Před dvaceti lety režisér Peter Jackson dokázal zdánlivě nemožné. Když diváci 10. prosince opouštěli světovou premiéru Společenstva prstenu, prvního dílu ságy Pán prstenů, bylo jasné, že Novozélanďan ukočíroval fantasy epos J. R. R. Tolkiena a uspokojil jak zaryté fanoušky, tak Tolkienem nepoznamenané. Po třech dílech, 2,991 miliardy dolarů a 17 Oscarech šlo o fenomenální úspěch. To rozpoutalo hlad filmových studií po zavedených fantasy sériích, či aspoň historických filmech, jež by mohly napodobit obří bitvy z tolkienovské série. Výsledky byly všelijaké.

Na stříbrném plátně se tak ale zopakoval proces, jímž prošla literatura někdy v sedmdesátých letech. J. R. R. Tolkien sice není zakladatelem žánru fantasy, ale je bezesporu jeho nejvlivnějším autorem. Pán prstenů vyšel poprvé v letech 1954 až 1955, nicméně jeho kult odstartoval někdy v polovině šedesátých let. Od té doby fantasy spisovatelé tvoří v jeho stínu. Chtě nechtě jsou s ním srovnáváni, reagují na něho. Díla pak jsou buď napodobeninami Tolkiena, nebo snahou o jeho dekonstrukci, vymezení se vůči jeho údajně naivní a idealizované vizi.

Dobrým příkladem je „americký Tolkien“ George R. R. Martin, tvůrce ságy Hry o trůny. Ta je přímo koncipována jako antitolkienovský příběh. Pán prstenů popisuje jasný souboj dobra se zlem. Oblasti obývané hodnými postavami, zvlášť hobití Kraj, jsou značně idealizované. Martin oproti tomu staví brutální svět Sedmi království, v němž zuří nelítostná občanská válka. Vysloveně kladných nebo záporných postav je pomálu, většina je nějakého odstínu šedi. Martin sám sebe popisuje jako Tolkienova fanouška. Jeho vztah ke klasikovu dílu nejlépe asi popisuje vyjádření pro magazín Rolling Stone. „Vládnout je těžké. Je to moje odpověď Tolkienovi, se kterým, i když ho obdivuji, polemizuji. Pán prstenů má velmi středověkou filozofii: pokud je král dobrý muž, tak země bude vzkvétat. Pokud se podíváme na opravdové dějiny, není to tak jednoduché. Tolkien může říct, že Aragorn se stal králem a vládl sto let a byl moudrý a dobrý. Tolkien se ale neptá: Jaká byla Aragornova daňová politika? Udržoval stálou armádu? Co dělal v čase záplav a hladomoru?“

Nestojí za to se s ním hádat

Dalším prominentním Tolkienovým kritikem je Philip Pullman, autor trilogie Jeho temné esence. „Už dlouho se mi nelíbí tolkienovský druh fantazie: myslím, že příliš vytěsňuje to, o čem víme, že je skutečné,“ prohlásil. Jeho kritiku lze zařadit do kategorie woke. „Kdybych měl teď možnost se ho zeptat, chtěl bych vědět, proč nechává ženy hrát v příběhu o prstenu tak malou roli. V knize není absolutně žádné povědomí o sexuální síle a tajemství. Je to, jako by děti byly doručovány poštou.“ Jindy Pullman nazval Tolkiena „triviálním“ a takovým, se kterým „nestojí za to se hádat“.

V širším literárním světě je občas Tolkien stále považován za něco podřadného. Když Pán prstenů vyhrál soutěž největšího britského knihkupeckého řetězce Waterstone’s o „knihu století“, spisovatel Howard Jacobson to označil za „černý den pro britskou kulturu“. Spisovatelka Germaine Greerová prohlásila, že se naplnila její noční můra, že Tolkien se stane nejvlivnějším spisovatelem 20. století.

