V neděli 14.října se v sousedním Bavorsku konají volby do zemského sněmu. Jejich výsledek může mít přímý vliv na stabilitu velké koalice, která vládne celému Německu. Tradiční státostraně, CSU, totiž hrozí debakl historických rozměrů.

Otcové katolické vlasti

V roce 1945 se Bavorsko vynořilo z plamenů druhé světové války značně poškozeno. Některá města byla zničena bombardováním. 320 tisíc bavorských vojáků padlo a dalších 200 tisíc bylo v zajetí, z toho polovina v Sovětském svazu.

Problémem těsně poválečného Bavorska bylo určité politické stigma. Hitler osobně měl Mnichov velmi rád a nacistický režim prohlásil bavorskou metropoli za „hlavní město hnutí“; v Norimberku se od roku 1927 konaly pompézní sjezdy NSDAP. Hlavním důvodem, proč poválečné procesy proti špičkám režimu proběhly právě v Norimberku, byla snaha přebít toto dědictví.

Pokud mělo být nacistické stigma zahlazeno, potřeboval nový bavorský stát jiný systém hodnot. Přirozeným a asi i jediným možným kandidátem byla katolická víra. Zvláště na venkově bylo katolictví velmi silné a s nacistickým režimem nekolaborovala církev v tak velké míře, aby ji při svém pádu strhl s sebou. Místní katoličtí politici po válce zrekonstituovali bývalou Bavorskou lidovou stranu, přejmenovali její nové vtělení na Křesťansko-sociální unii (CSU) a první volby v roce 1946 vyhráli s absolutní většinou 58,3 % hlasů. Těžiště jejich voličské základny leželo ve venkovských okresech. Jejich hlavním soupeřem se stala obnovená sociální demokracie, silná hlavně v průmyslových čtvrtích velkých měst.

CSU je dominantní stranou Bavorska už sedmdesát let. Jen málokdy byla nucena vládnout v koalici, většinu času jí volební výsledky stačily k tomu, aby dokázala utvořit jednobarevnou vládu sama. Nebyla to jen otázka slepé loajality; pod vládou CSU Bavorsko nesmírně zbohatlo. Země s rurálními kořeny měla sice už za výmarské republiky nějaký průmysl, její vývoj se však po válce nesmírně zrychlil.

Politici z CSU už v 60. letech ukončili podporu těžby černého uhlí, která se nevyplácela, a místo ní začali prosazovat stavbu ropovodů. Na ně navázal nový průmysl zpracovávající dovezená paliva. Výrazně se rozrostly i automobilky. Městu Ingolstadt se podařilo přilákat továrnu Auto Union ze Saské Kamenice, jejíž původní sídlo skončilo za železnou oponou. (Dnes se koncern jmenuje Audi.) „Domácí“ BMW se po krizových 50. letech vzpamatovalo a začalo prudce růst. Tak se Bavorsko postupně v rámci spolkového rozpočtu stalo z příjemce plátcem. Nemalou část nákladů na obnovu infrastruktury bývalé Německé demokratické republiky nesli po roce 1991 právě bavorští daňoví poplatníci.

Napravo od CSU musí být zeď

Nejúspěšnějším politikem bavorské CSU byl Franz Josef Strauß, dlouholetý předseda strany (1961–1988, zemřel v úřadě), bavorský premiér (1978–1988) a čtyřnásobný ministr spolkové vlády. Za jeho předsednictví dosahovala CSU v Bavorsku velmi vysokých volebních výsledků, podařilo se jí sáhnout až na 62 procent hlasů (1974). To přivedlo Strauße až k pokusu o kandidaturu na spolkové úrovni, jeho kancléřské plány však selhaly: v roce 1980 jej porazil sociální demokrat Helmut Schmidt. Bavorské recepty na úspěch se v jiných částech Německa snadno replikovat nedaly.

