Když selhal pokus britského premiéra Borise Johnsona protlačit brexitovou smlouvu parlamentem tak, aby stihl odchod z EU 31. října, mohl ukázat na obvyklé viníky, labouristy, liberální demokraty, skotské nacionalisty, rebelující konzervativce, ale i na skupinu, jež doposud patřila mezi ceněné spojence. Proti Johnsonovi hlasovalo i deset poslanců za severoirskou Demokratickou unionistickou stranu (DUP). Ti podporovali menšinovou vládu Theresy Mayové, podporu zachovali i Johnsonovi. Kdyby jejich přízeň vydržela, jejich deset hlasů byl dostatečný počet pro otočení výsledku. Důvodem pro jejich zběhnutí od Johnsona je pocit DUP, že jeho smlouva narušuje vazby Británie na Severní Irsko.

Irsko se vůbec ukázalo jako hlavní překážka k úspěšnému završení brexitu. Otázka irské pojistky zaměstnávala vyjednavače, komentátory a politiky dobré dva roky. Kromě představitelů evropských mocností Francie a Německa nikdo tolik nemluvil do brexitu a s nikým se Johnson nepotkal tolikrát jako s irským premiérem Leem Varadkarem. Důvodem je složitá situace v Ulsteru, jak se Severnímu Irsku také říká. Na rozdíl od sporů o výši budoucích cel, strachu z kolon kamionů v Doveru a hádek o rozsahu „rozvodového účtu“ může mít otázka statusu Severního Irska opravdu tragické následky. Dlouho trvající konflikt mezi „katolíky“ a „protestanty“, oficiálně ukončený Velkopáteční dohodou v roce 1998, nikdy úplně nezmizel. Sektářské nepřátelství jen spí a hrozí, že může znovu vybuchnout. Jednou z rozbušek může být i špatně zvládnutý brexit v případě Severního Irska.

Stará historie

K pochopení problému je potřeba začít ve středověku. Angličtí rytíři přišli do Irska poprvé v roce 1169 a dobyli ho pro svého krále. Irský odpor je však v průběhu let zatlačil zpět a Angličané pak kontrolovali jen úzký pruh území okolo Dublinu. Druhé anglické dobytí Irska zahájil v roce 1529 Jindřich VIII. Bylo ukončeno až v roce 1603 za vlády Jakuba I. Mezitím došlo ke dvěma událostem, které měly obří důsledky do budoucna. Zaprvé mezitím v Británii proběhla náboženská reformace, zatímco Irové zůstali věrni Římu. Rovněž Jindřich VIII. prohlásil Irsko za království s vlastním parlamentem a vládou. Katolíkům však byla odepřena hlasovací práva a přístup k funkcím. Náboženský konflikt se stal součástí anglicko-irského soupeření.

Na budoucí nepokoje v Severním Irsku zadělal Jakub I., když do nejvzpurnější provincie Ulster přestěhoval věrné protestanty z Británie. Ti časem přečíslili katolíky a ovládli místní správu.

Následoval nespočet povstání, která měla často stejný průběh. Po počátečních irských úspěších dorazila disciplinovaná a dobře vyzbrojená anglická, respektive britská vojska a utopila je v krvi.

Situace se změnila v 19. století. V roce 1800 bylo Irsko sjednoceno s Británií do Spojeného království. V roce 1829 byla katolíkům přiznána plná práva. Velký hladomor v letech 1845–49 a následná masivní emigrace způsobily, že mnoho nespokojenců se odstěhovalo nebo umřelo. Zpackaná, či spíše neexistující pomoc centrální vlády v Londýně jen zvýšila odpor ke společnému státu.

Irský ozbrojený odpor nabral koncem 19. století formu teroristické kampaně. V roce 1883 vzniklo při londýnské policii první specializované protiteroristické oddělení, zaměřené právě na Iry. Zároveň se irští nacionalisté koncentrovali v parlamentu, kde se snažili dosáhnout irské samosprávy legální cestou. Po dvou zmařených pokusech Liberální strana, jejíž menšinovou vládu nacionalisté podporovali, protlačila v roce 1914 irskou samosprávu parlamentem. Naplnění zákona ale bylo odloženo kvůli vypuknutí první světové války.

Radikální Irové, zvaní republikáni, však tak dlouho nechtěli čekat. O Velikonocích 1916 zahájili otevřené povstání. To Britové po týdenních bojích v ulicích Dublinu potlačili. Tím však odpor neskončil. Irové započali rozsáhlou teroristickou kampaň zvanou „válka za nezávislost“. V roce 1921 Britové hodili ručník do ringu a souhlasili s vytvořením Irského svobodného státu, později přejmenovaného na Irskou republiku.

Nezávislost nezískala část historické provincie Ulster. Ze šesti z jejích devíti hrabství vzniklo Severní Irsko, jež zůstalo součástí Spojeného království, jak si přála většina protestanského obyvatelstva. Jelikož však protestanti a katolíci žili promíchaně, nešlo udělat čistý řez. V Severním Irsku tvořili katolíci 35 % obyvatelstva.

S rozdělením ostrova se nesmířila řada irských radikálů. Sdružili se v Irské republikánské armádě (IRA) a dál se snažili o násilné sjednocení.

