Před deseti lety byla sdílená ekonomika chytlavé sousloví. U jejího základu stojí dvě jednoduché úvahy: že člověk může některé své věci, od bytů po auta, buď výměnou, nebo za poplatek sdílet, a že když se zákazníci propojí mezi sebou, odpadá zprostředkovatel a ceny klesají. V některých případech, jako je Airbnb, to tak víceméně i funguje.

Ale dokonce i u Airbnb obnáší sdílená ekonomika skryté náklady a kromě toho se stala zastíracím heslem pro obyčejný byznys, způsobem, jak se vyhnout úřednímu dozoru a obecním poplatkům. Ve sdílené ekonomice má totiž zodpovědnost uživatel, nikoli provozovatel, ten jako by neexistoval. Až na to, že ve skutečnosti většinou existuje.

V České republice je dnes nejžhavější byznys, který se schovává za sdílenou ekonomikou, pronájem elektrických koloběžek. Hlavním dějištěm je Praha, především její historické centrum. To loni touhle dobou zaplavily stovky zelených koloběžek. Patří firmě Lime, která začínala před dvěma roky v Kalifornii a dnes je v oboru e-koloběžek světová jednička.

Firma do české metropole přišla v září 2018, na konci vlády primátorky Adriany Krnáčové (ANO). Její náměstek pro dopravu Petr Dolínek (ČSSD) podepsal s Lime a dalšími třemi provozovateli Memorandum o rozvoji služeb sdílených kol. Bylo to v rámci Dne bez automobilů. Memorandum je právně nezávazné, nicméně město i firmy si v něm navzájem slibují dobrou vůli a vstřícnost. U provozovatelů to hlavně znamená, že budou dbát na to, aby zákazníci kola a koloběžky odkládali na místech, kde nebudou překážet. Město do budoucna slibuje infrastrukturu. Za onen rok se však ukázalo, že význam Memoranda spočívá hlavně v tom, že jeden ze signatářů – Lime, s ostatními nejsou takové potíže – s ním může mávat, kdykoliv na něho tlačí městské části.

Proč Lime? Jeho zákazníci koloběžky hromadně odkládají na úzkých chodnících a dalších místech, kde zelené stroje překážejí chodcům. Zadruhé vozítka často jezdí po chodnících, ačkoli správně by jejich místo mělo být výlučně na vozovce. Jenže to by se jezdci museli pustit mezi auta, navíc v historickém centru Prahy tvoří vozovku místo asfaltu zpravidla na jízdu nepříjemná dlažba. Výsledkem, skoro zákonitým, jsou stroje pohybující se rychlostí 25 kilometrů za hodinu mezi chodci.

Městská policie na Praze 1 registruje několik desítek incidentů týdně a v průměru 2–3 regulérní nehody. Státní policie proto zahrnuje incidenty koloběžkářů v celé Praze do kategorie cyklista, od začátku roku eviduje zhruba 4200 přestupků. A i když v tomto čísle jsou zahrnuti i skuteční cyklisté, souvislost s koloběžkami je zřejmá. Před dvěma lety byl počet „cyklistických“ incidentů na polovině.

Zábor veřejného prostoru – zadarmo

Těsně po podpisu memoranda se v Praze konaly volby, po nich na magistrátu zasedla koalice vedená Piráty a na radnici Prahy 1 koalice tvořená mj. sdružením Praha sobě, které postavilo starostu Pavla Čižinského a má pod palcem i dopravu. Stejně jako na úrovni Velké Prahy primátor Zdeněk Hřib přistupoval i radní Prahy 1 pro dopravu David Skála ke koloběžkářům zpočátku vstřícně. Jako pokrokový mladý člověk předpokládá, že ve velkoměstě bude automobily nahrazovat jiná, alternativní doprava.

Na první jednání se zástupcem Lime před necelým rokem ještě Skála dorazil s umírněnými požadavky. Šlo mu hlavně o to, aby si firma s Prahou 1 dohodla seznam míst, kde se stroje odstavovat mohou a kde ne. Podle Skálova líčení tehdejší jednatel Lime odpověděl pohrůžkou – že by taky mohl zítra do Prahy nechat navézt „další dva tisíce koloběžek“. Dnes za Kaliforňany v Praze lobbují a vystupují Jiří Sochor a Ondřej Široký, oba navenek konciliantní, ale věcně neústupní – což je kupodivu, vzhledem k tomu, že zadarmo, docela kořistnicky využívá veřejné prostranství.

Je to křiklavý případ privatizace veřejného statku. Zatímco podle jednatele firmy Jiřího Sochora je mezi zákazníky Lime turistů „pouze“ 60 procent – vysledované to prý mají z plateb kreditními kartami –, lokální politici v Praze 1 tvrdí, že turistů je mezi zákazníky firmy drtivá většina.

