Princ Philip se dožil požehnaného, ale dnes ne úplně výjimečného věku 99 let a deseti měsíců. Ještě chvíli a jeho vlastní manželka by mu poslala k narozeninám písemný pozdrav, jak se to u všech stoletých ve Velké Británii dělá.

Valná většina nekrologů se soustřeďuje na osobu, která právě odešla ze světa. Vzhledem k matematickým zákonitostem lidského umírání mívají v redakcích celé šuplíky (dnes tedy počítačové složky) plné předpřipravených rozloučení s lidmi, kteří ještě žijí. Pokud je jim nad sedmdesát, vesměs se předpokládá, že už nic podstatného ve zbytku života nestihnou. A v momentě, kdy se skutečně rozloučí s tímto světem, je hned co vydat.

Roku 1921, kdy se v řecké královské rodině narodilo dítě s jasně modrýma očima – jako obvykle, i tehdejším Řekům panovala dynastie pocházející zcela odjinud –, znamenalo slovo „letadlo“ nejčastěji dřevěný dvojplošník potažený plátnem a jeho pilot ještě nosil šálu, protože do otevřeného kokpitu za letu táhlo. Rozhlas byl experimentální technologií a přijímače mělo doma jen pár lidí, slavná BBC měla být založena až o něco později, když už malý Philip uměl chodit.

Už se vědělo, že existuje něco jako vitamin C, ale v lékárně byste jej nekoupili; vědci jej dosud nedokázali ani izolovat, natož přijít na způsob, jak jej vyrábět ve velkém. Lety do vesmíru vypadaly jako naprostá fantasmagorie, na některých vesnicích ještě neviděli ani auto a elektřina v domě nebyla ani ve střední Evropě všude samozřejmostí. „Počítač“ bylo pojmenování pro člověka, který výměnou za nepříliš vysokou mzdu něco počítal za pomoci ohmataných tabulek a logaritmického pravítka; v kontrastu s dnešním IT šlo o dost feminizované odvětví, kde byl muž vzácností.

Rakovina znamenala rozsudek smrti, pilně jí pomáhaly pravé neštovice nebo těžko léčitelná tuberkulóza, která řádila i ve vzdělaných a bohatých kruzích. O rok později měl posledního habsburského císaře Karla v exilu na Madeiře zabít prostý zápal plic, který by dnes u pětatřicetiletého muže snad ani nevyžadoval hospitalizaci.

I politicky byl svět roku 1921 úplně jiný než dnes. Zdaleka ne všechny „počítačky“ v západním světě už měly volební právo. Sovětský svaz ještě oficiálně neexistoval, Indie byla pevně v britských rukou a pouze odborníci na německou politiku znali obskurního bavorského křiklouna jménem Adolf Hitler. Východní Asie byla chudá a ušlápnutá část světa obsazená cizími mocnostmi. Za skutečně ekonomicky lukrativní državu se považovala Afrika, tehdy ve srovnání s Evropou řídce osídlená.

Británie a Spojené státy si nedůvěřovaly natolik, že americké ozbrojené síly udržovaly bojové plány pro případ, že by mezi nimi došlo k horkému konfliktu na oceánu nebo na hranicích s Kanadou. Komplikovala je skutečnost, že pravidelná americká armáda byla malá; nepočítáme-li národní gardu, počtem mužů ve zbrani se s ní mohlo měřit i nově vzniklé Československo. O tom, že světovým mořím vládne Británie a její Královské námořnictvo, nikdo soudný nepochyboval.

Za 36 463 dní, které princ Philip strávil na tomto světě, se změnilo skoro všechno. Na žádnou konstantu se nedalo spolehnout, věci jisté a pevné se měnily v prach, z nenápadných hrozeb se stával stín vznášející se nad lidstvem a pak zase pomíjel. Jediné, co zůstalo stejné, je lidská povaha. Udavači a zrádci se možná přestěhovali na internet, ale udávají a zrazují stejně jako v době, kdy z gramofonů v klubech hrál jazz. Odvážní lidé projevují kuráž v situacích, kdy ostatním běhá mráz po zádech. Většina z nás ostatních existuje někde mezi těmito dvěma póly.

A ještě jedna věc snad zůstala nezměněná. Smysl pro humor. Věc, která vždycky dráždí budovatele budoucích Utopií. Správná Utopie je přece dokonalá, a kdo se jí vysmívá nebo ji jen zlehčuje, je Nepřítel. A princ Philip, který dostal humoru do kolébky požehnaně, pilně dráždil budovatele Utopie celé desítky let. Díky za to – a také za to, že my ostatní jsme se mohli smát.