Než jsem se letos v lednu vypravila do Tanzanie, neměla jsem moc přesnou představu, do čeho jdu. Afrika je velmi různorodý kontinent a jednotlivé země se od sebe výrazně liší. Mluvit o Africe jako o celku – a většinou ještě stylem: hladová, nebezpečná – je proto vždy problematické. Absolvovala jsem povinná očkování, nebála se, ale ani netěšila. Pomáhat jsem jela hlavně sama sobě; přemáhat vlastní úzkostlivost a pohodlnost. Kromě toho mě zajímalo, jak funguje pomoc Africe v lokálním měřítku. Skutečně jsem si přála něco se dozvědět o zemi a lidech, kteří v ní žijí, a v neposlední řadě jsem chtěla na vlastní oči vidět rozvojovou pomoc v malém lokálním měřítku. Připojila jsem se k neziskové organizaci Ifakara, která pomáhá stavět střední školu na venkově asi sedm set kilometrů od metropole Dáresalámu. Je to maličká neziskovka, která nepobírá žádné dotace a sdružuje partu dobrovolníků kolem katolické farnosti v Brně-Řečkovicích. Její činnost zasluhuje samostatný článek.

Prezident osvoboditel

Naše cesta vedla z Vídně přes Istanbul do už zmíněného Dáresalámu, typického velkoměsta třetího světa. Někdejší správní centrum kolonie Tanganika bývalo hlavním městem ještě dlouho po odchodu Britů, v roce 1992 jej sice nahradila 465 kilometrů vzdálená Dodoma, ale část vládních úřadů a většina byznysu dodnes setrvává v „Dáru“, stejně jako mezinárodní letiště nesoucí jméno Julia Nyerereho, prvního postkoloniálního prezidenta. Tanzanský otec vlasti byl zajímavou osobností, jako vynikající student dostal už na sklonku 40. let od koloniálních úřadů možnost studovat ve Velké Británii a na Edinburské univerzitě získal tituly z ekonomiky a historie. Naneštěstí mu tam učarovaly i myšlenky socialismu, kterými zůstal ovlivněn po zbytek života. Na jedné straně tak coby inteligentní a schopný diplomat dospěl k nezávislosti na Británii mírovou cestou, vyjednal unii se Zanzibarem a jeho zásluhou padl i genocidní režim Idiho Amina v sousední Ugandě. Na druhé straně jím prosazovaná socialistická řešení dovedla zemi do vleklých ekonomických potíží. Míra zadlužení rostla raketovým tempem, z největšího vývozce potravin se Tanzanie za jeho vlády stala jejich největším dovozcem. 

Nyerere si uvědomoval, že ekonomický model zemi neprospívá. Ještě v průběhu 70. let ustoupil od zemědělské kolektivizace, ale než by měl Tanzanii dovést zpět k tržnímu hospodářství, rozhodl se raději z čela státu dobrovolně odejít. V prezidentských volbách roku 1985 už nekandidoval, poté se vzdal i předsednictví Revoluční strany. Ve svém posledním projevu v úřadě provedl nezvyklou sebereflexi. „Přiznejme si to – zklamal jsem,“ připustil zdrceně a hlásil se o plnou odpovědnost za selhání. Nyerere nikdy neztratil víru v socialismus a přijatelnějším východiskem pro něj bylo vzít vinu na sebe než připustit, že celý směr je chybný, nereformovatelný a k prosperitě nevede. U Tanzanců se stále těší velké oblibě jako někdo, kdo doufal ve spravedlivější svět, nelpěl na moci ani na penězích, sám žil spartánským životem, byl upřímný, opravdový – levicový intelektuál, který dostal příležitost uvést ušlechtile znějící myšlenky do praxe.

