Komunikace na sociálních sítích má hodně společného s procházkou minovým polem, to už se tak nějak všeobecně ví. I v tomhle celkově k explozím náchylném prostředí ale existují témata, jež svou výbušností daleko přesahují místní normy. Třeba porody. Nebo kojení. Prakticky všechno, co souvisí s rodičovstvím nebo spíš s jeho ranou fází. Jestli existuje nějaké téma, na něž je dobré a bezpečné prostě nemít názor – zvlášť je-li člověk muž –, je to tohle. Dostat se třeba do křížové palby stoupenců a odpůrců domácího porodu je něco jako virtuální Verdun. Takže opatrně. Asi tou nejsilněji rezonující událostí v bublině totiž byl neúspěšný pokus o nakojení ročního dítěte v prostorách Raiffeisenbank, proti matce ale zakročila ochranka a dost hrubě ji z místa vykázala. Otec dítěte o tom napsal status na Facebook, ten se velice rychle šířil, událost pak zaznamenala i média, banka byla ostře (a asi i právem) kritizována, v době, kdy píšu tyto řádky, se na sítích domlouvá protestní akce – protestní kojení v prostorách Raiffeisenbank (viz štěpný titulek v iDNES – Kojící guerilla chystá útok na české banky). Ze zřejmých důvodů se nemohu účastnit. Nedebatovalo se ale jenom o chování ochranky v bance – to bylo zjevně naprosto nepatřičné. Řeč ale šla i o kojení na veřejnosti jaksi an sich. A ozývaly se hlasy, mírně řečeno, ostrého nesouhlasu s touhle praxí, na něž reagovaly hlasy, které v těch prvních hlasech viděly projev toho nejhoršího, co se skrývá v reakčním ledví té zpátečnické části společnosti. Můj celkový dojem je... zmatený.

Samozřejmě si nebudu klást otázku, jaký je můj postoj ke kojení na veřejnosti, jsem dostatečně poučen, abych věděl, že samo vznesení takové otázky by bylo důkazem mé mentální zpozdilosti. Dobře vím, že kojení není moje věc. Vůbec se mě netýká, a proto nemám právo se k ní jakkoli vyjadřovat, jen jako nekojící osoba mohu mlčky přijmout konsenzus osob kojících. I tak ale zůstávají otázky. Například. Jak se správně zachovat v přítomnosti ženy kojící na veřejnosti? S tou situací totiž jsou spojeny dva imperativy. Jednak nezírat na ni – logické a pochopitelné. Ta nedávná debata o bankovním kojení ale vyjevila existenci skupiny lidí, kterým se zásadně příčí pohled na ženu, která na veřejnosti kojí. Nerozumím sice, proč v nich ten obraz budí takovou nelibost, na druhou stranu ale člověk prostě nemusí rozumět všemu – díky sociálním sítím jsem zjistil třeba i to, že jsou lidé (především dámy), jichž se hluboce dotýká pohled na muže, kteří v dopravních prostředcích sedí s nohama víc od sebe (tzv. manspreading), výskyt takto se chovajících lidských samců je prý potřeba omezit. Taky tomu úplně nerozumím, ale kdo jsem, abych polemizoval s něčími pocity (či je dokonce zpochybňoval). Jasná věc. Ale zpět ke kojícím ženám a lidem, kterým pohled na ně působí nelibost. Zjevně existují, je ale dobré mezi ně nepatřit nebo se k tomu aspoň ve slušné společnosti nepřiznávat. Naopak ženu kojící na veřejnosti je správné podpořit. Ale jak? Prostoduše smýšlející uživatel má jasno – až příště na veřejnosti uvidí kojící ženu, dlouze se na ni podívá, široce usměje, dá palec nahoru, případně ještě zahlásí: Moc pěkně kojíte, madam, doufám, že vás při tom uvidím častěji. Jenomže takový, řekněme, proaktivní přístup se naprosto vylučuje s požadavkem nezírat. Poučenému nezírajícímu muži ovšem hrozí, že jeho nezírání nebude správně interpretováno. Že si ho kojící paní bude vysvětlovat jako projev znechucení, soudobým slovníkem řečeno neschopnosti a neochoty konfrontovat realitu veřejného kojení. Jak mohu dát kojící ženě najevo, že mé odvracení zraku je naopak výrazem nejhlubší sympatie a respektu? Přece jenom. Člověk by se radši vyhnul tomu, že by si pro něj v noci přišla kojící guerilla.

Rychle na bezpečnější terén. Slavia hrála proti Chelsea. Hrála hezky. Samozřejmě si příznivci jiných klubů na Facebooku vylévali srdce, jak to Chelsea flákala, jak toho Slavia ve skutečnosti moc neuhrála, a tak dále a tak podobně. Takovým uživatelům sociálních sítí se já prostě směju. Hahaha.