Znáte výraz „bullshit jobs“? Přišel s ním antropolog David Graeber v eseji z roku 2013, kteý je dostupný pod názvem Práce na hovno na webu A2larm. Popisuje v něm proliferaci zaměstnání, o kterých si i sami jejich vykonavatelé myslí, že jsou nesmyslná a neužitečná. Myslím, že je přeceňovaný. Pracovní svět, o který jde, najdete lépe popsaný v kresleném Dilbertovi; Graeberův názor, že to nějak záměrně zařizuje „vládnoucí třída“, každého nepřesvědčí.

Hlavně se však Graeber opíral o to, s kým se potkával na večírcích, a ne o nějaké empirické vědecké zkoumání. O to se teď pokusila skupina vědců z Cambridgeské univerzity na datech z průzkumu European Working Conditions Survey. A zjistili, že těch znechucených zaměstnanců je jen okolo pěti procent, asi desetkrát méně, než si myslel Graeber. A že jich je méně mezi firemními právníky, abychom uvedli Graeberův příklad, a více mezi lidmi vykonávajícími nepříjemnou, ale nezbytnou práci, jako uklízeči. A pokud dokáže něco lidi znechutit, je to špatný management, ne práce sama.

Hlavní nedorozumění je myslím v tom, že doba nadprodukce elit, v níž žijeme, sugeruje spoustě lidí, že mají v práci hledat kreativitu a sebevyjádření. Jsou pak často zklamáni. Ale běžte na YouTube a snadno zjistíte, jak vzrušující je pro spoustu lidí takové povolání strojvůdce, na kterého se přitom spoléháme, že bude řídit lokomotivu pokud možno bez kreativity a sebevyjadřování.

S jiným typem sebevyjádření narazili v Bruselu Angela Merkelová a Emmanuel Macron. Vedle ostré potyčky o maďarský zákon proti homosexualitě (zjednodušeně řečeno) byla poslední Evropská rada ve znamení souboje o summit s Putinem. Merkelová dohodnutá s Macronem zaskočila kolegy návrhem na reset vztahů s Ruskem, jehož součástí by měl být i summit s Vladimirem Putinem. Je to až komické. Například Financial Times, které o návrhu informovaly jako první, ve svém tištěném vydání do rámečku v článku vložily fotografii britské válečné lodi HMS Defender, která se právě střetla s ruskými silami poblíž krymských břehů. Merkelová taky v Německém spolkovém sněmu promluvila ve smyslu, že když se s Putinem může sejít Biden, můžeme i my.

Je to dětinské z hlediska strategie – summit se dělá, když je jasné, že je vůle tam něco dohodnout, a nic nenasvědčuje tomu, že se Putin o něčem dohodnout chce. Je to pošetilé z hlediska diplomacie – jak by si měl každý pamatovat z Borellovy únorové návštěvy Moskvy, Rusové jsou velmi obratní v zesměšňování unijních představitelů. A Unie není schopná mluvit o Rusku jedním hlasem, což osud návrhu Merkelové opět potvrdil.

I čeští zpravodajové nám zprostředkovali především jedno hodnocení, a to, že je škoda, že Evropská rada nebyla „ambicióznější“. Je to výraz, který použila Merkelová, a asi vystihuje i pocit Komise. Ale má udávat tón výkladu? Ten samotný výraz má v moderní technokratické politice svou protivnou příchuť – používají ho analytici různých globálních institucí a bank, když chtějí říct, že nějaká vláda odmítla seškrtat rozpočet na středověkou úroveň. Ale co má ochota či neochota uspořádat summit co dělat s ambiciózností či odvahou? Od bojovně naladěného českého zpravodaje by klidně bylo namístě něco ve smyslu „Pouhé dva měsíce poté, co byl odhalen ruský teroristický útok ve Vrběticích…“ A místo toho nasloucháme bruselské frazeologii.

Dalším výstupem Evropské rady bylo zesílení dojmu, že „vláda zákona“ v unijním kontextu se čím dál tím víc kryje s homosexualitou. Už nějaký čas je ale nápadné, že zatímco výhrůžky míří na Polsko a Maďarsko, situace s vládou zákona je povážlivá v jiných zemích, například v ČR. Soudy zrušily vládě v rychlém sledu asi čtrnáct nařízení, přičemž ministr zdravotnictví si zřejmě v některých případech byl vědom, že vyhláška, kterou vydává, je nezákonná. To je O. K. v unijním smyslu – nezávislé soudy přezkoumávají, exekutiva to bere na vědomí. Vládě zákona bylo učiněno zadost. Ale kdybyste to prezentovali pozorovateli z nějaké hypotetické nerozvinuté země, možná by usoudil, že chce spíš jiné věci než tuhle vládu zákona.