Nástupce Ali Hassan Mwinyi se rekrutoval ze stejné strany, ale jako pragmatik věděl, co je zapotřebí udělat. Začal s liberalizací ekonomiky a demontáží socialistických politik. Přechod ke kapitalismu se neobešel bez nešvarů, které postkomunistické evropské země znají z vlastního transformačního procesu; v afrických reáliích však některé z nich – jako korupce – nabývaly zvlášť obludných rozměrů. I díky tomu má Nyerereho socialismus v očích Tanzanců lepší pověst, než by si zasloužil. V Dáresalámu jsem strávila dohromady asi jen tři dny. Pro Evropana je svébytný ráz africké aglomerace fascinující napoprvé, pak už mu nemá mnoho co nabídnout. Město je mladé, má významný přístav a některé pěkné pláže s prostitutkami vyhlížejícími námořníky. Podél přístavu pak roste nový „Dár“ s prosklenými mrakodrapy, poblíž stojí pár hotelů se zvučnými jmény a čtvrť, kde za vysokými zdmi bydlí pospolu zámožní lidé – Afričané, Číňané, Indové a britští důchodci. Mají dobře zásobený indický supermarket a mezinárodní školu; mohou vést život, který se od toho evropského neliší.

Jako na samotnou bělošku na mě na ulici pokřikovali a snažili se zapříst hovor, což je nepříjemné. Město mi ale nepřišlo natolik nebezpečné, aby bylo „lepší se mu vyhnout“, jak doporučují turistické průvodce ze sousedního Zanzibaru. Jen tam prostě nic zajímavého není. Když mému společníkovi cestou taxíkem vypadl z kapsy nový iPhone, řidič se s ním vrátil.

Rajská zahrada v Mbingu

Hned druhý den po příletu nás čekala šest set kilometrů dlouhá cesta do vnitrozemí. Jeli jsme autobusem, který měl nejlepší léta dávno za sebou, pasažérů bylo víc než sedaček a mnoho prostoru zabírala někdy hodně specifická „zavazadla“ našich spolucestujících – kanystry s vodou či nůše s živou drůbeží. Jen na části cesty byl asfalt, zbylé hodiny jsme vymetali i půlmetrové díry. Tankodrom, při jehož zdolávání se otevřenými okny valil prach a písek, zvládali místní stoicky, včetně malých dětí, které tu desetihodinovou odyseu absolvovaly většinou bez jakéhokoli doprovodu.

Na autobusové nádraží v Ifakaře pro nás přijela jeptiška ze sirotčince v Mbingu, kde jsme strávili následující týden. Sestra nás naložila do ambulance, kterou vypůjčila ze sousední církevní nemocnice. Jeptišky spravují administrativní centrum širokého okolí. V Mbingu mají sirotčinec, nemocnici, školu, a dokonce malou pobočku státní banky, kde za přepážkou sedí, jak jinak, jeptiška. Ke všemu patří rozlehlé polnosti se zvířaty. Církev je ekonomický motor oblasti a dává práci mnoha místním, i těm, kteří by se jinak zaměstnávali obtížně; třeba o krávy, které patří sirotčinci, se stará hluchoněmý chlapec. Kraj je neuvěřitelně zelený a překrásný, ze všech stran obklopený divokou přírodou. Je to malý ráj, oáza uprostřed zalesněných kopců, kde jedinou bahnitou polňačku střeží muži s mačetami. Sirotčinec v Mbingu je výjimečný tím, že přijímá výhradně děti žen, které zemřely při porodu.

Tanzanie patří do první desítky zemí s největší úmrtností matek. Podle místních kulturních zvyklostí se muži o malé děti nestarají, v Mbingu mohou pobývat do sedmi let, potom se jich musí ujmout otcové či jiní příbuzní. Stát nevytváří prakticky žádnou záchrannou síť, i ten nejvzdálenější příbuzný má povinnost se postarat – pověsit si na krk nového strávníka. V sirotčinci je i několik větších chovanců, které spojuje to, že od svých nových pěstounů raději utekli zpátky k jeptiškám. Momentálně v sirotčinci žije pětašedesát dětí, nejmladší je tříměsíční Godfrey. Jsou tu i dvanáctery dvojčata, při vícečetných porodech je úmrtnost ještě vyšší; mezi nimi vynikají extravagantní masajská dvojčata Diana a Deotila. Také patří ke starším, je jim deset – mohly zůstat, protože mezi Masaji by se jim nedostalo žádného vzdělání. Jejich čtrnáctiletá matka vykrvácela při porodu, otec je občas navštíví se svou novou ženou a na prázdniny si je bere do masajské vesnice.

