Tak to na Poláky spadlo. Konečně jsou v něčem první: první, proti komu byl aktivován článek sedm Lisabonské smlouvy. Zatím první část, druhá může vést až k odebrání hlasovacích práv. S podporou hned přispěchalo Maďarsko, s Poláky jsou to bratři nejen v šavli a ve sklenici, jak říká staré přísloví, ale také v tom, že zatímco v Bruselu to jejich vlády schytávají, doma se těší rekordní podpoře voličů. Orbán se zařekl, že pokud by Polsku hrozily sankce, bude je Maďarsko vetovat.

Poslední dva roky, od horkého léta 2015, prochází EU řadou změn, které mohou mít nevratný dopad na její charakter a další fungování. Začalo to přehlasováním zemí východu v září 2015. Rozhodnutí o relokaci sto dvaceti tisíc osob – uprchlíků – tehdy padlo kvalifikovanou většinou, ne jednomyslně, jak bývalo zvykem. Mimořádná situace žádá mimořádné prostředky. Škarohlídi od začátku tvrdili, že systém nebude fungovat, a po dvou letech jim dal za pravdu i Donald Tusk, když označil kvóty za projekt bez budoucnosti. Svoje kvóty za dva roky naplnilo jen pět států osmadvacítky.

Přibližně v té samé době, kdy nad kvótami zlomil hůl i „prezident Evropy“, podala Evropská komise žalobu na Česko, Maďarsko a Polsko za jejich neplnění. Co to znamená plnění, předvedli Slováci, když ve snaze vyhnout se soudům nabídli počet míst v řádu jednotek. Efekt samozřejmě nulový, ale podřídili se. To je nový, zajímavý trend: cílem už není dosáhnout nějakého hmatatelného výsledku (odbřemenit Itálii a Řecko), nýbrž demonstrovat sílu. Jestliže metou má být ono schulzovské „ať vypadnou z EU“, pak je to dobrá taktika.

Letos na jaře přišla další premiéra: Británie aktivovala článek 50 Lisabonské smlouvy. To se sice nikdy předtím nestalo, ale bylo to jen očekávatelné vyústění referenda o brexitu. Britové už zakusili, že „taking back control“ není tak jednoduché, jak si to možná představovali. Až do roku 2019 bude Británie čistým plátcem do unijního rozpočtu, ale ztratila vliv na evropskou legislativu. A rozsudky Evropského soudního dvora mají pro občany EU v Británii platit i po odchodu.

EU se snaží, seč může, aby jim odchod znepříjemnila: jmenováním Michela Barniera vyjednavačem počínaje, licitací o výši „účtu za rozvod“ konče. Jsou to Britové, kdo tratí! ozývá se. Ale ať se na to podíváme z jakékoliv strany, není odchod Británie pro EU dobrou zprávou. Jednak to není dobrá vizitka, když si většina Britů myslí, že bez EU jim bude líp, jednak je jisté, že se to časem poddá a Británie nezmizí z mapy světa. Dnes už také víme, že ani radikálně nezchudne.

Teď je na tahu opět Evropská komise a premiérově aktivuje článek sedm proti Polákům. Poláci se ještě mohou „vykoupit“, mají na to tři měsíce. Odůvodnění s názvem Právní stát: Evropská komise brání nezávislost soudů v Polsku, odstavec o nezbytných ústupcích v oblasti reformy soudnictví obsahuje výčet konkrétních postulátů. Nejsou to žádné pracovní podklady pro vytváření kompromisu, ale tvrdé, jasné pokyny, v naprosté konvergenci s argumenty polské opozice. Zkrátka: Buď popřete, co jste dva roky dělali a hájili, nebo bude situace eskalovat.

Vsadila bych se, že polská vláda neustoupí ani o píď. Bude zajímavé sledovat další vývoj. Ať to v konečném důsledku povede k potrestání Polska, nebo ne, EU se spolu s problémovými státy vydává dosud neprošlapanou cestou: na jedné straně stále častější využívání silových mechanismů, na druhé straně svébytnost i za cenu soudů a sankcí. Mimochodem, asi jste si všimli, že nová rakouská vláda bude prý „proevropská“. V praxi to znamená jen to, že Stracheho Svobodní udělali ústupek prezidentu Bellenovi a vyloučili referendum o vystoupení z EU. V takovém případě lze za „proevropské“ označit i polské konzervativce. Nebo už i pojmy procházejí transformací?