Severní Irsko mělo vlastní samosprávu, provincii řídil devolvovaný parlament. Katolíci tvrdili, že jsou v Ulsteru diskriminovaní. Vadil jim volební systém, nedostatečný přístup k dobrým zaměstnáním, diskriminace při přidělování sociálního bydlení a vládních investic a převážně protestantská policie. Inspirováno americkými černochy v šedesátých letech začalo v Severním Irsku hnutí za občanská práva katolíků. Tvrdý postup samosprávy však způsobil, že protestní pochody se zvrhly v nepokoje a ty v krvavé střetnutí. Jako první se aktivizovaly loajalistické, jak si říkali extrémní unionisté, bojůvky. IRA na sebe nenechala dlouho čekat. Vraždy byly na denním pořádku. V srpnu 1969 vláda v Londýně vyslala do Severního Irska armádu, aby situaci uklidnila. IRA to využila hlavně jako záminku k boji proti „okupantům“. Začala spirála násilí a teroristických útoků. Ta ještě eskalovala po „krvavé neděli“ v lednu 1971, kdy elitní britští parašutisté za stále nevyjasněných okolností spustili palbu do demonstrantů a zabili 14 lidí. Pro mnohé Iry to byl důkaz, že se nic nezměnilo a že Britové jsou stále stejní utlačovatelé. V roce 1972 Londýn rozpustil severoirský parlament a přijal přímou správu nad územím. Pro IRA se tak konflikt proměnil v přímé střetnutí s Brity – zahájila útoky i na hlavním britském ostrově. Celkově v konfliktu přišlo o život přes 3500 lidí. Z toho 51 % byli civilisté, 32 % členové bezpečnostních složek a 16 % teroristé, ať republikánští, nebo loajalističtí.

Násilí ukončila teprve v roce 1998 výše zmíněná Velkopáteční dohoda. Teroristické skupiny se na jejím základě dobrovolně odzbrojily, Irsko poprvé oficiálně uznalo, že severní část ostrova je součástí Spojeného království, Británie uznala, že Ulster má zvláštní napojení na Irskou republiku. Nově se o vládu musí dělit obě dvě komunity. Exekutivu provincie povinně vždy tvoří koalice nejsilnější strany za unionisty i republikány. Těmi jsou DUP, jež má historické vazby na loajalistické bojůvky, a Sinn Féin, která vznikla jako politické křídlo IRA. To vede k tomu, že exekutiva bývá často nefunkční, a Británie tak musela několikrát znovu zavést přímou správu. Nejdelší takovéto období po podepsání Velkopáteční dohody bylo v letech 2002 až 2007. Nyní je Severní Irsko bez vlastní vlády již od ledna 2017.

Mír v Severním Irsku se daří udržovat víceméně díky dobrovolné segregaci. Velké bariéry, nazývané mírovými zdmi, oddělují od sebe katolické a protestantské čtvrti. Obě dvě komunity mají vlastní hospody, školy a komunitní centra. Manželské svazky napříč skupinami jsou téměř neznámé. Památníky oslavující bojovníky obou skupin jsou opečovávané. Protestanti stále provokují katolíky takzvanými oranžistickými pochody, oslavujícími vítězství protestantského krále Viléma III. z Orange nad sesazeným katolíkem Jakubem II. v roce 1690. Britská vláda se skrz nejrůznější programy snaží vybudovat společnou severoirskou identitu, většinou bez úspěchu. Například navýsost důležitým projektem v tomto směru byl seriál Hra o trůny, který se z velké části natáčel v Severním Irsku. Hlavní studio sídlilo v Belfastu. Vláda se tento fakt snažila všemožně propagovat, protože úspěšný seriál byl jedním z mála projektů, který nelze označit za protestantský, nebo katolický.

Násilí však nezmizelo, i když vraždy již nejsou páchány dennodenně. Ty ozbrojené skupiny, jež odmítly odevzdat své zbraně, se přetvořily v regulérní gangstery obchodující s drogami. Politické násilí je v posledních letech na vzestupu. Po rozhodnutí belfastské radnice omezit počet dnů, kdy na budově vlaje britská vlajka, město zachvátily v prosinci 2013 rozsáhlé nepokoje. Další nepokoje vypukly v červenci 2018 ve městě Derry. Severoirská policie jezdí v obrněných transportérech, připomínajících spíše vozidla v Afghánistánu než cokoli, co používají policejní složky ve zbytku Evropy.

Nejnebezpečnější z aktivních ozbrojených skupin je Nová IRA, jež vznikla v roce 2012 sloučením menších bojůvek. Její nejznámější akce se odehrála letos v dubnu, kdy omylem zabila novinářku Lyru McKeeovou. Tehdy severoirská policie podnikla razii v domě v katolické čtvrti kvůli podezření, že se tam ukrývají zbraně. V okolí okamžitě propukly nepokoje a na místo se dostavili ozbrojenci z Nové IRA a začali pálit po policistech. Zasáhli pouze opodál stojící McKeeovou, jež přijela o razii reportovat. Kromě zabití McKeeové je Nová IRA taktéž podezřelá z toho, že v březnu rozeslala pět balíčků z výbušninami po Británii. Policie je dokázala včas zadržet. V lednu zase vyhodila do vzduchu auto zaparkované před soudem v Derry. Jen šťastnou náhodou se nikomu nic nestalo.

Navíc problémy, kvůli kterým konflikt v 60. letech začal, nezmizely. Severní Irsko patří mezi nejchudší části Spojeného království a tato chudoba víc doléhá na katolíky. Nezaměstnanost mezi nimi je 8,8 %, mezi protestanty 5,7 %. Katolíci čekají na přidělení sociálního bydlení o šest měsíců déle než protestanti. Situaci ještě komplikuje vzrůstající drogový problém. Bývalí teroristé tyto látky často distribuují, na druhé straně aktivní ozbrojenci proti braní drog vystupují a trestají ho. Nahrazují tak v těchto oblastech stát a budují si pozice.

Konflikt v Severním Irsku neskončil, pouze spí. Jakákoli rozbuška ho může vyvolat nanovo. Proto je otázka irské pojistky tak klíčová. Cílem je najít řešení, které nevyprovokuje ani republikány, ani unionisty. Jinak znovu začnou vybuchovat bomby.