Úhel pohledu

28. říjen: pořád ještě nejsme na pekáči

Úhel pohledu
28. říjen: pořád ještě nejsme na pekáči

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, že se oslavují, ale co a jak se oslavuje. Jedno i druhé (co a jak) spolu přitom souvisí. Čím víc je nějaké společenství (národní, státní) v rejži, tím víc se snaží ti, kteří za tu rejži zodpovídají, nějak zastřít a přehlušit „blbou náladu“, jež z toho plyne.

V jednotě není síla

Živá demokratická společnost se pozná podle toho, že se v ní stále vedou vážné, zásadní a ostré spory. Tím se prokazuje jako společnost lidí, jimž není všechno fuk, lidí, kteří věří, že jsou věci, na nichž záleží, a považují je za ještě důležitější než to, že se přece nakonec musíme nějak shodnout. A kteří zároveň věří, že o tom, co je dobré a správné, je nutné a taky možné lidi (tedy taky jejich oponenty a taky je samé, pokud se mýlí) přesvědčit. Proto tvrdá slova evangelia („Myslíte si, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“) mají neskonalou přednost před dutým a banálním heslem „v jednotě je síla“, jímž se tak rádi ohánějí všichni totalitáři.

Tendence stmelovat lidi, aby nemuseli, a nakonec už ani nemohli přemýšlet, u nás čím dál víc zesiluje: od Havla (i on zaslouží tvrdou kritiku) přes Klause st. až po Zemana a Nové pořádky všeobecně. Halasné a okázalé slavení vybraných státních svátků je způsob, jak učinit společnost bezbrannou, a zároveň i signál této bezbrannosti.

Dvojí tsunami: za prvé, osvobození

Oslavování hlavních státních svátků se u nás posléze sloučilo ve dvě obrovité vlny tsunami: první se přivalí každoročně počátkem května a pomalu opadává do konce června. Klíčové slovo zní „osvobození“. Jako historické události se k tomu kromě květnového povstání a porážky Hitlerovy Třetí říše nepřímo vážou rovněž mnichovská dohoda, okupace ČSR, protektorát, heydrichiáda a nakonec instalace benešovské „třetí republiky“. Vůdčí cit je nenávist k nepříteli (nikdo nepopírá, že Hitlerův režim byl odporný a zavrženíhodný). Zároveň má člověk každý rok dojem, že druhá světová válka právě skončila.

Nenávist je snad někdy pochopitelná, ale vždycky zavrženíhodná. Je to něco, co není dobré v sobě živit. Jednoduchý obraz vzpomínaných událostí z let 1938-45 zní: bylo nám krutě ublíženo a nakonec jsme slavně zvítězili. Přitom (kromě mnoha jiných věcí) se nechává stranou, k čemu vlastně jsme byli osvobozeni (totiž k jednačtyřiceti letům pobytu v ruském komunistickém impériu) a jak jsme se sami v roce 1945 a v následujících letech na této svérázné podobě osvobození podíleli. A za druhé, tento jednoduchý obraz minulosti odvádí pozornost od přítomnosti: dnes jsme zase až po uši v maléru, v Nových pořádcích Andreje Babiše, Miloše Zemana, Tomia Okamury a Vojtěcha Filipa. Je však zcela zjevné, že jsme si to tentokrát způsobili bezvýhradně sami a nemáme to na koho svést: ani na Němce, ani na Rusy, ani na zrádné (západní) spojence. Máme tedy věřit, že teď se vlastně nic nestalo?

A za druhé: naše státnost

Tato vlna tsunami se tradičně vzedme 28. října. Vůdčí cit je hrdost. I s hrdostí je dobré příliš neplýtvat. Vznik ČSR byla jistě významná událost v dějinách českého národa. Zároveň tehdy vznikl jiný stát než ten, v němž dnes žijeme, Česká republika. Na tu tak nějak zapomínáme a bereme ji jako jakési zbytkové řešení, něco, co jsme ani moc nechtěli. Od východních hranic ČSR k západním to po roce 1918 bylo vzdušnou čarou dál než z Prahy do Londýna. Samo o sobě je to důvod k hrdosti jen pro dost marnivého člověka. Je těžké zbavit se dojmu, že fanfárami, historickými kroji a prapory je tu přehlušována nejistota. Zapomínáme na zemi, v níž žijeme teď. Je to naše vlast a měli jsme o ni pečovat. A jak to dopadlo? V posledních letech si ji bez ohledu na každoroční halasné oslavy s kanonádou, fanfárami, historickými kroji a standartami politicky, mediálně i ekonomicky z větší části zprivatizoval Andrej Babiš a ovládly ji Nové pořádky za asistence ČSSD. A cítím tu i diskrétní podporu z Pekingu a z Moskvy.

Posun lze zaznamenat i ve jménech vyznamenávaných. Symbolicky se maže distance mezi předlistopadovým a polistopadovým obdobím. Podle toho, jak teď píší např. Lidové noviny, se skoro bojím, aby v příštím roce mezi oceněnými nebyl i Alojz Lorenc. Nebylo přece všechno špatné, že?

Pohltí hrdost i 17. listopad?

Zahrne nakonec tento způsob hrdosti i 17. listopad? Prvním krokem bylo jeho letošní přejmenování. A zase: bude se hlučně a okázale oslavovat, aby se nemuselo a možná ani nesmělo mluvit o tom, kam jsme se od té doby dostali. Všechno přitom jako alibi zastiňuje a maskuje bezduchý kult Václava Havla.

V procesu takových oslav přestávají být dějiny národa zdrojem poznání. Poznání toho, co kdo z nás udělal správně a na co je možné navázat. A co kdo z nás naopak udělal špatně, čeho bychom se tedy měli do budoucna vyvarovat, a pokud to už nejde napravit (většinou to už nejde), tak se za to aspoň stydět.

Fanfáry, bubny, historické kroje a fábory slouží velmi často k tomu, abychom zblbli a zapomněli. Je to anestézie, po níž se bezbranná oběť nakonec octne na pekáči domácích predátorů i jejich zahraničních sponzorů.

Výzva pro nejbližší následující státní oslavu by tedy měla znít: oslavme památku 17. listopadu 1989! Nezapomínejme, že jde o den boje za svobodu a demokracii. Bojovat za ni musíme teď. Nejsme zatím pořád ještě na pekáči. Dokážeme se bránit. Dejme to najevo.

Klub na obranu demokracie pořádá k nadcházejícímu výročí 17. listopadu celonárodní virtuální smuteční korzo. Informace o této naší akci najdete na facebookové události, kterou jsme při této příležitosti otevřeli. Najdete ji zde.

 

28. října 2019