Nevím, jak teď, ale v minulém století vědci nejen z oboru psychoanalytiky ochotně pracovali s pojmem „pud smrti“. Geniální Sabina Spielreinová objevila v lidské psychice sebedestruktivní pud – neodbytné nutkání k smrti, které označila termínem thanatos, podle jména příslušného řeckého božstva. Sigmund Freud zahrnul thanatos do své teorie nevědomí: „Cílem veškerého života je smrt.“ Karl Menninger ve svém díle Lidská mysl prozkoumal nespočet forem sebezničujícího chování člověka a v každém zjistil přítomnost jakési touhy po smrti. Pud smrti je vlastní také některým větším skupinám, kulturám, společnostem, národům, civilizacím.

Zakladatel francouzské sociologické školy Émile Durkheim konstatoval: „Každá společnost v určitém historickém okamžiku projevuje zjevné nutkání k sebevraždě.“ Francouzský filozof Jean Baudrillard nazval projevy společenského nutkání k zániku„hyperrealitou“. Je to stav, v němž pospolitost ztrácí schopnost rozlišovat mezi skutečností a fikcí. Neklamnou známkou, že společnost upadá do hyperreality, je to, že produkuje obrovské množství „simulakrů“ – napodobenin a náhražek reálných jevů a pojmů, které ovšem ničemu ve skutečnosti neodpovídají, jen napodobují a nahrazují. Proces nahrazování reality hyperrealitou je uskutečněním touhy po smrti.

Současná společnost vězí po krk v hyperrealitě. Nejde o dojemný „konec starých časů“, o přirozený vývoj dopředu, nejde ani o revoluční proměnu sociálních poměrů. Jde o paradigmatický zlom, o metamorfózu, v níž dosavadní civilizace mizí celé, zanechávajíce po sobě jen materiál pro budoucí archeologické vykopávky. Nebylo by to poprvé. Touto cestou kráčely mnohé starověké civilizace – babylonská a egyptská, řecká a římská. I když někteří v době úpadku možná prožívají rozkoš z umírání, finále bývá neúprosné pro všechny.

Svoboda nad majetek

Na cestě k zániku Spojené státy poněkud zaostaly za Evropou. Demografická degradace, i když je patrná, zde probíhá o něco pomalejším tempem. Podle posledních zveřejněných statistik na jednu ženu v Americe připadá 1,86 dítěte. Je to sice pod úrovní prosté reprodukce, leč o trochu více než v zemích Evropy. V Česku tento ukazatel činí méně než 1,3 a jsme zhruba ve středu pelotonu. Spojené státy vznikly původně jako dílo protestantských přistěhovalců. Hledali zde útočiště, kde by si mohli užívat svobody vyznání a svědomí. Byl to první případ pospolitosti, pro niž svoboda byla přednější než majetek a rodná hrouda.

Přistěhovalci bažili po volnosti a sdíleli ideologii „amerického sionismu“ zvaného také amerikanismem. Nikoli náhodou Abraham Lincoln nazýval své krajany „národem takřka vyvoleným“. Civilizaci, jež vznikla na tomto ideovém základě, už pár desetiletí říkáme judeo-křesťanská. A právě ta nyní chutě podléhá svodům sebedestrukce. Nesoudím tak podle změny etnických či rasových poměrů, ale podle toho, jak ruče jsou judeo-křesťanské hodnoty a ideály nahrazovány simulakry. Jak snadno se otevírají brány západní axiologie – souboru zvykových představ o tom, co je dobré a co špatné, co se smí a co už ne – a jak se šťastným hýkotem vtlačuje dav do bezbranného města trojského koně plného simulakrů.