Jenže to je značně nespravedlivé. Tolkien svými myšlenkami a ideály úplně nezapadá do dnešní doby. Je otevřeně konzervativní až reakcionářský, podezřívavý vůči pokroku. Navíc Tolkien vědomě tvořil epos. Jednou z inspirací mu byly severské ságy, Tolkien ve svém psaní naschvál napodoboval jejich jazyk a rytmus. Očekávat tak od něho nějakou „realitu“ je mylné. Srovnávat ho s dějinami je nesmysl. Mnohem blíž mu je třeba Homérova Iliada nebo severská epická báseň o Beowulfovi. Nikdo se neptá, jaká byla daňová politika Agamemnona, vůdce Řeků před Trójou.

Navíc tolkienovští experti upozorňují, že Tolkien sice nepíše o Aragornově daňové politice, ale popisuje daňovou soustavu v hobitím Kraji.

Martinovi a Pullmanovi se dá také mnohé vytknout. Martin si plete explicitní sex a násilí s hloubkou. Pullmanově hrdince Lyře v době, kdy získá „povědomí o sexuální síle“, je čtrnáct. Navazující Pullmanova trilogie obsahuje jedno znásilnění a jeden pokus o hromadné znásilnění. Nebude náhoda, že ve stejné době začíná kauza MeToo. Také Tolkien je ovlivněn svým prostředím, ale díky zvolenému tématu a pojetí eposu se mu podařilo dosáhnout nadčasovosti.

John Ronald Reuel Tolkien se narodil 2. ledna 1892 v Bloemfontein v Jižní Africe. Jeho otec Arthur tam byl vyslán jako šéf místní pobočky britské banky. V roce 1895 se společně s matkou Mabel vrátil do Velké Británie, otec se k nim měl později přidat, ale v roce 1896 zemřel na revmatickou horečku.

Malý Tolkien bydlel s matkou a bratrem Hilarym ve vesnici Sarehole u Birminghamu (dnes součást města). Tam došlo ke dvěma zásadním událostem, jež měly mít vliv na Pána prstenů. V roce 1900 Mabel i se syny konvertovala ke katolictví a pak v roce 1904 zemřela na cukrovku, v té době neléčitelnou nemoc.

Křesťanská kniha

Tolkien byl hluboce věřící katolík, což se pak podepsalo i na Pánovi prstenů. Tolkien sice odmítal, že by šlo o přímou alegorii, na rozdíl například od série Letopisy Narnie, jež napsal jeho blízký přítel C. S. Lewis. Zároveň ale tvrdil, že je to křesťanská kniha, jež se zabývá základními otázkami křesťanské teologie a morálky, jako je boj dobra se zlem, vítězství pokory nad pýchou a milostivé působení.

Zde je možná jeden z důvodů, proč se proti němu vymezuje Pullman, prominentní kritik náboženství a ateista. Jeho trilogie je ve svém poselství mnohem explicitnější než Lewis, o Tolkienovi nemluvě. Příběh končí (spoilery pro dvacet let starou knihu!) povstáním lidstva proti nebesům a doslovnou smrtí Boha. Znovu se potvrzuje, že Pullmana je potřeba vnímat v rámci doby. Jeho trilogie vycházela v letech 1995–2000, zhruba v čase, kdy začíná hnutí takzvaných nových ateistů, prominentních nevěřících, kteří na náboženství přímo útočí.

Ale zpět k Tolkienovi. Po smrti matky se odstěhoval za příbuznými přímo do centra Birminghamu, jednoho ze středisek britského průmyslu. Rozdíl mezi šťastným dětstvím na venkově, kde se mohl potulovat po okolí dle libosti, a industriálním špinavým městem plným čoudících komínů na Tolkiena hluboce zapůsobil. Zlo je v Tolkienově světě spojováno s průmyslem, kouřem a ohněm, dobro s přírodou a venkovem. Nejlépe to znovu vynikne v Pánovi prstenů. Zvlášť hobití Kraj je idealizovanou verzí britského venkova, ale i elfové žijí v hlubokých lesích. Na druhou stranu Mordor, země temného pána Saurona, je temná, plná výhní, kováren, skřeti neustále vyrábějí válečné stroje. Když změní strany, čaroděj Saruman začne kácet lesy, aby mohl živit svůj průmysl. Sarumana nakonec porazí enti, tedy rasa chodících a myslících stromů.