Sirotčinec je moc hezký, malé cihlové domky tvoří kruh kolem přístřešku, kde přes den odpočívají miminka. Děti jsou bosé (boty mají jen školáci), dobře živené, pořád rozesmáté. Vychovávají se skoro samy, starší pečují o mladší, nosí je na zádech; mezi dětmi pobíhají slepice; od rána do večera jsou venku, hrají si se zvířaty, jedí z hrnce v trávě, na polích sbírají mango. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že se mají vlastně dobře – a skutečně, na Vánoce se do Mbingu sjíždějí vděční bývalí chovanci; pro většinu z nich znamenal odchod ze sirotčince konec bezstarostného dětství.

Venkovská realita v Mpanze

Naší druhou štací byla Mpanga, vesnice vzdálená ještě zhruba dalších sto kilometrů. Tentokrát jsme cestovali vlakem a až na zpoždění zhruba patnáctihodinové – jeptišky telefonovaly na stanici, aby zjistily aspoň přibližný čas příjezdu – a fakt, že jsme i tak noc strávili na malém venkovském nádraží, kde si nás velice oblíbil zdejší hmyz, to byla klidná cesta s půvabnou scenerií za okny: kopce, zeleň, pasáčci dobytka, kouřící primitivní cihelny. Pro ostatní jsme byli velkou atrakcí, mávali nám dokonce z nástupišť. Na roli atrakce si člověk musí zvyknout, pro mnoho obyvatel venkova jsme byli prvními bělochy, které na vlastní oči viděli. S nepřátelskou reakcí jsme se nesetkali ani jednou.

Mpanga je dílo evropských misionářů, kteří zde v první polovině 20. století vybudovali kostel s farou, školu a zdravotní středisko. Část nepřežila ani první týdny své mise – poháněni touhou spasit pohany umírali jeden po druhém a na zelené stráni se začaly objevovat jednoduché kříže se jmény zesnulých. Nejstarší obyvatelé Mpangy dosud „bílé otce“ pamatují a vřele na ně vzpomínají. Všechno ve vesnici zůstalo tak, jak to před víc než půlstoletím opustili. Na faře dnes žijí dva tanzanští kněží: farář Norbert, který se na teologických studiích v Římě skamarádil se spolužákem z Česka (a právě jejich přátelství odstartovalo projekt pomoci Mpanze, spojený s návštěvou, během níž se o nás farnost starala) a jeho podmanivý pomocník Reinfried, bývalý voják a emeritní profesor islamistiky.

Venkované se živí převážně zemědělstvím. Mezi lidmi panuje přirozená soudržnost, která se vytrácí s odchodem mladých do měst. Město je pro lidi z venkova ekvivalentem daleké Evropy, odcházejí tam s nerealistickými očekáváními a často končí v bídě ještě větší, nejen ekonomické, ale i morální a sociální. Informace o světě získávají z televize, na kterou se chodí dívat k bohatším lidem ve vesnici – často je tato činnost spojena s pitím domácího piva nebo alkoholu získávaného z bambusu. Reklamy a telenovely vytvářejí chiméru, za kterou se nešťastníci bezhlavě ženou a opouštějí sice skromný, ale v zásadě velmi pohodový – ona „pohodovost“ má samozřejmě i svou odvrácenou stránku – život v předindustriální společnosti. Mimochodem, na faře se nikdy nezamykalo.

Nejhlubší dojem na mě i v Mpanze udělaly děti, nikým neopečovávané, a proto neuvěřitelně samostatné, schopné se od raného věku postarat o chod celé domácnosti, mladší sourozence a zvířata, zastat téměř jakoukoli práci a dopravit se za příbuznými žijícími stovky kilometrů daleko. Nemají žádné hračky, a přesto se dovedou zabavit na hodiny. Dívky zpívají a tancují, chlapci hrají fotbal s „míčem“ – do koule zmuchlanými pytli. Někdy jsem se dokonce přistihla, že jim závidím.