Pamatují si to v téhle zemi všichni včetně těch, které hokej vůbec nezajímá. Je to právě dvacet let. Slavné vítězství české reprezentace na zimní olympiádě v Naganu, kde hráli ti skutečně nejlepší hráči světa, hvězdy NHL. Ale český výběr si s nimi v neuvěřitelně dramatických utkáních poradil, lidé mu fandili během přenosů vysílaných kvůli časovému posunu v nesmyslných hodinách. A co víc, vítězství v Naganu představovalo docela významný milník nejenom ve sportovním ohledu. Tehdejší dění mělo víc protagonistů – žoviálního a temperamentního trenéra Ivana Hlinku, který triumfální přílet do Prahy a následné oslavy absolvoval ve stavu milé a radostné intoxikace.

Jaromíra Jágra, za nímž na naganském ledě povlávala ta černá „deka“, Petra Svobodu, střelce jediné branky finálového utkání, jehož čeština byla kouzelným způsobem poamerikánštěná. Anebo taky Michala Davida, jehož písničky hráči poslouchali v šatně, a umělec díky tomu vystoupil před slavícími davy na Staroměstském náměstí, napsal tu pověstnou píseň o „správném týmu“ a zažil comeback, jenž předznamenal celkovou rehabilitaci normalizační popkultury. Ten největší z hrdinů byl ale brankář Dominik Hašek, oslavovaný skandovanými pokřiky „Hašek je bůh!“ a „Hašek na Hrad!“. Protože bez něj by to nešlo.

Tým byl sice skutečně „správnej“, ale především měl Haška v brance. Kdyby tam místo něho stál hráč „jen“ vynikající, český tým by se do finále asi nedostal. Protože na Haškovi v brance bylo skutečně něco… ne snad nadlidského, ale přinejmenším vzpírajícího se chápání. Nejlepší brankář NHL, světa, který v brance zároveň působil značně neortodoxně, možná dokonce bohémsky. Jako kdyby nevěděl, jak se chytat má, a musel si všechno s ním související vymyslet sám, znovu a trochu jinak. 

Na jeho zákrocích nebylo udivující jen to, že chytil něco nechytatelného, ale i způsob, jímž toho dosáhl, všechna ta bleskurychlá kácení se, mávání hokejkou, nekoordinovaně působící pohyby. Sportovní znalec by to všechno jistě dovedl kvalifikovaně objasnit, lidé jako já jenom žasli. To bohémství nebo nonšalance ale na Haškovi byly jen zdánlivé, ten brankář nebral věci s nadhledem, byla pro něj charakteristická urputná, zuřivá touha vyhrát. Pochytat to všechno, každý obdržený gól brát jako pomalu životní prohru, ránu utrženou v privátní bitvě s osudem. Tahle zarputilost možná Haškovi komplikovala život v letech po ukončení kariéry profesionálního sportovce, dostala ho do problémů se zákonem, kvůli zbytečnému agresivnímu výbuchu a zranění soupeře při utkání v in-line hokeji. Haškovy podnikatelské snahy z někdejšího brankáře neudělaly špičku v nové profesi, „dominátor“ vskutku nedominoval.

A často dost nejapná reklamní kampaň na Haškův drink Smarty je dlouhodobým terčem posměchu mladších ročníků, ve snaze o vtipnost podobně urputná jako Haškovo počínání v brance, tentokrát ovšem nevedoucí k žádanému účinku. Lehkost se nedá natrénovat a předvádět „na sílu“. Zároveň je mi ale těch mladších, kteří si na dnešním Dominiku Haškovi brousí ostrovtip, trochu líto. Neviděli ho chytat, nezažili to tenkrát. Protože… ona to skutečně byla docela velká věc. S tím dvacetiletým odstupem je to možná jasnější.   

Euforie z naganského vítězství byla tehdy vnímána v něčem rozporně – nejenom kvůli Michalu Davidovi a tomu přiopilému třeštění. Obraz náměstí zaplněných davy s českými vlajkami nad hlavami do té doby asocioval cosi podstatnějšího, dějinnějšího než oslavy – z hlediska věčnosti jistě pofiderního – sportovního úspěchu. Tam, kde ještě nedávno lidé vyvolávali konec totality a příchod svobody, se najednou projevoval nějaký jiný lid. Mladší, prožívající něco jiného, možná efemérnějšího, ve svých projevech taky jednodušší. „Kdo neskáče, není Čech!“ – to vskutku nezní jako vyjádření nějaké hluboké či alespoň vážné myšlenky.

Jenomže sportovní fandění bývá právě takové, člověk při něm jaksi vědomě a radostně přestává řešit ty důležité věci, aby se nechal strhnout hrou, vášní pro tu svou stranu, užil si dávku adrenalinu v krvi. Rozšafné úvahy těch, kteří mu s důležitostí čerstvého objevitele Ameriky sdělují, že se přece nedá najít nějaký skutečný význam v tom, když se pár chlapíků na ledě honí za kouskem gumy, mu mohou znít spíš natvrdle. Jistě, ten výtrysk hokejového patriotismu nabíral místy dost legrační formu, a taky proto byl různými způsoby ironizován. Poněkud „páprdovsky“ znějící stesky nad tím, že Čechy už může dát dohromady jenom hokej, jež člověk od naganského vítězství slyšel už x-krát, jsou ale docela vedle. Třeba tomu tak je, ale v tom případě to rozhodně není chyba, nebo rovnou vina hokeje.

Sledovat záběry z naganského ledu a ulic českých měst před dvaceti lety může dnes působit ne ošívání se nad nějakou přepjatostí či trapností, ale spíš bolavou nostalgii. Jsou na nich tisíce lidí, kteří společně sdílejí jistou radost, v dnešní atmosféře permanentní a často hořké a zuřivé konfrontace to může působit až neuvěřitelně, jako obrazy z nějaké jiné země. Ta, která slavila Dominika Haška a jeho spoluhráče, byla z větší části přesvědčená, že směřuje výš, že to nejlepší ji teprve čeká. Mnozí lidé z těch fotek po dvaceti letech smýšlejí dost jinak. Asi bychom potřebovali nějaké další Nagano. Alespoň to.