Tento zjevný environmentalismus je jedním z důvodů obřího úspěchu Pána prstenů v šedesátých letech. Zaujal totiž hnutí hippies, mezi kterými se Tolkien stal povinnou četbou, což oxfordského profesora rozladilo, nebyl zrovna fanouškem četby svého díla pod vlivem LSD.

Obří vliv na Tolkiena, a tedy i na jeho dílo, měla první světová válka. Po jejím vypuknutí se Tolkien, na rozdíl od svých vrstevníků, do armády nijak nehrnul, nejdřív dokončil studia anglického jazyka a literatury v Oxfordu. V červenci 2015 narukoval. Na frontu se dostal o rok později, zrovna do jedné z nejkrvavějších bitev britské historie, na řece Sommě. První den bitvy padlo 19 240 Britů, dodnes je to nejhorší den britské armády. Tolkien měl štěstí v neštěstí. Na Sommě strávil čtyři měsíce, pak dostal zákopovou horečku, do konce války se z ní plně nezotavil a dosloužil v zázemí. Krátce po vypuknutí nemoci Tolkienův batalion utrpěl těžké ztráty.

Pobyt na frontě Tolkiena poznamenal. Industriální styl válčení v něm nejspíš jen posílil odpor k modernitě. Tehdy také sepsal první příběh ze světa Pána prstenů. Pád Gondolinu vypráví o zradě, jež vede k útoku prvního temného pána Morgotha proti skrytému elfskému městu Gondolin. Tolkien příběh mnohokrát přepracoval, samostatně vyšel teprve v roce 2018, původní verze je ale zjevně inspirována první světovou válkou. Temné síly k překonání fortifikací používají železná vozidla poháněná vnitřním ohněm. Na Sommě poprvé v historii byly nasazeny tanky. Válečné zkušenosti lze najít i v Pánovi prstenů. Neschopnost hobita Froda vrátit se do normálního života po konci jeho mise proti Sauronovi je často srovnávána s problémy veteránů trpících posttraumatickým syndromem.

Profesorem v Oxfordu

Po demobilizaci se Tolkienovi podařilo získat profesorské místo nejdříve na univerzitě v Leedsu a pak v Oxfordu. Jako filolog se bavil vymýšlením umělých jazyků. Ze světa, jejž pro tyto jazyky vymyslel, a z pohádek, které vyprávěl svým dětem, vznikla Středozemě, svět Pána prstenů. V roce 1937 vyšel Hobit, první vydaný příběh Středozemě. Po úspěchu vydavatel Tolkiena požádal, aby napsal pokračování. Výsledkem byla jeho nejznámější trilogie. Na rozdíl od pohádkového Hobita je Pán prstenů popis nelítostné války o prsten moci mezi dobrem a zlem.

Moc je dalším velkým Tolkienovým tématem. Zjevně se kloní k tvrzení, že „každá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně“. Správným řešením není využít prsten proti Sauronovi, ale zničit ho. Všechny postavy, jež prsten přijmou, jsou jím morálně poškozené. Ty nejmoudřejší prsten odmítnou.

Toto uvažování je vidět i v Tolkienově reálném životě. Totální válku ze strany Spojenců ve druhé světové válce vnímal jako zlo. V květnu 1944 napsal svému synu Christopherovi: „Snažíme se porazit Saurona za pomoci prstenu. Ale trestem, jak víš, bude zrození nových Sauronů a lidé a elfové se pomalu promění ve skřety.“ O rok dřív mu sdělil: „Moje politické názory se stále víc přiklání k anarchii (chápáno filozoficky, tedy zrušení kontroly, ne vousatí muži s bombami).“

Tolkien zemřel v roce 1973. Správcem jeho literárního odkazu se stal Christopher, jenž se zasloužil o vydání otcových zbývajících děl, hlavně Silmarillionu, historie Středozemě od zrození světa až po Pána prstenů. Profesor tak po sobě zanechal největší epos 20. století, zabývající se těmi nejniternějšími otázkami lidstva. Své místo mezi velikány si rozhodně zaslouží.