Všude zavládlo horečné vyprazdňování pojmů a jejich vyplňování opačným obsahem. Žádná hodnota nezůstala ušetřena. Rovnost před zákonem je nahrazována zglajchšaltováním. Zákon jako takový se stává obsoletním a čeká na své zrušení. Koexistence kultur degraduje v „multi-kulti“, kde mizí kvalitativní rozdíly mezi vysokým a nízkým. Veřejný prostor se fragmentuje. Kde bylo všeobecně platné právo, tam je dnes revoluční právní vědomí, jímž se zákonnost poměřuje. Slušnost v mezilidských vztazích kultivovaná po generace je zaměňována za politickou korektnost, která nikoho nepovznáší. Meritokratický princip, kdy postavení člověka bývá odvislé od jeho osobních zásluh, vyvolává leda tak hlasitý posměch a je upozaděn domnělým přirozeným právem každého na všechno. Úcta a obdiv k ženě jsou vnímány jako skrytá forma harašení, do níž je zabalena erotická agrese nenapravitelných predátorů. Jakákoli mužská pozornost údajně ponižuje lidskou důstojnost soběstačných amazonek. A naopak projevy zmužilosti dostávají cejch chlapáckého machismu, jehož vyústěním může být jen válka a zabíjení. Rodina se stává přežitou institucí v situaci, kdy jsou zamlženy vztahy mezi pohlavími, jejichž počet může libovolně kolísat mezi třemi a třiatřiceti. Morálka je relativní a účelová, zcela podle Vladimira Lenina: „Morální je všechno, co slouží zájmům dělnické třídy.“ Nebezpečným přežitkem je také svoboda slova – přípustná je jen ta, která slouží zájmům pokroku. Vše, co neslouží, je propagandou nenávisti.

V těchto dnech Americký svaz občanských svobod (ACLU), vytvořený právě k obhajobě práva všech, včetně těch, kdo nehlásají zrovna nejpopulárnější názory, slavnostně oznámil, že s jeho podporou nemohou více počítat lidé, jejichž postoje urážejí city liberálních sponzorů svazu. Tisk tento ideový směr shrnul do věty: Pryč s občanskými svobodami, jež nás činí nesvobodnými. Množí se hlasy žádající úpravu nebo rovnou zrušení Prvního dodatku k ústavě, zaručujícího Američanům občanská práva – s pádným odůvodněním, že v probíhající kulturní válce konzervativci používají První dodatek coby zbraň proti pokrokářům (Conservatives are weaponising the First Amendment against progresists). Kdysi středoví komentátoři začínají znít jako Herbert Marcuse, marxistický teoretik Frankfurtské školy a v šedesátých letech idol Nové levice, který na pařížských univerzitách úspěšně dokazoval, že je na čase odmítnout buržoazní princip snášenlivosti a že odpůrci pokroku nemají žádný nárok na svobodu projevu. Studenti nejlepších škol znemožňují přednášky konzervativních řečníků, neboť „pravdu už znají a ta jim stačí“.

Perverze humanismu

Vrcholem kultury pokrytectví, všech simulakrů futrálem, je perverze humanismu, kdy abstraktní láska ke vzdálenému lidstvu je nadřazena pudu sebezáchovy. Ten se z definice stává poslední překážkou vytouženého thanatosu, kazí potěšení z kolektivní sebevraždy. Hlasateli a promotéry hyperreality již dávno nejsou filozofové, spisovatelé, hudební skladatelé, vědci, inženýři či jiní smrtelníci. Do role nositelů svědomí národa se napasovali hollywoodští baviči, polobožstva showbyznysu. Přemohl je pocit, že popularita zcela vyvažuje scházející hloubku myšlení.

