Dvě místa, dvě budovy, jedno řešení. Hledat deset rozdílů mezi budovami návštěvnických center v srdci Šumavy je předem marný boj. To ale jejich kvalitě nic neubírá. Realizace totiž přinášejí svěží vítr do míst, kde se většinou setkáváme pouze s lacinými napodobeninami pseudoregionální architektury.

Moderně tradiční

Soudobá architektura to nemá v prostředí spadajícím pod pečlivou kontrolu krajinářských úřadů dvakrát lehké. Jejich nařízení mnohdy postrádají logiku a jdou proti smyslu samotné ochrany – totiž stavět budovy, které citlivě zohledňují místní krajinu i její architektonickou tradici v podmínkách dnešní doby. Ustrnulý pohled úřadů někdy může kvalitní a promyšlený návrh smést ze stolu, zatímco naopak bezduchý projekt získá stavební povolení. Vyhovět všem požadavkům a zároveň udržet soudobou tvář stavby bývá často nadlidský výkon.

O to větší radost udělá prohlídka dvou návštěvnických center, která správa národního parku Šumava otevřela v roce 2015 v Srní a na Kvildě. Už na první pohled je totiž zřejmé, že jde o nové moderní stavby, které se ale plně přizpůsobují místním stavitelským tradicím. Autoři návrhů obou objektů z pražského studia AND architektonický ateliér se totiž pokoušeli vycházet z tradiční šumavské architektury – což pochopitelně požadoval i samotný národní park coby investor, který má pro stavby v podobných lokalitách vlastní manuál určující podobu objektů. Architekti měli vypracovat řešení víc návštěvnických center s tím, aby u nich byla na první pohled patrná jednotící linie. Budovy v Srní a na Kvildě proto pracují s totožnými principy.

Obě jednopodlažní stavby s podkrovím architekti po vzoru místní tradice zcela racionálně navrhli na obdélníkovém půdoryse s výraznou strmou střechou, jak jinak než sedlovou. Na Šumavě v místech s nadmořskou výškou kolem tisíce metrů se totiž musí počítat s pořádnými sněhovými peřinami. Na náročně povětrnostní podmínky reaguje také výrazné přetažení střechy asymetricky umístěné , které chrání prostor vstupu do návštěvnického centra. U staveb zabalených do dřevěné fasády si pak můžeme všimnout ještě solidního kamenného soklu, který budovy v terénu pevně ukotvuje. Uvnitř staveb najdeme kromě technického zázemí a veřejných toalet především multimediální expozice zaměřené na konkrétní typ zvěře, malý obchod a přednáškový sál.

Největší rozdíl mezi oběma stavbami představuje způsob vytápění. Zatímco návštěvnické centrum v Srní obsluhuje tepelné čerpadlo typu země-voda s pěti hlubinnými vrty o hloubce 110 metrů, na Kvildě energii vyrábějí primárně fotovoltaické panely pokrývající celou jižní stranu střechy, které ji současně akumulují do velkoobjemové nádrže s tepelným čerpadlem typu voda-voda. Díky tomu jde o nízkoenergetické stavby. Cílem totiž bylo podpořit expozice a celkové aktivity návštěvnických center (potažmo národního parku) také ekologicky šetrným provozem budov.

Prověrka časem

Nejdůležitější částí návštěvnických center jsou ale samotné výběhy zvířat, ke kterým vedou lesem naučné okruhy. Dobrou zprávou je, že i na nich je poznat práce architektů. Veškeré konstrukce překonávající terénní nerovnosti (odpočinkové plošiny, můstky) mají díky tomu jednotnou podobu – minimalizovanou, aby v krajině příliš nevyčnívaly. Neurazí ani venkovní lavice a stoly z kulatiny a štípaného kamene, které podél stezek dodala už sama správa národního parku. Naučný okruh v Srní vrcholí tři sta metrů dlouhou dřevěnou lávkou, která prochází napříč vlčím výběhem ve výšce tří až čtyř metrů. Lávku z masivních kmenů a lepených dřevěných prvků doplňují pozorovatelny; ani ty nezapřou dobu svého vzniku. Na Kvildě představuje hlavní bod areálu devítihektarový výběh jelenovité zvěře, přes který vede pěší stezka, takže návštěvníci jsou se zvířaty v přímém kontaktu bez jakýchkoli bariér. Lidé mohou využít také několik dřevěných pozorovatelen ve formě loveckých posedů. Nejde ale o zoo, klidně se vám může stát, že žádné zvíře neuvidíte.

Návštěvnická centra v Srní a na Kvildě slouží svému účelu už pátým rokem a za tu dobu si získala velkou popularitu. Modřínová fasáda už dostává svou přirozenou patinu (v odstínu podle přístupu slunce) prozrazující stáří staveb, okolí objektů už opět zarostlo trávou a lučním kvítím – a je potřeba říct, že do svého prostředí skvěle zapadly. Současný stav navíc prokazuje dobrou řemeslnou kvalitu zpracování většiny povrchů, což u veřejných staveb v Česku bohužel ani zdaleka není samozřejmé.