Předposlední zápis píšu už ve stavu naplno propuknuvší festivalové otupělosti, ale všechno bude zase v pořádku – jasná věc. V noci mne čeká další hudebně-zábavní produkce, buď bude z mojí strany zcela somnambulní, nebo předvedu nejlepší výkon všech dob. Neznám kompromis, přátelé. A stěžovat si taky nebudu, byl jsem v tom ohledu výrazně poučen. Víc o tom později.

Ve středu jsem vstřebal dva těžké kusy z Východu, oba ty filmy ale doporučuju, i když se na ně nedívá snadno, pro jednou by ale ctěné publikum mohlo třeba taky něco vydržet. Sergej Loznica, v Německu usazený běloruský režisér hraných i dokumentárních filmů, je jeden z nejpozoruhodnějších filmových tvůrců postkomunistické Evropy. Ve filmu Donbas se jako asi první filmař evropské úrovně (nějaké patriotické velkofilmy na to téma už na Ukrajině vznikly) pokusil hraným filmem reflektovat válku mezi Ukrajinou a donbaskými separatisty podporovanými ruskou armádou.

Je to hodně silný film a při vší formální kázni taky hodně rozčilený film. Je to sled obrazů většinou z oblastí tzv. Novoruska. Scény jsou údajně inspirovány videi, která Loznica našel porůznu na internetu, průběžné natáčení skoro všeho a skoro všemi je také jeden z motivů filmu. Film se posouvá od jedné ke druhé přes chytře vybudované můstky, za kamerou stál vynikající rumunský kameraman Oleg Mutu, častý Loznicův spolupracovník. Jeden záběr udrží často dost dlouho, asi déle, než je pro netrpělivějšího diváka únosné, rozhodně to ale má důležitou funkci, smysl některých scén je taky v jejich extenzivní stopáži, v tom, jak dlouho něco trvá, jak dlouho někdo mluví, respektive kecá. Režisér skvěle organizuje dění před kamerou, výsledný dojem je něco mezi dokumentem a divadlem, ze syrově působících obrazů se občas vyloupne zřetelná stylizace.

Ráz Donbasu určuje už první scéna, znuděný komparz tlachá v televizní šatně, vojácky působící produkční pak žene někam na plac, ukáže se, že úloha těch herců je představovat válkou postižené obyvatelstvo ve fakeovém zpravodajském šotu. Konflikt na Donbase je v Loznicových obrazech celý takový, děsivá groteska, v níž se těžko rozlišuje mezi pravdou a tyátrem, pomalu jediné skutečné je v ní násilí a smrt, s nimiž nepřichází nějaká osudová spravedlnost, jenom tu všechnu absurditu ještě podtrhnou, sečtou a zakrvaví (Loznicův film ale není nijak naturalistický). Sled scén ukazuje Novorusko jako místo ovládané mafiánským způsobem, proto taky nebezpečné, v němž mohou být napjaté i ty nejvšednější situace, protože všechno se může kdykoliv zvrtnout. Taky je to místo vykořeněné, vytržené ze světa a uvržené do nějakého bodu nula, v němž jako kdyby život začínal od začátku, nebo spíš byl udržován ve stavu chaosu, vyprázdněnost a vykořeněnost si v něm nahonem vytvářejí vlastní tradice, vidět je to třeba v hrůzně  groteskní scéně svatby. Ne ale, že by se v Loznicově Donbase něco rodilo, zachycuje spíš lidství ve stavu jakéhosi zjitřeného úpadku, kdy lidé oscilují mezi letargií a horečnou aktivitou, jsou oběťmi poměrů, které sami energicky dotvářejí. Za chaotickou a někdy smrtící směšností toho všeho je ale ještě racionalita politické moci, která ten děsivý tyátr za nějakým účelem rozpoutala.

Film ruského režiséra Alexeje Germana mladšího Dovlatov se tomu Loznicovu v něčem podává – nepříběhovostí, ambicí rekonstruovat nějaký svět,v tomto případě minulou dobu, ne jako „vymazlenou“ retro pohlednici, ale jako bezprostřední přítomný okamžik vytažený odněkud z proudu času a přivedený opět k životu. Film Dovlatov se odehrává v roce 1971, byl významný v historii režisérovy rodiny, jeho otec Alexej German tehdy dokončil film Prověrka osudem, válečné drama natočené podle povídek Germanova otce Jurije, jehož uvedení režim zakázal. German kvůli tomu přišel o zaměstnání v Lenfilmu, další filmy se mu prosazovaly velmi obtížně, přesto se mu i díky počínající perestrojce podařilo natočit mistrovské dílo, příběh z časů přicházejících stalinských čistek Můj přítel Ivan Lapšin.

