Co všechno odhalila a způsobila kniha Oheň a zuřivost

Dýky v zádech v Bílém domě

Co všechno odhalila a způsobila kniha Oheň a zuřivost
Dýky v zádech v Bílém domě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve světě americké pravice došlo minulý týden ke seizmické události. Steve Bannon, muž, kterému byla přičítána záchrana Trumpovy prezidentské kampaně a jenž aspiroval na titul „Trumpův mozek“, je vyřízený. Jeho osud zpečetila kniha Oheň a zuřivost, jeden z nejzajímavějších pohledů do zákulisí americké vysoké politiky, jaký americká žurnalistika v posledních letech vyprodukovala.

Bannon, někdejší příslušník vojenského námořnictva, pak investiční bankéř a filmový producent, měl úspěch v roli šéfa webu Breitbart, který se stal platformou nové americké pravice. V srpnu 2016 nastoupil do Trumpovy prezidentské kampaně, po jeho vítězství se stal oficiálním hlavním stratégem Bílého domu a členem Rady národní bezpečnosti. Do roka od nástupu do kampaně byl ale z Bílého domu venku. Vrátil se do Breitbartu a začal budovat politickou mašinerii, která měla vytlačit dosavadní republikány. Budoucnost jeho podniku byla ovšem nejistá hned po prvním testu. V senátních volbách v tradičně republikánské Alabamě Bannonem prosazený republikánský kandidát žalostně prohrál.

Dnes už je budoucnost jeho podniku jasná: v republikánské politice si v nejbližší době neškrtne. Prezident se s ním rozešel sérií mimořádně sadistických tweetů. Veřejnost snad nejvíce zaujala věta, že „Steve nepřišel jen o funkci, ale i o mozek“. Bannonovu ješitnost možná ještě víc zasáhla slova, že „Steve zjistil, že vyhrávat není tak snadné, jak to vypadá, když vyhrávám já“. Celý republikánský svět následoval Trumpa. „Rád bych se ztotožnil s poznámkami pana prezidenta,“ přisadil si medovým hlasem vůdce Senátu Mitch McConnell, těžká váha starého establishmentu. Miliardářská rodina Mercerů, jež financuje Breitbart i Trumpa, vyštvala Bannona z Breitbartu a veřejně se od něho distancovala. Bannon je na suchu.

Bezprostřední příčinou Trumpova běsnění byla kniha ze zákulisí Bílého domu Oheň a zuřivost (Fire and Fury) reportéra Michaela Wolffa. Bannon byl jedním z jeho zdrojů a výroky, které v knize pronáší, nepopřel. Wolff není žádnou washingtonskou legendou jako třeba Bob Woodward, jehož knihy ze zákulisí vládnutí jsou vždy považovány za milníky. Nepíše pro žádný velký deník, ale spíš pro časopisy, pro něž je politika okrajová. Před deseti lety se mu povedlo, že získal mediálního magnáta Ruperta Murdocha ke spolupráci na svém knižním profilu. Murdoch se mu z neznámých důvodů otevřel, nařídil spolupráci i manažerům svého koncernu a výsledkem byla kniha, která se mu vůbec nelíbila. To teď Wolff zopakoval s Trumpem. Jakýmsi způsobem získal exkluzivní přístup do Bílého domu po celý první půlrok Trumpova vládnutí. A spolupráci, ať už na záznam, nebo mimo záznam, mnoha klíčových postav personálu – zejména ovšem Steva Bannona. Výsledná kniha sice formálně náleží do literatury faktu, ale skýtá zážitek oscilující mezi alžbětinským dramatem, brutálními postmoderními politickými fraškami typu The Thick of It a televizní reality show. Popisuje každodenní boj nejvyšších činitelů Bílého domu s živlem jménem Donald Trump i mezi sebou navzájem.

