Velká koalice mezi socialisty a lidovci v Evropském parlamentu může být poprvé v historii EU po květnových volbách nesložitelná. S tím, jak se mění politické mapy ve většině evropských zemí, vypadá velmi realisticky, že na ni nebude dost hlasů. Současné průzkumy ukazují všude po Evropě nástup stran velmi skeptických a kritických ke stále hlubší evropské integraci tak, jak ji ve svých spasitelských projevech rýsuje francouzský prezident Emmanuel Macron.

Část eurokritických stran nebude mít zájem do dvou tradičních velkých frakcí lidovců a socialistů jít. A oni je naopak povětšinou nebudou chtít a budou se od nich distancovat. Značné oslabení čeká především frakci socialistů. Její současní členové velmi upadají ve svých voličských preferencích – Německem, Francií a Španělskem počínaje a středně velkými státy, jako je Česko a Nizozemsko, konče. Průzkumy preferencí před květnovými volbami jsou ošidné, protože s nimi může zamávat volební účast. Není zřejmé, komu voliči nakonec vůbec přijdou, a rozhodovat se bude především podle domácích témat. Celková skepse k současnému stylu evropské integrace se v nich ale silně odráží, což je pravidelně vidět jak v parlamentních, tak i v regionálních volbách v různých zemích.

Socialisté mají v této chvíli v europarlamentu druhou nejsilnější frakci se 190 křesly. Tento výsledek je při současné konstelaci neopakovatelný. Levice nikde nesílí. A výrazně slábne především ve všech třech zemích, které dodávají nejvíc poslanců. V Německu (96 křesel) se stále propadá podpora levicové SPD. Ve Francii (73 křesel) vyluxovala podporu tamních socialistů prezidentská strana. Ještě před dvěma lety to byl hegemon politické scény. Po listopadovém ataku Žlutých vest se ale podpora Macrona propadla na nejnižší úroveň v historii páté republiky. A jeho prezidentská strana, která stejně nezamíří do socialistické frakce, je s 22 procenty stejná jako u Národní fronty Marine Le Penové. Ta už ve Francii poslední evropské volby vyhrála. V Itálii dominují politické scéně silně eurokritické vládní strany. Ani odtud žádný kontingent socialistických posil nepřijde.

Zajímavější může být dění v první a třetí nejsilnější frakci. U lidovců (EPP), kteří dnes dominují parlamentu s 255 křesly, a reformistů (ECR) s 75 křesly. Právě na této ose a hlavně v jejich vybíravosti, koho k sobě pustí, se bude rozhodovat o nové mocenské struktuře Evropského parlamentu.

Německá CDU-CSU, jež tvoří páteř evropských lidovců, na tom není tak špatně jako levicová SPD. Voliče jí ale přetahuje euroskeptická Alternativa pro Německo. Pro lidovce bude klíčové, kam se svou prezidentskou stranou En Marche! zamíří Macron. Sám sebe stále označuje za středového politika a média ho tradičně nálepkují jako liberála. Je to ale především mocenský hráč, takže se dá čekat, že zamíří spíš do silné EPP než do liberální ALDE (sem se pozoruhodně začlenil Andrej Babiš), která je dnes v parlamentu čtyřkou a pravděpodobně  ještě oslabí.

Právě tady se dá očekávat největší střet. Členem EPP je dosud i maďarský politický hegemon Fidesz Viktora Orbána. Ten se dostal s frakcí do střetu, zvažovalo se jeho vyloučení. Nakonec to skončilo kompromisem, Orbán sám požádal o pozastavení členství. On i evropští lidovci si uvědomují, jak moc se navzájem potřebují. Maďaři dodávají – stejně jako my – 21 poslanců a dá se čekat, že většina z nich budou orbánovci. Pro EPP jde o velmi důležité hlasy. Kohabitace Macrona a Orbána, kteří jsou si navzájem vyhledávanými terči osobních útoků, v jedné frakci ale může být velmi složitá. Naznačil to už Macronův ostrý komentář, že EPP Orbána nevyloučila. „Je to bezpochyby dobrá zpráva pro Orbána i EPP, nikoli pro evropský projekt,“ prohlásil Macron a označil to za projev klanové mentality.

Současná třetí nejsilnější frakce reformistů, kam patří ODS, výrazně ztratí odchodem britských konzervativců. Její příští síla bude záležet na tom, jak moc bude vybíravá při lákání nových členů. Především italské Ligy Mattea Salviniho. Je ale možné, že právě ECR bude EPP potřebovat k parlamentní většině.