S výjimkou letní „pauzy“ v pandemii, kdy člověk mohl vidět vystoupení zdejších kapel, přinesl stísněný letošní rok i absenci větších koncertů. Jsou lidé, kterým to chybí – třeba já, až mě někdy překvapuje, jak moc (nepatřím mezi ty nejsvědomitější návštěvníky). Tenhle abstinenční syndrom mohou zmírnit dvě čerstvě vydané koncertní nahrávky, první z nich zachycuje kapelu na vrcholu sil, zprostředkovává ducha, suverenitu a náladu jejího živého hraní. To druhé reflektuje osamocenost, možná i absurditu koronavirových časů, zachycuje sólové vystoupení světoznámého umělce v prestižním sále, kde ale vystupuje sám – bez spoluhráči i diváků. Řeč je o albech Live Drugs americké kapely The War on Drugs a Idiot Prayer: Nick Cave Alone at Alexandra Palace.

The War on Drugs patří mezi největší hvězdy a taky veterány americké, řekněme nezávislé či alternativní scény (na to, že kapela, jež vznikla v roce 2003, se dá počítat mezi veterány, si člověk mého věku zvyká dost těžko). Zpočátku kombinovala vlivy americké písničkářské tradice a rozvazbeného kytarového rocku, jaký hrávali třeba Sonic Youth, roztažené feedbacky a zvukové stěny k jejich hudbě přidávaly jakousi zasněnou kvalitu, od pevné písňové struktury je posouvaly k hlučné impresi. Přelom v jejich kariéře přinesla deska Lost in the Dream z roku 2014, jíž skupina zbořila všechny možné žebříčky a stala se veličinou. Její současná tvorba je v mnoha ohledech tradičnější, instrumentací i celkovým zvukem může připomínat nějakou vyhranou kapelu z osmdesátých let, někdy znějící docela romanticky, asi jako kdyby měl trochu zčazený Bruce Springsteen dítě s Pink Floyd. Na koncertech ale ještě víc než na deskách vynikne osobitost téhle kapely, která je v tom hlavním naprosto neodvozená. Jakási introvertní intenzita, zaujetí lidí, kteří společně tvoří hudbu, a že se to děje před publikem, nemusí být zas až tak podstatné (na Live Drugs je taky publikum slyšet jen jako nerozlišitelný hukot z dálky). Písně, které jsou na studiových albech docela dlouhé, jsou v koncertním provedení ještě delší, neztrácejí tak ale náboj, jejich záznam je svědectvím o nějaké synergii, alchymickém procesu, který skupinu lidí promění v jeden organismus. Aspoň pro jeden večer.

Deska Nicka Cavea v tom ohledu představuje vůči Live Drugs jakousi antitezi. Interpret hraje sám v elegantním sále, trochu ztracený v tom velkém prostoru, daleko od lidí. Z epidemiologického hlediska nutnost. Obraz hudebníkova osamocení má ale i nějaký existenciální rozměr, ladí s Caveovou tvůrčí cestou posledních let, již poznamenala strašná rodinná tragédie. Jako kdyby se umělec kvůli ní stal introspektivnějším, víc obrácený do sebe, od vyprávění příběhů a jejich dramatického přehrávání se dostal k lovení obrazů a jejich fragmentů odněkud zevnitř. Tahle izolovanost, osamocená existence ve společnosti nesdělitelného se u Cavea spojila s jakousi novou otevřeností, schopností přistupovat k publiku jako ke skutečné komunitě, k partnerům v rozhovoru, v němž se obě strany pokoušejí to svoje nesdělitelné nějak sdílet. Děje se to na umělcových internetových stránkách, kde Cave s nezvyklou otevřeností (a taky s humorem nebo někdy až básnickým zaujetím) odpovídá na dotazy fanoušků, nebo na turné Conversations, kde s lidmi v publiku rozmlouval naživo. Aranžmá desky – umělec zároveň osamocený a zároveň před lidmi a s nimi, tenhle stav nějak vyjadřuje. Stejně jako způsob, jímž Cave s klavírem předvádí jednotlivé písně: část z nich jsou pilíře jeho koncertního repertoáru, část s kapelou nehraje moc často. Nepředvádí je nějakým totálně novým způsobem, na Idiot Prayer ale znějí jako... v roce 2020. Hraje a zpívá je ten starý znamý Nick Cave, strhující umělec, který dokáže v jedné skladbě spojit vášeň a divokou obraznost, s něhou úspornou na slovo nebo výsměšným sarkasmem. A taky někdo jiný, kdo se dívá možná z větší dálky, v jeho hlase je slyšet plynoucí čas a snad i otevřenost vůči tomu, co do jeho písní padá shůry, zdola, odjinud.

The War on Drugs: Live Drugs (Atlantic Records). Idiot Prayer: Nick Cave Alone at Alexandra Palace (Mute Records).