Nejlepší to teď mají zvířata, která se chystají na zimní spánek. Takový plch, ježek nebo netopýr se brzy přesune do stavu hibernace, ztuhne, stočí se do klubka nebo se zavěsí na strop a procitne na jaře, kdy zase bude, snad, po všem. Jezevec oproti rozšířenému mínění neztuhne zcela, ale zaleze na zimu do nory, tam pospává, občas se probudí, projde se a zase zaleze. To je rozumná strategie na to, co nás nejspíš další měsíce čeká – a co na sebe chystáme sami. Medvědy a jejich zimní spánek sem tahat nebudeme.

Podzim zase připomíná ten loňský, přitom se už neměl stát a skoro všechno mělo být jinak. Teď se zdá, že moc jinak to být nemusí, nebude a budeme mít štěstí, když to nebude stejné. Očkování narazilo na mez společenské tolerance: v každé společnosti bude nějaké procento lidí, kteří z principu odmítnou to, co většina udělá bez větších výhrad. Jenže ve společnosti nedůvěry je to procento docela velké. Možná jsou ti odmítači protivní, ale lze ocenit, že udržují ve stavu pohotovosti „magické a předvědecké myšlení“, které se brání brát svět takový, jak by ho moderní a většinoví lidé rádi viděli. Tedy jako přehledný a bez odporu očkovatelný. Třeba se ti odmítači budou ještě na něco důležitějšího někdy hodit.

Společnost, nejen ta naše, se před necelými dvěma lety rozhodla, že na něco bude reagovat vyděšeněji než na něco jiného, a toto rozhodnutí je nezvratné, tím spíš, že se moc neví, proč si kolektivní nevědomí, či co to máme za orgán, vybralo právě tohle.

Proč k desítkám různých rizik a hrozeb, které víceméně ignorujeme, nepřičetlo i tuhle, která přitom lidstvo nevyhubí, i když zajisté hnusná být umí. Je to nejspíš tím, že boj s ní má podobu, která člověku nějak vyhovuje, byť vskrytu, totiž tu, že ji lze přikázat, snadno kontrolovat, a přitom moc nedodržovat.

Na různé formy kolektivního omezování svobody si člověk zvykne snáz než na riziko, kterému by mohl být vystaven jen on sám. Člověk naší civilizace už dávno nerozumí skoro ničemu a neví, jak se co děje, takže tím silnější je jeho touha po světě bez infekčních nemocí, po světě, kde se lidé jimi nenakazí, kde neumírají, dokonce někdy i velmi nečekaně a zcela jistě předčasně.

Je sice krásný podzimní den, ale pomalu se smráká. Podobně jako jezevec bych nejraději zalezl do doupěte a zavřel oči, otevřel je jen v nejnutnějších případech a pak na jaře bych se šel podívat ven, co se mezitím semlelo. To je samozřejmě utopie a člověku nezbyde než to nějakým způsobem skousnout, přičemž se chovat tak, aby mu nebylo moc špatně a nepozvracel si doupě, ve kterém se bude snažit tu zimu opět přečkat. Ostatně, nedělá to ani ten jezevec, neboť je to čistotné zvíře a na záchod chodí ven, na rozdíl třeba od lišky, které to nevadí, takže není náhoda, že se od ní tak často chytne vzteklina. Dodám, že jezevec se nechal očkovat, ne že by si myslel, že to je spása, ale protože je to konformista a některý druh odporu mu za to nestojí. Věří, že si to schovává na lepší věci. Snad je pozná.