Generační střet zájmů, který můžeme z různých průzkumů sledovat v politice a veřejném prostoru, je čím dál ostřejší i uvnitř ekonomické elity. Rodin, které dokázaly za posledních třicet let svobody vybudovat úspěšné firmy. Stále víc zakladatelů má pocit, že si nedokázali ve své rodině vychovat nástupce, kteří by byli schopni od nich rodinný majetek převzít, zodpovědně ho spravovat a rozvíjet. Ukazuje to studie J&T Family Office 2020, která se zabývá správou rodinných majetků.

Majitelé firem považují své nástupce za nezralé. Řeč přitom není o žádných dvacátnících ani třicátnících z přecitlivělé generace křehkých „sněhových vloček“, jak se mileniálům říká podle jejich přístupu k životu, kdy se bojí riskovat a utíkají do bezpečných, nepříliš náročných pozic. Firmy chtějí majitelé předávat svým nástupcům, když je těm synům a dcerám kolem čtyřicítky. Přesto mají dojem, že nejsou vybaveni vlastnostmi, aby rodinný byznys mohli úspěšně řídit.

V Česku studie formou dlouhých osobních rozhovorů se zakladateli i následníky zkoumala stovku firem. Podmínkou bylo, že měly roční tržby aspoň 15 milionů korun a v nemovitostech, akciích a dalších investicích majetek aspoň deset milionů korun. Většina dětí z podnikatelských rodin nechce pokračovat v byznysu svých rodičů, ale touží jít vlastní, často výrazně odlišnou cestou. Pouze pětina dětí se na podnikání rodičů nějak podílí. Nejčastěji v roli manažera. Navíc téměř tři čtvrtiny respondentů deklarují, že nejstarší dítě nejde v jejich stopách. Řada dětí o podnikání rodičů nestojí. A ty, které by o něj možná i stály, toho nejsou schopny. Šedesát čtyři procent dětí se v rodinné firmě neujalo. Pouze dvě procenta potomků se aktivně podílejí na správě rodinného majetku.

Vypadá to, že se dostáváme do fáze, kdy české rodinné firmy nemá kdo převzít. Připravenost mladší generace na předání je jedna z nejhůře hodnocených podmínek v naší zemi pro udržitelné rodinné podnikání. Ještě hůř pak respondenti hodnotili ochranu a podporu státu pro rodinné podnikání. „U dětí majitelů rodinných firem je často patrná mnohem slabší motivace ke zhodnocování rodinného majetku. Tvrdou práci a často také odříkání, které viděli u svých rodičů, nepovažují za inspirativní. Touží po jiném životě. Mnohem víc energie a času chtějí věnovat osobnímu životu a vztahům. Mají také jiné představy, jak nakládat s penězi. Mnohem víc jich chtějí věnovat na to, co sami pojmenovávají jako společenskou zodpovědnost a udržitelnost,“ říká sociolog Jaroslav Cír z agentury Perfect Crowd, který rozhovory s příslušníky podnikatelských firem vedl.

Objevuje se tam rys typický pro zlatou mládež. Potomky bohatých, kteří to bohatství brali jako samozřejmost a snažili se hledat naplnění jinde. Neměli žádnou motivaci, aby majetek zhodnocovali. Měli všeho dost. To je úplně jiná motivace než dravost, kterou se vyznačují ti, kdo ve velmi mladém věku vybudovali a založili vlastní firmy a pak je třeba dokázali buď rozvíjet, nebo velmi výhodně prodat. Stejně staří následníci rodinných firem mají úplně jinou mentalitu než ti, kdo zakládali vlastní firmy.

Zakladatelé jsou z přístupu svých dětí často zklamáni. Zvlášť když sledují, jak se plácají v různých hipsterských módních vlnách, které jim sice vyplňují čas, ale jsou jen továrnou na ztráty. Oceňují naopak, když děti sice nejsou schopny jejich podnikání převzít, ale samy si ve svém oboru vybudují vlastní. Místo průmyslového podniku, který měl otec, třeba architektonické či designérské studio nebo advokátní kancelář. Když sledují profesionální úspěch svých dětí, nemrzí je, že nemají následovníky.

Chybějící nástupci nejsou zdaleka českým fenomén. V podobné studii švýcarské banky UBS Family Office Global Report 2019, která sleduje trendy v rodinných firmách po celém světě, je vidět podobný vývoj. Nedostatečnou kvalifikaci k řízení rodinného bohatství spatřuje u nástupců víc než třetina firem. Zároveň je podle nich příští generace v současné době buď poněkud (29 procent), nebo velmi (18 procent) nepřipravena na roli nástupců.

Viz též speciál Rodinné firmy.