce záložní řešení, tedy tradiční elektrárny. Ale uhelné nebo plynové elektrárny nemohou pracovat bez emisí, pokud nebudou vybaveny zachycovači emisí CO₂ („zachycování a ukládání“, anglická zkratka této technologie je CCS). Při dnešním stavu vývoje představuje CCS drahý rozmar a zvyšuje náklady na provoz elektráren o desítky procent (od 25 u plynových po 80 procent u uhelných, uvádí jedna studie z Německa). Takže unijní lídři budou tento týden s plnou vážností rokovat o přijetí cíle, u kterého nikdo nemůže tušit, jestli se pro něj vůbec najde technicky schůdná cesta. A jak bude pomalu ubíhat těch třicet vyměřených let a CCS bude pořád drahé, dá se mezitím aspoň uměle zdražovat leckterá lidská činnost, od létání po konzumaci masa.

Jak to, že jste o tak revolučních úvahách politiků zatím slyšeli tak málo? Plán klimatické neutrality do roku 2050 představila Komise loni v listopadu, nicméně delší dobu vypadal jako mráček, z něhož nezaprší. Jenže tou dobou už se rozjížděl fenomén Greta, který minulý měsíc vedl k posílení Zelených v eurovolbách, a ačkoliv tvoří i nadále docela malé dvě frakce, stačilo to k posílení dojmu, že zelený vlak je nezastavitelný. 

Už před eurovolbami se k návrhu Komise přihlásila skupina osmi zemí (Francie, Benelux, Portugalsko, Španělsko, Dánsko a Švédsko), pořád se ale nad ním dalo mávnout rukou. Nepřipojovalo se totiž Německo, pro svou váhu jakýsi větrolam pro ostatní skeptiky. Což se ale podle včerejší zprávy listu Süddeutsche Zeitung, který nahlédl do komunikace mezi Berlínem a Bruselem, mění a Německo přechází na pozici klimaneutrality. V Bruselu tedy budou odporovat už jen některé postkomunistické členské státy jako Polsko a Bulharsko. Takové závažné rozhodnutí by sice vyžadovalo souhlas všech, ale středo- a východoevropské státy možná půjde přemluvit, případně „uplatit“ nějakou výjimkou, samozřejmě dočasnou.

Je až neuvěřitelné, do jaké míry může ovlivňovat budoucnost Evropy, a tedy i České republiky stav mysli jednoho člověka. Zatímco ještě před měsícem kancléřka Angela Merkelová plán odmítala, teď prý mění názor. Server provládního listu Frankfurter Allgemeine Zeitung uvedl nedávno zprávu o tom, že Merkelové NE měkne, výčtem faktorů, které vedly k většímu zájmu veřejnosti o „ekologickou problematiku“: nedávné zprávy o masivním ohrožení druhů z OSN (proč je namístě skepse, tady) úspěchy Zelených, kteří v Německu vedou průzkumy veřejného mínění, tento víkend s 27 procenty už o tři body před CDU/CSU; Greta Thunbergová, jejíž německé klony se v době, kdy Merkelová ještě plán odmítala, nechaly přijmout prezidentem Macronem; anebo happening Greenpeace, kdy byly před Braniborskou bránu postaveny ledové krychle a překvapivě začaly tát. Dalším možným důvodem je, že  – vinou odstavování jaderných elektráren – Německo významně zaostává za svými vlastními cíli pro rok 2020. 

Co je potom rok 2050? Všichni účastníci summitu budou tou dobou mrtví politicky a s možnou výjimkou Emmanuela Macrona asi i jinak. Časová rozmáchlost tohoto plánu ale nesnižuje vážnost toho, co se právě děje. Západní Evropu doslova během několika měsíců obsadila klimahysterie. Tlak na nás ve střední Evropě, abychom hlasovali pro celoevropské plány na boj s CO₂, se zřejmě stává trvalým prvkem evropských rad. Kde jsme viděli nějakou politickou debatu o tom, jak Česká republika zareaguje na tento vývoj? Nikde. Může vůbec nějak reagovat vláda, jejíž premiér je vážně podezřelý z podvodů při čerpání evropských dotací? Nemůže.