Jaké má Lime v České republice zisky? Podle interní statistiky firmy se od začátku listopadu 2018 do minulého týdne uskutečnilo téměř 480 tisíc jízd. Průměrná délka jízdy je jeden kilometr. Platí se paušální startovné 25 Kč a za každou minutu další čtyři. Při průměrné délce jízdy 11 minut si Lime v Praze vydělala za dvanáct měsíců 33 milionů korun. Pořizovací náklady na jednu koloběžku jsou pět tisíc korun, když odečteme je, zbývá 25 milionů. Něco Lime zaplatí své čtyřicítce mechaniků, kontrolorů a řidičů. Sochor a Široký tvrdí, že firma v České republice odvádí daň ze zisku, odvedenou částku prý neznají, to je mezi českým státem a centrálou v Kalifornii.

Zlatý důl každopádně vypadá jinak, na druhou stranu Praha je pouze jedním z desítek měst po světě, kde se zelené koloběžky v posledních dvou letech rozšířily. A pro Kaliforňany je i těch několik desítek milionů korun pořád dost na to, aby se jim vyplatilo najímat si v Praze lobbisty.

Jak stoupá počet nehod a nechuť domorodého obyvatelstva, začíná se město pomalu probouzet k obraně. Nejtvrdší je Praha 2. Ta už loni firmě řekla, že ji na svém území nechce, na což Lime zpočátku přistoupila – Široký tvrdí, že to chápali jako čas na vyjednávání o kompromisu, radnicí nevyužitý –, po půlroce však koloběžky na Vinohradech opět začala ve velkém rozmisťovat. Starostka Jana Černochová (ODS) reaguje trestním oznámením. Koloběžky prý nemají homologaci pro vozovky, lidově řečeno pro jízdy mezi auty jsou málo robustní. V Praze 1 zase radní Skála vymyslel změnu tržního řádu, tak aby provozovatelé byli přinuceni vést nějaká oficiální stanoviště a z těch by podobně jako stánkaři museli odvádět poplatek.

Limity moderních politiků

Pozoruhodné je, že i zastupitelé, kteří k elektrokoloběžkám nejprve přistupovali vstřícně, se pod tíhou zkušeností zatvrzují. Doma, konkrétně v Dallasu, musela Lime úplně opustit provoz e-kol. Město toho docílilo tím, že špatně zaparkovaná kola zabavovalo a firmě vydávalo až po zaplacení vysoké pokuty. Dallas se zatím v Praze napodobovat nechystají. Vydat vyhlášku, která by e-koloběžky z města vypudila, je v moci magistrátu. Tady však vládne progresivní koalice pod vedením Pirátů. Zdeněk Hřib sám je jim ideově nakloněn, letos v květnu se například manifestačně zúčastnil výzvy „Do práce na kole“, vybral si samozřejmě e-koloběžku. I Kotas zdůrazňuje, že plošný zákaz by postihl firmy, jako je půjčovatel bicyklů Rekolo, s nimiž je nepoměrně lepší řeč než s Lime, i proto, že jsou místní a záleží jim víc na místě i na svém dobrém jméně. Všichni tito zastupitelé a radní společně s dvojicí Široký/Sochor sdílejí představu, že čím dál víc obyvatel města bude samo vlastnit e-koloběžku. Hřibův magistrát přijal v létě klimatický závazek města, Lime mu jde šikovně vstříc tím, že ve statistikách počítá i množství ušetřených tun oxidu uhličitého (372, nic zvláštního). Jenže v takovém případě musíme věřit jednak tomu, že elektřina, jíž se nabíjejí koloběžky, vzniká bez emisí. A taky tomu, že řada uživatelů by nepoužila tramvaj nebo – jaká hříšná představa pro městského turistu – nohy.

Takže se chystají další a další kola jednání. Městské části a magistrát budou nadále usilovat o dílčí ústupky, jako jsou vyhrazená parkoviště, o trochu větší příjmy z poplatků za ně, a budou se divit, že koloběžky ve městě s přeplněnou dopravou budou dál překážet, havarovat a iritovat obyvatele. Konečná zodpovědnost je u magistrátu s jeho právem vydávat vyhlášky. Magistrát se ovšem zatím neprobojoval ani k tomu, aby se za výdej odtažených koloběžek musely platit podobné pálky, jaké platí řidiči aut odtažených z modrých zón. Městským částem na magistrátu řekli, že odtahy by se musely řešit legislativně, tedy ve sněmovně.

Takže zatímco řidičům aut, kteří jsou většinou z Prahy nebo z okolí, se život v hlavním městě komplikuje, nejdražší veřejný prostor v zemi si dělí firma z Kalifornie s turisty. Dalším městem v republice, kde Lime vyjednává o vstupu, je Brno.