Pětadvacátého února odpoledne se konala na Václavském náměstí veřejná akce s dlouhým a okázalým názvem „Demonstrace za svobodu a demokracii a svobodné podnikání“. Byla připravována dlouho a pečlivě. Tedy aspoň soudě dle toho, jak byla předem prezentována v médiích a na facebooku. Na programu měla mj. symbolické hlasování o nedůvěře vládě jedné strany a vyhlášení (a následné podepisování) Únorové výzvy za svobodu a demokracii. Tak to aspoň vyhlásilo 21 pořádajících organizací, mj. Strana soukromníků a Konfederace politických vězňů. Očekávala se účast cca 5000 demonstrantů.

Nakonec se těch lidí sešla jen slabá pětina (několik stovek, psalo se shodně v médiích). Demonstrativní hlasování mohlo mít za těchto okolností hodnotu méně než symbolickou (když se řekne hlasování, člověk se vždycky instinktivně ptá:  kdo byl proti a kdo se zdržel; bez toho mu takové  hlasování připomíná Vítězný únor o fous víc, než  by bylo slušno – rozuměj slušno by bylo si takovou ptákovinu odpustit). Text výzvy ani podpisy se mi zatím nepodařilo najít, možná se na nich ještě pracuje. Bral bych to, jen nevím, jak to pak bude souviset s tou nedělní demonstrací. Ve srovnání s podobnými akcemi v nedávné minulosti (např. paralelní oslava 28. října v roce 2016  na Staroměstském náměstí) byla účast o dost skromnější. Jistě, byla větší zima.

Nechci bagatelizovat dobré úmysly pořadatelů. Zaslouží si za ně uznání. Zejména záběr demonstrace byl podstatně širší než té v říjnu 2016. Tentokrát šlo nejen o Zemana, ale a především taky o Babiše. Po dvou letech se už dvojjedinost obou ani nedá přehlídnout. K realizaci mám ovšem výhrady, které mi připadají důležité.

Především je samozřejmě legitimní, když malí a střední podnikatelé protestují proti reglementaci, jakou pro ně znamenají ve svých důsledcích zákony, jako je ten o EET. Právo vlastnit a podnikat patří k základním občanským a lidským právům. Není ovšem o nic důležitější než ty ostatní, základní občanská a lidská práva jsou celek, a když se z něho vyjme kterékoli z nich, vzniká stejná nesvoboda. Po listopadu 1989 se na právo vlastnit a podnikat kladl z pochopitelných důvodů  zvláštní důraz.  Dnes to chtě nechtě pro nemálo lidí snižuje srozumitelnost akce. Provázanost všech občanských a lidských práv je zvlášť v tomhle případě dobré zdůraznit. To je  jen  poznámka na okraj.

Druhá věc je historické zarámování akce, vazba na výročí únorového puče z r. 1948. Problému dá větší aktuálnost a naléhavost, když se zařadí do určitého dějinného stereotypu.  Dělá se to u nás odedávna a s oblibou, přitažlivými analogiemi jsou různé dějinné katastrofy, o něž u nás není nouze: počínaje bitvou u Lipan   a bělohorskou porážkou a konče Mnichovskou dohodou, okupací ČSR, únorovým pučem 1948 a ruskou invazí v srpnu 1968. Jako v každé analogii se nelze vyhnout tomu, že se v ní posunou obě části srovnání. Ne snad v tom smyslu, že by se minulost nadmíru démonizovala, ale že se ze srovnání dvou rozdílných katastrof nakonec vyvodí falešné závěry.

Události, které jsem právě vyjmenoval, náleží k dějinám. Jistě, dějiny jsou nakonec všechno, ale rámec, do něhož patří nynější zhroucení polistopadové demokracie,  jsou naše „soudobé dějiny“. Odvíjejí se od znovunabytí svobody, demokracie a státní suverenity v roce 1989. Při vší úctě k těm, kteří se o ni u nás zasloužili, byl to do velké míry dar, a bylo na nás, abychom si ho zasloužili. Bohužel, nepovedlo se. Naše demokracie měla problémy (každá demokracie má problémy), málokterá se však tak potupně a skoro sama od sebe, formálně vzato demokratickou cestou,  sesype tak, jako se to stalo v ČR v letech 2013-18. Prezidentská volba 2013, „seberozpuštění“ PS v létě a deformace systému politických stran v říjnu  téhož roku, čtyřletý rozklad české politiky, jehož podstatnou součástí byl pomalý a nezadržitelný úpadek ČSSD, faktické ovládnutí politické scény triumvirátem Babišovo ANO – SPD – KSČM po volbách 2017  a konečně znovupotvrzení dalšího významného hráče vítězících Nových pořádků, Miloše Zemana, proti němuž se ve volbách letos v lednu nepodařilo postavit důvěryhodného protikandidáta. To je situace úplně jiná než v roce 1948, je nová. Prezentovat lidem v této souvislosti pořádkový pluk SNB, Lidové milice,  Státní bezpečnost, je zavádějící: to, co nám teď hrozí, může být ještě o dost horší, protože na to nejsme připraveni. A panoptikální příšery minulosti od této přítomnosti, která je děsivě otevřená, odvádějí pozornost.

A za třetí: politický odpor by měl být organizován v první řadě demokratickými politickými stranami, tedy těmi, co jsou legitimizovány volbami a sedí v parlamentu. U nás se po listopadu 1989 postupně prosadilo pojetí „občanské společnosti“, která je nad stranami a strany jí mohou nanejvýš sloužit.  „Občanská společnost“ si nezískává mandát volbami, ale happeningy, které při větší účasti přerůstají v demonstrace, na něž jsou politické strany, pokud budou hodné, připuštěny.  Jenže politické strany (standardní, tradiční) jsou daleko povolanější a víc se hodí k tomu, aby pořádaly, je-li toho třeba, i demonstrace. Mají k tomu daleko víc prostředků než „občanská společnost“, která bývá často nakonec vydána všanc tomu či onomu miliardáři. Je třeba jednak důvěřovat „standardním“, „tradičním“ politickým stranám a zároveň na nich chtít, aby plnily svou nezastupitelnou roli  při obraně právního státu a parlamentní demokracie.   Nemohu se přitom zbavit dojmu, že demokratické parlamentní strany se u nás až příliš snadno smířily s rolí jakýchsi nechtěných a obtížných  pomocníků (proč např. nestaví kandidáty do prezidentských voleb?). Pak se jim snadno stává, že jen bezmocně asistují při nepříliš povedených veřejných akcích.

Události posledních měsíců mají dosti úděsnou gradaci, přesně opačnou, než jakou by si člověk přál. Nejprve za relativního nezájmu českých intelektuálních elit  proběhly parlamentní volby, po nichž se demokratickou cestou demokratické strany v PS octly ve výrazné menšině.  Pak se za výrazného angažmá českých intelektuálních elit volil prezidentský Mesiáš, který to všechno zachrání. Mesiáš na celé čáře selhal. Nato jsem si přečetl, že je to vlastně vítězství demokratů napříč spektrem, které porážka Mesiáše stmelila v jeden šik. A konečně: stmelený šik veřejně vystoupil v Demonstraci za svobodu a demokracii. Bohužel se zdá, že to nebyl energický akord novodobé české Eroicy, ale jen nepříliš hlasité upšouknutí oslabeného a zcela vyčerpaného politického organismu.

Jsme na tom moc špatně. A tím, že si budeme lhát do kapsy, si moc nepomůžeme.