Česká Aliance pro rodinu se stala terčem útoku členky Fialova kabinetu. Ministryně Helena Langšádlová se od této malé konzervativní neziskovky distancovala, prý ten spolek „je napojen na Putinův režim“. Konstrukce je to divná už na první pohled, ředitelka aliance je ženou Romana Jocha, který kdysi prezidenta Klause nazval kremlofilní bábou. Nezdá se, že by jinou trpěl doma.

Alianci dostala do řečí místopředsedkyně sněmovny Olga Richterová. Ta zřejmě věří všemu, co píše polská Gazeta Wyborcza. Tento deník vydával za ruskou pátou kolonu varšavské ultrakonzervativní sdružení Ordo Iuris, s nímž je česká aliance v přátelských vztazích. Ale Ordo Iuris žádné styky s ruským státem nemá a Gazeta byla u soudu přinucena nařčení vzít zpět.

Ministryně pro vědu Langšádlová je ztělesněním zajímavého úkazu. Můžeme dnes tvrdit jakoukoli pitomost, když do toho nějak vpravíme Rusko a celé to opatříme strašidelným nádechem. Někdo tomu říká rusofobie. Asi lepší než rusofobie – protože za války, v níž Rusko napadlo slabšího souseda, fobie nějaký základ má – by bylo něco jako Syndrom Vyšinutí Putinem. Takový syndrom je možná pochopitelný mravně, ale vede ke špatným odhadům a chybí mu jakákoli analýza.

Hledání ruské stopy za vším, co se v politice neslučuje s naším pohledem na věc, je staré jako polistopadová demokracie. Vzestup Vladimíra Mečiara se vysvětloval i jakousi tajnou sovětskou kapitolou v Mečiarově životě – neboli v rozpadu Československa měla prsty KGB, nikoli snad touha Slováků po samostatnosti. V prvních letech České republiky zase na pravici a v tajných službách bylo hodně lidí, kteří v opoziční ČSSD viděli pátou kolonu Ruska a neustále k tomu shromažďovali indicie.

O pár let později rostoucí Klausův euroskepticismus nebyl v očích jeho politických soupeřů podnětem k tomu, aby se kriticky zamysleli nad integračními snahami v EU a nebyli poté zaskočeni například krizí eurozóny, ale pokusem otevřít Rusům dveře do střední Evropy. Korunoval to týdeník Respekt dohadem, proč se v 80. letech nekonal proces s nonkonformním ekonomem Klausem, přestože StB to navrhovala. A vysvětlení že prý musí ležet v archivech Kremlu, odkud byl později spící agent V. K. deaktivován, zřejmě aby pozastavil ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Posledních sedm osm let s tím, jak se vyčerpává model tzv. liberální demokracie, pozorujeme, že Syndrom Vyšinutí Putinem se uplatňuje mezinárodně. Separatismus Katalánců, migrační vlna do Evropy, brexit, nástup Donalda Trumpa – nic z toho by se nestalo, nebýt Putina. Skandální štvanice na amerického prezidenta, kdy do konstrukce vymyšleného komplotu Trump Tower – Kreml přispěly tajné služby, později napomohla tomu, že když ty samé služby varovaly před útokem Ruska na Ukrajinu, málokdo je bral vážně – včetně ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

Nejen Petr Fiala v prvních týdnech bojů propadl fantastické představě, že tanky regionální mocnosti jedou až k nám. V této psychóze jsme ze Západu Kyjev povzbuzovali, ať nepřistupuje na žádné kompromisy (a ať za nás vyčerpá Rusko před jeho plánovaným převzetím světa), slibovali jsme Zelenskému dodávky zbraní, které ani neumíme dodat, a na jeho přání zavádíme sankce proti Rusku, se kterými on nebude nikdy spokojen a jimiž my posilujeme inflaci u nás a vytváříme podmínky pro hladomor v Africe.

Podle odhadů Kyjeva každý den padne 100 až 200 vojáků a 500 je zraněno. Ukrajina bude s každým dnem slabší u jednacího stolu, k němuž jednou s Ruskem usedne. Až válka skončí, čeká i nás těžká otázka, jak moc ten putinovský syndrom přispěl k našim mylným odhadům vývoje na bojišti, na ekonomické frontě nebo v ruské společnosti.