V roce 2016 zažila ideologie amerikanismu náhlé zmrtvýchvstání, jako by někdo v temné komoře zapnul světlo. Nehorázný tlučhuba Donald Trump podnikl titánský pokus vzdorovat hyperrealitě, případně zahnat ji nazpět. Pochopil nebo vytušil nevyslovený požadavek těch, kdo ještě zpupně nechtějí umírat. Celebrity všeho druhu vytržené z blaženství pomalého vyhasínání upadly do stavu pominutí smyslů. Není trestů a klateb, které by lidumilové nepřivolávali na Trumpovu natupírovanou hlavu. Robert de Niro vyjádřil přání usouložit prezidenta k smrti a dav se k této vizi připojil. Peter Fonda, který ke své haciendě v Montaně nikdy nikoho nepovolaného na dostřel nepustil, byl tak znechucen zacházením nelidy s dětmi nelegálních imigrantů, že vyslovil přání, aby dvanáctiletý prezidentův syn Barron byl za trest uvržen do vězeňské cely k potěše sadistickým pedofilům. Skoro nikomu to nepřišlo přespříliš. Z mnoha kleteb čiší čirý altruismus. Známý showman Bill Maher se ve svém programu na HBO zasnil, jak dobré by bylo, kdyby Ameriku po zásluze stihl nejhlubší ekonomický rozvrat: „Je to jediná možnost, jak zastavit Trumpa. Demokracie je přece důležitější než nějaká směšná prosperita.“ Demokracie je dnes jen další simulakr a snadno si lze domyslet, co v Maherově podání znamená: diktaturu těch správných lidí. Jeden z důležitých příznaků pokročilé hyperreality je neschopnost jejích nositelů vidět kauzalitu dějů, pochopit příčiny své narůstající slabosti.

Matadorským oštěpem zasažený býk také nechápe, proč ho znenadání opouštějí životní síly. Tento defekt postihuje Trumpovy odpůrce bez rozdílu věku, pohlaví a vzdělanostní úrovně. Drobný kaz v mozku proměňuje celý jejich argumentační produkt v piliny. Intelektuální ochablost odpůrců, víc než vlastní genialita, prezidentovi ulehčují práci. Nepotřebuje přátele, když má tak bláhové nepřátele, jako je obyčejný americký senátor Lindsay Graham, který ve vší vážnosti razí podezření, že v míči věnovaném Putinem v Helsinkách může být ukryto sofistikované komunikační zařízení průběžně poskytující Bílému domu návod, jak nejlépe zaprodat Ameriku Rusům.

V celém příběhu „ruského spiknutí“ koexistují dvě souběžné linky. První spočívá v tom, že Rusko se snaží tak či onak zasahovat do vnitřních záležitostí Spojených států už od poloviny 30. let minulého století. Dělalo tak vždy a dělat bude, neboť jeho existenciálním cílem je zničení Ameriky jako mocenského a energetického konkurenta, jako ztělesnění atraktivního ideálu svobody. Taktickým cílem pro dosažení této strategické mety je vytvoření kouřové clony. Druhá linka je umanutá představa o tom, že Trump má tajnou smlouvu s Putinem a je jeho loutkou. Zatímco první linka je realita, druhá je fikce, typický simulakr. Ve prospěch první svědčí nepřeberné množství věcných důkazů a doličných předmětů, ta druhá existuje jen jako horečnatý blud stoupenců Hillary Clintonové neschopných smířit se s její porážkou.

Za povšimnutí stojí, jak málo bylo na straně prezidentových kritiků pokusů o věcný rozbor příčin Trumpova volebního vítězství. Analýzu společenských posunů, názorových obratů, pozměněného poměru sil v důsledku reálných změn sociální stratifikace či technologického pokroku a vyvození silných závěrů z nich nahradily nositelům hyperreality bajky o tom, že jejich volební debakl zapříčinily zásahy Putinovy kybernetické armády. V bludných představách se i zdánlivě logické konstrukce obratem stávají klamem a mámením. Kremelští hackeři že vykradli servery Demokratické strany, aby poškodili šance Hillary na zvolení? Proč se namáhali, když v dokumentech, podle závěrů FBI, nebylo nic, co by porušovalo zákon? Proč vůbec podstupovali drahý a riskantní špás, když tím jen dokázali, že demokratičtí kandidáti nekradou a nesmilní? Z tohoto sevření není úniku: stejně tak veškeré úspěchy vnitro- či zahraničněpolitických počinů Donalda Trumpa jsou tito lidé schopni vidět jen klíčovou dírkou spikleneckých teorií. V situaci, kdy jejich jediným argumentem je obvinění jinak smýšlejících ze lži a zrady, je každá
diskuse marná.

