Ze sociální demokracie, nejstarší politické strany u nás, se stává cizím i vlastním přičiněním rohožka, o kterou si lze beztrestně pucovat boty. Když prezident republiky předem oznámí, že se teprve rozhodne, zda přijme demisi ministra kultury Antonína Staňka, a to po schůzce se Staňkem (konala se včera, výsledek: prezident demisi nepřijímá), je jedním projevem tohoto fenoménu.

Staněk ve vládě reprezentoval právě sociální demokracii, ta si z nějakého důvodu vyhodnotila, že Staněk ji poškozuje u voličů, zvykové právo říká, že strany svoje ministry dosazují i odvolávají. Prezident má podle ústavy a podle ustáleného politického úzu možnost blokovat navrhovaného ministra, ale aby straně zabraňoval svého člověka stáhnout, tomu sice nebrání ústava, ale úzus ano.
Zatímco natahování předsedy Hamáčka ve věci Staňkovy rezignace je ilustrací vztahu okolí k rohožce, samotné rozhodnutí Staňka odvolat byl autentický projev rohožky samotné. ČSSD se tak rozhodla pod tlakem skupiny filmařů a kulturní fronty, dokonce mezinárodních galeristů poté, co ministr odvolal ředitele Národní galerie v Praze a ředitele Muzea umění v Olomouci. Obojí přitom bylo v jeho kompetenci a v prvním případě, o který při vší úctě k Olomouci převážné většině protestujících šlo, byly pro odvolání dobré důvody. Nicméně vlastní strana Staňkovi ani nedala čas se bránit. Přitom zmínění filmaři na Staňkův konec spěchali například i z tak malicherného důvodu, že mu nechtěli dopřát červený koberec na filmovém festivalu v Cannes. Tak je možné chovat se pouze k zakřiknuté straně

Kalvárie se Staňkem a kolem Staňka je pochopitelně v přímé souvislosti se skandálně nízkými preferencemi ČSSD. V celostátních průzkumech, například v měsíční řadě docela spolehlivého Kantaru, dostává strana v posledních měsících takřka pravidelně 6,5 procenta, což je při dvouprocentní chybě měření výsledek, který by nezajišťoval ani politické přežití. Volby do Evropského parlamentu o tomto víkendu právě takovým kolapsem skončily – s 3,6 procenta hlasů a 0,0 poslance. Předseda strany Jan Hamáček uznal, že pro vládní stranu je to tvrdá rána, nicméně včera v deníku Právo dodal: „Kdybychom nebyli ve vládě a neměli možnost prezentovat naše priority, tak by soc. dem. vidět nebyla. A obávám se, že výsledek by byl ještě horší.“ Jinými slovy strana už je dnes tak slabá, že ani nemá sílu změnit nastoupenou cestu, jíž je účast ve vládě premiéra Babiše.

V takové situaci se ozývají hlasy, že pro příští volby nemá cenu kandidovat sami, ale v koalici s nezávislými osobami a (levicovými) spolky. Razí to například pardubický hejtman Martin Netolický, Hamáček takové úvahy vítá a povzbuzuje.

Neřeší se tu tedy skutečné příčiny propadu – jednak účast ve vládě s miliardářem, který je chodící výsměch socialistickému snu o rovnosti člověka ve všem, jednak odchod ze světa starosocialistického voliče ve prospěch moderního levičáka, kterých je ale v republice málo a už mají jiné firmy. Největší výstřelky už sice byly eliminovány, předseda to na rozdíl od svého předchůdce Bohuslava Sobotky přímo nehlásá, ministryně sociálních věcí Jana Maláčová docela obratně reklamuje pro svou stranu sociální politiku. Ale značka je evidentně pořád poškozena a zřejmě bude, dokud ČSSD budou reprezentovat tzv. mladí moderní politici Hamáčkova typu. Z povolební analýzy Medianu vyplývá, že z množiny voličů, která do sněmovny před dvěma lety volila ČSSD a šla volit i teď do europarlamentu, devět procent voličů přešlo k ANO, jedenáct procent k Pirátům, ale nejvíc, hned 21 procent, ke komunistům. S přihlédnutím k šesti procentům pro Okamuru a k velké armádě lidí, kteří se mezi volbami do sněmovny a do Evropského parlamentu zcela deaktivují, to podporuje tezi, že sociální demokracie se svou vždy a všude „proevropskou“ politikou trestuhodně zanedbává svůj voličský rezervoár.

Místo toho, aby si tohle přiznalo, je Hamáčkovo vedení ochotné hledat nouzový východ v částečném přemalování značky. Je to smutně podobné Fialově ODS, která sice taky opakovaně nedosahuje svého historického potenciálu a 14,5 procenta u eurovoleb je schopna přebásnit na důkaz nezadržitelného růstu a radši rovnou plánuje předvolební koalici s lidovci.