Jak už to bývá v tomto období kolem Dušiček, kdy se podzim pozvolna či náhle přelévá do zimy, nastalo období hojnější na úmrtí. Tedy je to doba, kdy se častěji rovněž v médiích objevují nekrology vzpomínající na zesnulé slavné, známé nebo populární osobnosti. Letos tomu není jinak – zkraje končícího týdne například zemřela režisérka Věra Jordánová. Je to žena, jejíž tvorba ovlivnila velmi intenzivně pohled přinejmenším dvou generací na to, jak má vypadat televizní inscenace, televizní herectví, televizní výprava a vůbec televizní pohádka.

Se jménem Jordánové ohlasy jejího života spojily jistěže najmě večerníčkovou sérii Krkonošské pohádky – počin unikátní svým provedením, v podstatě jediný hraný večerníček v tuzemských dějinách (nepočítáme-li zvířecí série Václava Chaloupka). Vyprávění o zlém Trautenberkovi, hodném Krakonošovi, služebným Anči a Kubovi a o Hajném a všudypřítomné sojce se v diváckých anketách pravidelně stává nejpopulárnější zdejší pohádkou na dobrou noc. Je to už zautomatizovaný kýč, protože původní výjimečnost díla dávno zplaněla. Přesto cosi přitažlivého v něm zůstává.

Četl jsem však i výklady pojaté filozoficky či psychologicky (a snad je v dávné vzpomínce svým abstraktem nezmotám), podle nichž jde vlastně o studii moderního rodinného modelu, v němž Trautenberk a Krakonoš představují zamilovaný, neustále se hašteřící pár, který pod vlivem stresu starostí všedních dní se neustále rozchází, ale opět dává dohromady, aby se příkladně postaral o své bližní, jimiž jsou jejich děti Anče a Kuba a jejich vnouče Hajnej (ergo syn děvečky a pacholka). Přiznávám, už jsem zapomněl, co v této konstelaci představovala sojka – zřejmě ošetřovatelku.

Byla by však chyba, kdybychom dílo Jordánové zúžili jenom na její nejvěhlasnější počin. Stačí nahlédnout do kterékoli internetové databáze shrnující její tvorbu, a snadno si všimneme, že počínaje rokem 1963 natáčela až do léta 1998 každý rok minimálně tři pohádky (ale spíš ještě víc), takže celkově českým divákům nabídla za třicet šest let více než stovku zápletek, ať už na motivy klasických a tradičních vyprávění, nebo – to méně často – podle soudobých scénářů. V jejím případě platí, že kvantita splývá s autorčiným odkazem, protože podobnou bilancí a dopadem na cílové publikum se v uplynulém více než půlstoletí nemůže pochlubit patrně žádný jiný tvůrce dětských pořadů (ale pokud jsem na někoho zapomněl, rád se čtenáři nechám vyvést z omylu).

Oč totiž jde: opakováním, respektive zmnožováním téže poetiky, která v dobové televizní produkci – v porovnání s dnešní nabídkou velmi řídké – v podstatě neměla konkurenci, zvykli si tehdejší diváci na to, že takto mají pořady určené dětem vypadat. Bylo to vyprávění pomalé, odehrávající se v umělém prostředí ateliérů, atrapami bývaly dokonce i hudební nástroje či vybavení domácností a hospod; uvěřitelně působily snad jenom duchny na postelích vesnických stavení. Herecký projev splýval s divadelním, ostatně skoro všechny vyprávěnky působily dojmem záznamu divadelní inscenace. A protože herci, které jsme jako děti v těchto kusech vídali, nás seznamovali s tím, co je jejich cech vůbec zač, měli jsme je ještě dlouho za nejvýznamnější představitele své práce, třebaže zejména mladé krásky se později z televizí vytratily a ve filmech jsme je mnohdy nenašli vůbec.

Je-li odkazem nedávno rovněž zesnulé režisérky Marie Poledňákové dílo plné neuchopitelného chaosu (Dokáže snad někdo uspokojivě vysvětlit, co se děje v „komedii století“ S tebou mě baví svět po návratu postav z horské chalupy? A svede někdo převyprávět a objasnit děj snímku Jak se krotí Krokodýli?), je dědictvím tvorby Věry Jordánové stálá přehlednost. To není málo.