„Kvalita architektury – aspoň pro mě – neznamená, že se něco vyskytuje v knihách o architektuře nebo v dějinách architektury, není to publicita a tak podobně. Kvalita architektury, to pro mě znamená, že jde o stavební dílo, které na mě nějak zapůsobí.“

Slova věhlasného architekta Petera Zumthora z knihy Atmosféry přesně vystihují, o co tento šestasedmdesátiletý Švýcar ve svých projektech usiluje. Alfou a omegou je pro něj atmosféra prostředí, kterou stavební dílo vytváří. Jak sám říká, vůbec ho nezajímají aktuální trendy v designu, naopak sází na architekturu selského rozumu. Co to znamená? V první řadě jde o precizní řemeslné zpracování solidních materiálů – před nástupem na architekturu se totiž sám vyučil tesařem. Zumthor nejčastěji sahá po kvalitních prověřených materiálech, které všichni znají, jako je dřevo, kámen, beton, sklo a ocel. Důležitou schopností architekta je podle něho zvolené materiály perfektně seskládat do harmonického celku. Výsledek pak musí jednoznačně obstát v praktickém životě.

Nic na efekt

V projektech (a vlastně i v životě) Petera Zumthora je jasně patrná pověstná švýcarská askeze. Přestože patří mezi celosvětově nejuznávanější architekty, žije a pracuje od konce sedmdesátých let v malé horské vesnici Haldenstein na severozápadě Švýcarska. Na rozdíl od většiny svých kolegů podobného postavení nenavrhuje obchodní a administrativní komplexy do Číny, ale věnuje se i docela malým projektům po Evropě, hlavně v rodném Švýcarsku.

Svou ohromující preciznost a samozřejmou nenucenost předvedl Zumthor také u jednoho ze svých stěžejních projektů – galerie současného umění Kunsthaus Bregenz. K zakázce se dostal roku 1990 díky vítězství v architektonické soutěži. Jeho návrh porotu ohromil svou jednoduchostí a důmyslností. Místo leží v centru rakouského Bregenzu kousek od rušné promenády při břehu Bodamského jezera. Při pohledu zvenčí budova vaši pozornost nijak zásadně nepřitáhne, je to jednoduchý skleněný kvádr ve výšce sousedních staveb, doplněný o nižší, kolmě orientované podélné křídlo přizpůsobující se měřítku historického centra. Společně tak vymezují malé klidné náměstí v sousedství dalších kulturních institucí.

To podstatné se odehrává uvnitř. Zumthor přišel s velmi důvtipnou a technicky odvážnou konstrukcí, která umožňuje přísun denního světla do všech čtyř nadzemních podlaží. Plášť budovy totiž tvoří zavěšená volně stojící fasáda ze 712 panelů mléčného skla (každý z nich váží 250 kilogramů), nezávislá na samotné budově. Funguje jako určitý filtr slunečního světla, které nasává a zalívá jím vnitřní prostory. Trik je v tom, že mezi jednotlivými patry vzniká prostor pro šíření přirozeného světla, který ale před zraky návštěvníků schovává skleněný podhled propouštějící slunce až do středu všech výstavních sálů. Díky hornímu difuznímu osvětlení tak vznikají ideální podmínky pro vystavování umění.

Holismus z betonu a skla

Vše působí velmi nenuceně a samozřejmě. Neobvyklá a soustředěně intenzivní atmosféra vás pohltí ihned po vstupu do přízemního foyer. Není tu – stejně jako ve zbytku galerie – žádný dominantní prvek, u kterého se musíte ihned zastavit. Vše ale funguje tak nějak dohromady. První housle totiž hraje prostor sám o sobě s příjemným měkkým světlem. Tomu se přizpůsobuje i volba materiálů. Výstavní sály po obvodu uzavírají masivní stěny z pohledového betonu, na které shora zlehka přiléhají mléčné skleněné desky podhledu, a pod nohama se leskne vybroušené teraco, umělý kámen. Zumthorovým záměrem bylo nabídnout místo, kde si lidé mohou umění nerušeně a pokojně vychutnávat. A to se mu také stoprocentně podařilo. Skoro si až říkáte, že takhle by měl vypadat prototyp ideální galerie.

Kunsthaus Bregenz si za dobu své existence vysloužil mezinárodní renomé – a to z velké části právě díky své brilantní architektuře. Umělci navíc často vytvářejí svá díla přímo na míru této galerie, takže vznikají instalace, se kterými se jinde nesetkáte. Pár let po otevření tady dokonce vystavoval i sám Zumthor, jehož modely projektů instituce také zahrnuje do svých sbírek. Až se do této krásné krajiny na hranicích Rakouska a Švýcarska dostanete, zkuste dovnitř nahlédnout. Stojí to za to a na atmosféru budovy budete ještě dlouho vzpomínat.