Pondělní demonstrace kojících matek v pobočkách Raiffeisenbank nedopadla nijak velkolepě, aspoň pokud úspěch měříme počtem účastnic – zhruba deset matek a deset kojenců. Tento protest vznikl na protest proti incidentu, kdy z pobočky na Václavském náměstí vykázala ochranka kojící matku a prý ji obvinila z exhibování. Zpráva o incidentu se dostala na Facebook, případu se ujala Laktační liga (autor přiznává, že o lize dosud nevěděl), poslala stížnost bance, která se matce obratem omluvila. Jiná skupina svolala přes sociální sítě už zmíněné hromadné kojení. I na to banka odpověděla ultravstřícně: akci přivítala pouze s tou jemnou výhradou, že by nerada, kdyby kolektivní kojení narušovalo provoz.

Jsou přírodní matky, které se svými kojenci na veřejnosti exhibují – asi každý čtenář takovou viděl –, a jsou matky, které jen nějak řeší situaci. Pro posouzení incidentu na Václavském náměstí by bylo třeba vidět a slyšet z něj záznam, posoudit míru sprosťáctví muže z ochranky. Nicméně z chování jednoho pána se tu okamžitě vyvozují dalekosáhlé závěry a vyrábí se dojem, že incident má nějakou širší vypovídací hodnotu a že snad na něj bude třeba odpovědět nějakým systémovým řešením. Ano, širší vypovídací hodnotu má: ukazuje, že radikálnější část pokrokového milieu se nespokojí s tím, jakého bylo dosaženo pokroku historicky, s tím, že člověk dosáhl už téměř naprosté osobní svobody. V další fázi historického vývoje musí společnost každý nestandardní životní styl výslovně přijmout a oslavovat. Někdo by se snad zeptal, proč mají být zákazníci banky nuceni přihlížet hromadnému kojení. Přece aby byla všem těmto moderním matkám před zraky společnosti (skrze televizní zpravodajství) poskytnuta satisfakce.

Kojení má být soukromá chvilka mezi dítětem a matkou. Ale část moderní levice už asi před padesáti lety došla k názoru, že i soukromí cele patří do politiky. Shodou okolností se v minulých týdnech redaktorka Aktuálně.cz Radka Zítková rozhodla veřejně (Česká televize, DVTV) mluvit o vlastní zkušenosti, kdy svému bratrovi-homosexuálovi, který žije s manželem v New Yorku, poskytla vajíčko a to po sloučení se spermií odnosila náhradní matka v kanadském Ontariu. Biologická matka Zítková se definuje jako teta. Kanada je ohledně náhradního mateřství světová avantgarda, ani jeden ze čtyř účastníků operace, na jejímž konci je malý chlapec, se nedopustil ničeho ilegálního. Otázka zní, proč všichni ti lidé mají potřebu o něčem tak intimním mluvit veřejně, proč riskují, že jednou chlapec při brouzdání internetem zjistí, jak brzy byl vržen do veřejné sféry. Odpověď se nebude lišit od případu Raiffeisenbank: protože tito lidé svou zkušeností, která jen při bližším pohledu není jenom jejich, urychlují „pokrok“. Radikální hnutí za práva homosexuálů ve Spojených státech v 70. letech urychlovalo dějiny tzv. vynuceným coming-outem, kdy skryté homosexuály známých jmen odhalovalo před novináři samo. Nejznámější byl případ Olivera Sipplea, veterána z Vietnamu, který na manifestaci překazil atentát na prezidenta Forda; ačkoli náhle slavný Sipple si coming-out s ohledem na své rodiče zásadně nepřál, homosexuální komunita v San Francisku naopak potřebovala ukázat, že v jejích řadách mohou být i národní hrdinové. Odhalený, nešťastný Sipple se později upil.

Všechny ty případy mají společný až zarážející nedostatek ohledu na pěšáky kulturních válek, do nichž už je dnes zřejmě možno povolat i kojence, kteří podle představ aktivistek dostanou hlad hromadně a na povel.

Z průběhu pondělního dopoledne v pobočkách Raiffeisenbank se dá vyvodit, že tato vrstva je nepočetná až nicotná. Uklidňující závěr má dvě ale: I tak nepatrné množství lidí dnes může vnutit skrze velká média svou agendu do veřejného prostoru. Český čtenář titulků o tom, že jednu kojící matku vyhodili z banky, „ostatní rodičky zuří“ a připravují protesty, musel nabýt dojmu, že sleduje zrod velkého sociálního hnutí. Stejně fascinující byla i rychlost, s jakou se velká banka před touto skupinkou octla v předklonu. Bral bych to jako nápovědu, na čí straně bude svět velkých peněz a korporací stát v těch skutečných kulturních válkách, až k nám jednou dorazí.