Franz Josef Strauß si byl velmi dobře vědom, že Volkspartei, všelidová strana pokrývající přes 50 % bavorského voličstva, musí zahrnovat široké spektrum pravicových názorů – včetně těch, které by v severnějších státech SRN nebyly „salonfähig“.

Po válce dorazily do Bavorska dva miliony vysídlenců z Polska a Československa. Část z nich si s sebou nesla zatrpklost celý život a nebyli například dlouho ochotni se smířit s hranicí na Odře a Nise. CSU, založená na katolictví a bavorském lokálpatriotismu, musela nějakým způsobem tyto sentimenty vstřebat a zpracovat, aniž by ji přitom ovládly zevnitř. Doktrína, pojmenovaná právě podle bývalého předsedy Strauße, má jen jednu větu: „Napravo od CSU nesmí nikdy vzniknout demokraticky legitimizovaná strana!“ Jinými slovy, CSU musí oslovovat i voliče, které by v širším německém kontextu běžná pravice ráda přenechala někomu jinému.

Straußova doktrína nebyla jen teorií. Za dobu své existence musela CSU odrážet dvě konkurenční strany zprava. Jednou byla NPD, tvrdě nacionalistická strana s neonacistickými kádry a sklony. V Bavorsku dosáhla krátkého úspěchu v roce 1966 (sedm procent hlasů a zastoupení v zemském sněmu), pak ji však Strauß dokázal opět stlačit pod jedno procento.

Druhou výzvou se stali Republikáni, odštěpená frakce pravicových poslanců CSU, která si v roce 1983 v Mnichově založila vlastní stranu. V roce 1990 se velmi těsně přiblížili vstupu do bavorského zemského sněmu, když získali 4,9 procenta hlasů. I zde však „všeobjímající náruč“ CSU zabrala a Republikáni nakonec svých největších úspěchů dosáhli mimo Bavorsko, v sousedním Bádensku-Württembersku, kde byli zastoupeni v zemském sněmu celkem dvě volební období. V samotném Bavorsku se jim do zemského sněmu nepodařilo dostat nikdy.

Ještě v roce 2003 se CSU mohla těšit při volbách do zemského sněmu z celkem 60,7 % odevzdaných hlasů. V dalších dvojích volbách (bavorská volební období jsou pětiletá) se její výsledky sice zhoršily, ale v roce 2013 byla znovu schopna sestavit jednobarevnou vládu.

Možná to bylo naposled.

AfD se hlásí o slovo

Právě v zimě roku 2013 vznikla Alternative für Deutschland, nová pravicová strana, jejímž prvním tématem byla snaha zabránit tomu, aby německý daňový poplatník ručil za dluhy Řecka a dalších členských zemí eurozóny. Tou dobou šlo o palčivou mezinárodní otázku, kterou se zabýval i německý ústavní soud v Karlsruhe.

AfD v původní podobě se rychle – během pár měsíců – vyšvihla k hranici volitelnosti na spolkové úrovni. V celoněmeckých volbách na podzim 2013 získala 4,7 procenta hlasů a jen těsně se nedostala do Bundestagu. Poté však pod vedením profesora Bernda Luckeho začala ztrácet energii a směr. Dva roky po jejím založení poklesly preference strany na dvě procenta a nějakou dobu to vypadalo, že šlo o další meteor na politickém nebi, který jednou zasvítí a pak vyhasne navždy.

Pak přišla balkánská migrační krize, která dala skomírající straně mohutný nový impulz. V červenci 2015 proběhl při celostátním partajním sjezdu AfD palácový převrat, jehož výsledkem byl odchod zakladatele Luckeho; ten si založil vlastní stranu, Alfa, která následně zcela propadla.

Pod novou předsedkyní Frauke Petry nabrala AfD silně protiimigrační kurz, který předtím nebyl na německé politické scéně žádnou větší stranou zastoupen, a její preference začaly růst. Nejvíc v bývalé Německé demokratické republice, ale vlna nespokojenosti s chaotickými poměry zasáhla i západní část Spolkové republiky.