Minulost autorovy rodiny má význam připomínat nejenom proto, že i Dovlatov je také příběhem zavrženého umělce. Filmařský styl Germana syna v mnohém (a dobrém) připomíná ten otcův. Snahu dosáhnout ve filmu stavu nějaké replikace života v syrovém stavu, předtím, než ho někdo zpracoval a uzpůsobil potřebám dramatického díla s jeho fázemi, dramatickým obloukem a katarzí nebo aspoň pointou na konci. V Germanově filmu ten život ještě vypadá jako tříšť vjemů, útržků slov, jakoby mimoděk zaznamenaných obrazů, autentický působícího chaosu, který je výsledkem dokonalé organizace.

Film zachycuje šest dní života spisovatele Sergeje Dovlatova v listopadu 1971 v tehdejším Leningradě. Dovlatov je ztracenec, po třicítce bydlí s mámou v typické sovětské „komunálce“, měšťanském bytě, do nějž je sestěhováno několik rodin, a člověk tak nemá ani iluzi soukromí. Chtěl by psát, ale neví přesně co. Podobně jako jiní jeho kamarádi, neoficiální autoři, není členem svazu spisovatelů, a tudíž nemá nárok na publikaci. Změnit by to mohlo, kdyby Dovlatovovi vyšly nějaké články v oficiálních časopisech, má takovou možnost, ale napsat nějakou úlitbu režimu není schopný, jeho výsměch bude znát, i kdyby se snažil, a on se ke snaze přinutit nedokáže.

Potlouká se městem od ničeho k ničemu, s ženou žije odděleně, jeho snaha sehnat pro dceru panenku, po níž holčička touží, je zjevně odsouzena k neúspěchu, občas na něj tu či onde vybafne nějaká stará známost. Večer co večer popíjí se stejnými lidmi, podobně postiženými. „Jsme chudí a občas talentovaní,“ charakterizují je slova z Dovlatovových zápisků. Mezi nimi je i spisovatelův blízký přítel, básník Josif Brodskij, má potíže s úřady, asi by měl emigrovat, ale nechce se mu (později to udělal a dosáhl světové proslulosti). Dovlatova ničí bezcílnost a v očích těch, kdo to s ním myslí takzvaně dobře, mu škodí i jeho neústupnost. Nedokáže se před pitomci, kteří reprezentují oficiální kulturu, náležitě pokořit, nakonec si z nich a z jejich představ vždycky dělá legraci. Neplní zadání, občas si z nudy hraje a vymýšlí, s kamarády se rád hádá o literaturu, nic produktivního z toho ale nevzniká. Jen málokdy tu jeho bezcílnou pouť něco na okamžik prosvětlí – tichý rozhovor s přítelem nebo nečekané setkání s básnícím razičem metra, se kterým ho z oficiálního časopisu poslali udělat rozhovor. Dovlatov v něm najde paradoxním způsobem spřízněnou duši. Je to ubíjející existence a pohled na ni může být také ubíjející, v závěru filmu nedojde k nějaké gradaci, povaha režimu jen vyjde trochu víc na povrch, film končí akordem tiché hrdosti, snad i patosu, opět tlumeného a věrohodného.

Na Germanův film se skutečně nedívá lehce, nedává publiku šanci si cestu k zážitku nějak usnadnit, na projekci v Národním domě byly nějaké ty předčasné odchody, většina ale zůstala a soudě podle závěrečného aplausu snad film přijala docela dobře. Byl jsem rád, taky kvůli Dovlatovovi, tomu ironickému a pyšnému loserovi v beznadějných časech (koncem 70. let se jako syn židovské matky mohl vystěhovat, v Americe pak publikoval, v Rusku ale jeho texty mohly vyjít až po jeho předčasné smrti, měly tam velký ohlas). Přivedl mě k myšlenkám na další výrazné tvůrce generace mých rodičů v komunistických zemích. Co všechno v těch ubíjejících podmínkách dokázali… Rovnat se jim skutečně nemůžeme. A sledování Dovlatova taky přivede k vědomí, jak nicotné jsou stesky na útrapy dnešního kulturního provozu, jakkoliv může působit dost otravně. Asi bychom si měli přestat stěžovat a fňukat. Koho by to taky mělo zajímat? Já teda rozhodně nebudu. Snad mi to vydrží aspoň pár dní.