U jinak inteligentních lidí zaráží neschopnost rozpoznat zvláštnosti vlastní situace. V hyperrealitě se jen těžko formuluje atraktivní společenská vize. Žádný projekt budoucnosti nemůže vzniknout tam, kde se jiná budoucnost než vítězný a konejšivý thanatos nepředpokládá. Všeobecný pocit vyšinutosti, vykolejenosti, často lidově vyjadřovaný slovy „svět se snad zbláznil“, s tímto ojedinělým stavem souvisí: široko daleko žádná nabídka nadosobních cílů, za které stojí za to žít a zemřít. Co paměť sahá, lidstvo vždy mělo pro co žít. Projekt budoucnosti mohl být jakkoli vzletný nebo odporný, ale nějaký tu vždycky byl: národní osvobození, budování státu, obrana vlasti, nacismus, komunismus, jednotná Evropa, liberální demokracie, nacionalismus, nehodící se škrtněte.

Někomu se zdá, že Trumpovo heslo „Amerika na prvním místě“ zavání nacionalismem? Je mi trapné, že musím opakovat školácké pravdy, leč nemám na vybranou: Spojené státy nejsou etnickou pospolitostí, jejich tmelem není princip „krev a půda“, jsou národem jen v politickém slova smyslu. Když vyškrtáme veškeré názorové a zvykové odlišnosti, zbude jen to, co spojuje množinu nahodilých lidí v americký národ. Tím je vztah ke svobodě. Proto „America first“ má zásadně jiný význam než Francie, Německo, Rusko, Čína nebo Monako na prvním místě. V největší zkratce je to svoboda na prvním místě. Více Ameriky znamená více svobody. Méně Ameriky – svoboda už není nikde, nebo má všude na kahánku.

Generace Z

Všiml si někdo, že poslední pokolení mladých lidí je v sociologii označováno jako „generace Z“? Další písmeno v abecedě přece už není k dispozici, leda by označování šlo do azbuky. Hyperrealita nemá co nového říct: nabízí jen simulakry. To činí každý zápas s trumpismem tak beznadějným. Veškerý emocionální přetlak, vztek, hněv, opovržení, chuť ubližovat odchází ventilem jako pára z hrnce, s hlučným hvízdotem, leč bez užitku. Lídři protitrumpovských protestů si nemohou stěžovat na nedostatek pozornosti. Davy jim visí na rtech, z nichž pohříchu nevychází nic než slova prokletí a zatracení. Ne že by nechtěli říct něco hrozně důležitého, jenže nevědí, co by to mělo být. Oproti Trumpovu poměrně účinnému prosazování prostých pravd a srozumitelných cílů nestojí žádná atraktivní nabídka.

Trump vítězí v souboji něčeho s ničím, jednoduché vize s prázdnotou. Co nevisí ve společenském ovzduší, to si nevymyslí ani tucet bostonských profesorů, i kdyby dali hlavy dohromady. Proto jim nezbývá než dál počítat Trumpovy milenky, sprostá slova, probírat se účty jeho pradleny a zcela nespiklenecky ve fotbalovém míči hledat štěnice pro přímé spojení s Kremlem.

Zoufalství je nutí nostalgicky se obracet k dobám Baracka Obamy, jehož, jak nyní zjišťuje washingtonský tisk, nebyli Američané hodni. Přišel prý předčasně a byl zbytečně dobrý. Tak dobrý, že mohl ve volebním roce 2012 klidně říct (a také řekl!) svému ruskému protějšku v domnění, že je mikrofon vypnut: „Dočkej času, Vladimire. Budu-li zvolen podruhé, budu vůči Rusku mnohem flexibilnější.“ Na což Putin vlídně pokývl hlavou: „Slyším. Rozumím.“ Tisk tento výstup hodnotil jako trochu přehnaný projev Obamova ryzího vlastenectví.

Problém odpůrců Donalda Trumpa je v tom, že on jejich skřeky a nářky neslyší, jejich zástupy nevidí, sleduje přes jejich hlavy cíl, který si stanovil, a bude vítězit, dokud nepřijde někdo s pozitivnější alternativou. Je to bludný kruh – z hyperreality nikdo takový přijít nemůže. Jaký by to potom byl pud smrti?