Bavorsko bylo migrační vlnou roku 2015 postiženo velmi silně. Leží přímo na konci balkánské stezky, takže naprostá většina osob přicházejících z Turecka prošla přes bavorské hranice. Na svém vrcholu čítala balkánská migrační vlna až několik tisíc lidí denně. V malých vesnicích na rakouském pomezí způsobil takový příliv cizinců šok.

Právě tato oblast přitom byla hlavní volební baštou CSU. Bavorsko se dělí na tři velké části, Staré Bavorsko (Altbayern), Franky a východní Švábsko; poněkud samostatně stojí hlavní město Mnichov, v jehož velkoměstských poměrech se CSU příliš nedaří. Staré Bavorsko bylo spolehlivým teritoriem CSU až do migrační krize, kdy se jí začalo vymykat z rukou.

Bavorská pobočka AfD je pro nás zajímavá proto, že rok a půl (od října 2015 do dubna 2017) ji vedl český emigrant Petr Bystroň. Pro vedení CSU je ovšem zajímavá tím, jak výrazné procento hlasů získala při volbách do Německého spolkového sněmu roku 2017. Za celé Bavorsko utržila AfD celkem 12,4 % odevzdaných hlasů, nejlepší výsledek v západní části Německa.

Rozložení těchto hlasů bylo z hlediska CSU ještě varovnější. Právě v pohraničních okresech „Starého Bavorska“, které představovaly domácí teritorium CSU po tři generace, zaznamenala AfD nadprůměrné výsledky, často přes 15 procent. Rekordních 19,2 procenta získala v okrese Deggendorf na českých hranicích.

Posilování okrajů spektra

Rok poté, těsně před důležitými volbami, které určí budoucnost Bavorska na dalších pět let, se před CSU zhmotnila Straußova noční můra: pravé křídlo voličské základny se odtrhlo od strany a dává přednost konkurentům z AfD. Podle jednotlivých průzkumů se preference Alternativy v Bavorsku pohybují mezi 11 a 15 procenty, což je téměř přesně číslo, o které poklesla politická štěstěna CSU. Té by totiž aktuálně dalo hlas jen 35–38 procent voličů. Pokud se během měsíce situace nevylepší, hrozí bavorské Volkspartei katastrofa.

Podobný proces probíhá i na levici. Tradiční protivník CSU, sociální demokracie, ztrácí voliče ve prospěch Zelených a Levice, postkomunistické strany, která zatím nikdy v zemském sněmu zastoupena nebyla. Zelení se vyšvihli z 8,6 % před pěti lety zhruba na dvojnásobek dnes. Zato sociální demokracie ztratila skoro polovinu voličů a hrozí jí také neslýchaný výsledek kolem 10 procent. Postavit z takových výsledků koalici bude obtížné. Sousední Bádensko-Württembersko si už zelenočernou koalici vyzkoušelo, ale její výsledky nejsou moc dobré, hlavně úroveň školství se pod kuratelou Zelených během pár let drasticky propadla (z první pětky v rámci SRN až na spodek žebříčku). Bavorskému konzervativnímu voliči nebude taková vyhlídka milá.

Možným partnerem pro CSU by byli Svobodní voliči (Freie Wähler), lokálně silná strana, která se CSU svým programem dost podobá, jen klade menší důraz na křesťanství a větší na přímou demokracii. FW však získají v nejlepším nějakých 9 procent hlasů, což na většinovou koalici s CSU buď stačit nebude, nebo jen extrémně těsně.

Volksparteien, velké strany dvacátého století, pozvolna vyklízejí pole v celé kontinentální Evropě. Bavorsko dokázalo procesu fragmentace politické scény dlouho odolávat. Říjnové volby však nejspíš prokážou, že trendu neuniklo. Třicet let po smrti Franze Josefa Strauße se z CSU stala strana střední velikosti. V zemském sněmu v Mnichově, kterému po desítky let dominovala, zasedne minimálně pět, možná až sedm různých politických frakcí.