Korona nekorona, v pondělí večer měli v Bruselu překvapivou návštěvu – tureckého prezidenta Recepa T. Erdoğana. Po večeři s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou a předsedou Evropské rady Charlesem Michelem bylo oznámeno, že obě strany, tedy EU a Turecko, nadále uznávají platnost dohody z března 2016. Tehdy Turecko ve společném tiskovém komuniké a právně nezávazně slíbilo zastavit ilegální migraci do EU, tedy do Řecka.

Podrobnosti z pondělka zatím zveřejněny nebyly, ale do uší udeří prudká změna tónu. Dva dny předtím turecký ministr vnitra Süleyman Soylu temně prorokoval, že v druhé migrační vlně přijde další milion uprchlíků a že to napříč Evropou povede k pádu vlád a hospodářské krizi. Sám Erdoğan ještě v neděli z Istanbulu veřejně vyzýval Řeky, ať otevřou brány, když přece ty desetitisíce uprchlíků nehodlají zůstat v Řecku, ale pokračovat dál dovnitř Evropy. Teď se zdá, že Turci jsou ochotni vrátit se k vymáhání pořádku na hranicích, tj. aktivně zabraňovat tomu, aby přes Egejské moře vyplouvali novodobí boat people.

O co si za to řeknou? Autor komentáře mluvil v pondělí s Geraldem Knausem, rakouským expertem a architektem evropsko-turecké dohody z roku 2016. Knaus, který je neustále ve styku s oběma stranami tehdejší dohody, soudí, že Turkům nejvíc jde o peníze. V původní dohodě Evropa slíbila do konce roku 2018 poslat na zlehčení údělu syrských běženců do Turecka celkem šest miliard eur; podle Knause je to z Erdoğanova pohledu nezanedbatelná suma; turecké ekonomice se posledních pár roků nevedlo dobře a z unijních peněz se vyplácela 1,7 milionu Syřanů v Turecku sociální podpora a zdravotní péče. Skoro 700 tisíc dětí má prý díky těmto penězům zajištěnou školní docházku. Další sumu Turkům nikdo neslíbil. Knaus to v rozhovoru, který vyjde v tištěném Echu, označuje za těžkou chybu EU.

Knaus a podobně i některé diplomatické kruhy citované včera německým listem Die Welt vypočítávají další položky na tureckém seznamu. Jsou to všechno vybrané body z oné dohody z roku 2016, která jich obsahovala devět.

Dnes jde za prvé: o zrušení vízové povinnosti pro Turky, které pouhý měsíc po oné dohodě bylo fakticky zastaveno odmítavým referendem v Holandsku; za druhé: o celní unii, od níž si hodně slibují turečtí zemědělci; za třetí: o pravidelná rokování Ankara–Brusel na nejvyšší úrovni, což by byl de facto návrat před červenec 2016, kdy Erdoğan využil údajného puče svých vnitřních nepřátel k rozsáhlým čistkám ve státní správě, v médiích a justici; za čtvrté: o pomoc EU se zřízením „bezpečné zóny“ v přilehlém syrském pohraničí.

První tři body jsou proveditelné nebo by mohly být. Bezcelní zónu a bezvízový styk je možno uvítat. Bezvízový styk by paradoxně znamenal i lehčí repatriaci nelegálních migrantů zpátky do Turecka, je to v logice schengenského prostoru.

Zato bod 4. by měl být naprosto nepřijatelný. Turecko v Sýrii vojensky proniklo do provincie Idlib a prokazatelně tam drží u moci brutální džihádisty, většinou vzešlé z al-Káidy, případně Islámského státu, pomáhá tak udržovat hrůzovládu nad místním obyvatelstvem. Nedávno Erdoğan několik tisíc těchto džihádistických interbrigadistů přesunul do Libye, aby tam bojovali na té straně občanské války, která tureckému prezidentovi konvenuje. Neuvěřitelné je už to, že světové společenství neprotestuje proti přítomnosti armády Turecka v sousední zemi. Pokud by EU ještě jakkoliv pomáhala Turkům poměry na severozápadě Sýrie zabetonovat, je jen otázkou času, kdy z této základny islamistického terorismu začnou pronikat atentátníci do evropských měst.

Erdoğan to minulý týden zkoušel už v NATO, kde naštěstí neprošel. Z evropských státníků je to zatím jen Andrej Babiš, kdo před časem Erdoğanovy plány na nárazníkovou zónu v Sýrii podpořil, naštěstí svou podporu časem zrevidoval. Asi i Babiš si uvědomil, jaká strategická sebevražda by to byla. Ale strach z tzv. pravicových populistů mezi vládnoucími politiky Evropy je tak velký, že se žádná hloupost vyloučit nedá.