Mnohé z vůbec nejlepších českých staveb šedesátých a sedmdesátých let najdeme v zahraničí. Ambasády dávaly totiž architektům neobvyklou míru tvůrčí svobody i šanci spolupracovat s kvalitními západními firmami. Díky tomu mohl vzniknout nefalšovaný gesamtkunstwerk v brutalistickém kabátě.

Na vrchol

„Při zahajovací recepci ve Stockholmu projevil nejvýznamnější švédský host zájem o rozhovor s architektem. Když jsem vysvětlil, že jsme se snažili vytvořit prostředí, architekturu, která by vypovídala o naší zemi a její kultuře, prohlásil, že v Československu nikdy nebyl, ale že to musí být krásná země. V takovém okamžiku jsem si pomyslel, že jsme čas a úsilí nepromarnili,“ vzpomínal Jan Bočan na historku z roku 1972, jejíž zatajenou protagonistkou byla švédská princezna.

Pro tehdy mladého Bočana (1937–2010) bylo vítězství v architektonické soutěži roku 1969, kterého dosáhl společně se svými kolegy Zdeňkem Rothbauerem a Janem Šrámkem, dalším zásadním momentem, který jej posunul do elitního klubu československých architektů šedesátých a sedmdesátých let. Tou dobou už měl totiž za sebou svou vůbec nejlepší realizaci, mezinárodně oceňovanou budovu československého velvyslanectví v Londýně i spolupráci na ambasádě v Brasilii.

Zakázky na projektování budov našich zastupitelských úřadů patřily mezi ty nejlukrativnější projekty, na jaké si mohli tuzemští architekti a architektky sáhnout. Na jejich kvalitním zhotovení měla velký zájem vládnoucí strana, která se jejich prostřednictvím snažila demonstrovat vyspělost země. Projekty svým autorům zajišťovaly vysokou míru tvůrčí svobody a také nadstandardní provedení realizace, jelikož na nich spolupracovaly zahraniční firmy, které byly technologicky mnohem vyspělejší než naše. A v neposlední řadě přinášely tyto projekty možnost podívat se do západních zemí.

„Architektura československých ambasád poválečného období se stala dějištěm inovativních a experimentálních trendů – nejen ve vztahu k architektuře a designu, ale i výtvarnému umění, přičemž všechny tyto tři obory se v těchto projektech vzájemně podporovaly a doplňovaly,“ vysvětluje Adam Štěch, kurátor aktuální výstavy Česká ambasáda ve Stockholmu / Klenot brutalismu v proměnách času v pražské Winternitzově vile.

Gesamtkunstwerk z donucení

Reprezentativní veřejné budovy ze šedesátých a sedmdesátých let jsou také jedněmi z posledních pravých příkladů gesamtkunstwerku, kdy architekti ve spolupráci s umělci navrhovali kromě staveb samých veškeré detaily a interiérové vybavení. Důvodem nebyla nějaká štědrost a velkorysost zadavatelů, ale vcelku pragmatické jednání. „Bylo to období, kdy se nesmělo – mimo stavební náklady – dodávat pro cizí firmu, která ten objekt stavěla, nic, co nepocházelo z Československa. Nesměly se vydávat valuty, takže se nic nesmělo koupit. Čili my jsme měli jakousi šanci, respektive nutnost vymýšlet to až po ty lžičky,“ vysvětluje v monografii Jan Bočan spoluautor stockholmské ambasády Zdeněk Rothbauer.

Jan Bočan se svými kolegy zanechal ve Stockholmu jedno z vrcholných děl československého brutalismu. Masivní budova ze železobetonu v sobě ukrývala úchvatný interiér s mnoha krásnými detaily a díly od předních umělců doby, jako byli Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou, René Roubíček nebo Stanislav Kolíbal. Speciálně pro ambasádu pak Bočan navrhl také křesla, která vyráběla tehdy státní firma Ton.

Budovu Česko prodalo na konci devadesátých let do soukromých rukou. Díky tomu, že stojí ve Stockholmu, kde již tehdy dokázali docenit kvalitu brutalistické architektury, se dočkala zacházení takřka v rukavičkách – na rozdíl od podobných staveb v Česku, které mnohdy chátrají dodnes. Tamní památkové úřady ji totiž vzaly pod svá křídla, prošla citlivou rekonstrukcí a několikrát změnila funkci, než se do ní před třemi lety nastěhovalo ředitelství úspěšné módní značky Acne Studios. Budovu sice potkaly poměrně razantní zásahy, udržela si však svůj originální charakter, takže může dnes hrdě sloužit jako vzorový příklad toho, jak využívat zatracované stavby poválečné éry.