Nezpůsobilý pro funkci prezidenta 

Kniha v zásadě potvrzuje pohled na Trumpa, který si osvojila část médií a veřejnosti: Trump je povahově, intelektuálně a charakterově nezpůsobilý vykonávat funkci prezidenta. Ale když se to takhle řekne, velká část z nich by připustila, že v rámci konverzace trochu přehání a zjednodušuje. Že vlastně trochu přistupuje na Trumpův styl chvástání. Jestliže on třeba řekne, že ví o daních víc než kdokoli jiný na celém světě, oni na to řeknou, že je dementní. V Ohni a zuřivosti si můžete přečíst detaily, které vám umožní udělat si vlastní úsudek. Jedna věc například je říct, že v den voleb skoro nikdo v Trump Tower nevěřil, že vyhraje. Něco jiného je číst, že nominální manažerka kampaně Kellyane Conwayová v den voleb „strávila valnou část dne telefonováním přátelům a spojencům v politickém světě a házením viny na Priebuse“, dalšího z manažerů. „Teď telefonovala těm televizním producentům a moderátorům, s nimiž si vybudovala silné vztahy a v posledních týdnech vedla aktivní rozhovory, od nichž si slibovala po volbách stálé místo na obrazovce.“ Kandidát sám, jeho děti, všichni to brali tak, že už to, že se dostali do finále, je vítězství, a plánovali povolební kariéry. Trump uvažoval o rozjetí televizního kanálu. Jen Bannon věřil ve vítězství.

Takže otázky a pochybnosti, jak by Trump byl schopen vládnout, které všichni měli, házeli za hlavu. Věřili, že má „magické schopnosti“, píše Wolff. „Jestliže je jeho úspěch neuvěřitelný, musí to znamenat, že má nějaký talent přesahující jejich schopnosti chápání.“

V Bílém domě si ovšem už slabiny nemohli zakrývat. Například, popisuje Wolff v jedné z nejbrutálnějších pasáží, „Trump nečetl. Vlastně ani nedělal to, že by text prolétl. Co bylo vytištěné, jako by neexistovalo. Někteří si mysleli, že je prakticky pologramotný. (O tom se vedly spory, protože dokázal číst titulky a články o sobě nebo přinejmenším titulky článků o sobě a krátké drby v New York Post...) Někteří se domnívali, že je dyslektik, v každém případě bylo jeho chápání textu omezené. Jiní dospěli k závěru, že nečetl, protože prostě nemusel, a že to byla jedna z jeho základních kvalit coby populisty. Byl postgramotný – vystačil si s televizí“. Přimět ho, aby zpracoval nějaké informace a vybral nějakou z nabízených variant rozhodnutí, byl úkol, před jakým nikdo z jeho podřízených v životě nestál. „Bylo to jako snažit se dobrat přání dítěte,“ charakterizovala to zástupkyně personálního šéfa Bílého domu Katie Walshová, další člověk, který s Wolffem mluvil na jméno.

Kniha Michaela Wolffa Oheň a zuřivost překvapila čtenáře svým líčením Trumpova bezprostředního okolí - Foto: Reuters

Nikdy nekončící zápas

Všichni měli vysledovánu jednu věc: Trump se často nechal ovlivnit tím posledním, s kým zrovna mluvil. Takže bylo nutné být mu co nejvíc nablízku, víc než kdokoli jiný. Ani ten, kdo mu zůstal nejdéle nejblíž, neměl úspěch zaručen. „Tím, že mu rozuměli, že vysledovali jeho zvyky a reflexní reakce, které se jeho obchodní partneři dávno naučili používat ve svůj prospěch, ho mohli zmanipulovat, trochu s ním pohnout. Ale i když se třeba dnes podařilo s ním trochu pohnout, nikdo nepodceňoval, jak složité bude pohybovat s ním zítra dál stejným směrem,“ popisuje nikdy nekončící zápas Wolff.

Z potřeby být vždy co nejblíž vyplývaly poziční boje a intriky mezi jednotlivými tábory, jež se v Bílém domě vytvořily. V současných popisech fungování nějakých organizací asi nenajdeme knihu tak plnou totální proradnosti, vzájemného pohrdání, zášti a metaforických dýk do zad a krve na podlaze, jako je tato.

Prezidentova dcera Ivanka Trumpová a její manžel Jared Kushner byli typickými dětmi newyorské smetánky. Měli po rodičích jisté dravčí geny (Kushnerův otec, rovněž realitní magnát, byl i ve vězení), ale vzděláním, názory a vkusem to byli konvenční liberálové, jimž záleželo na souhlasu ostatních konvenčních bohatých liberálů. Představovali si, že Trumpovo prezidentství budou moci koučovat k pragmatickému centrismu, což jim zajistí výše zmíněné a rovněž v budoucnu posílí jejich brand. Za tím účelem si přiváděli do Bílého domu spojence z banky Goldman Sachs, což působilo na trumpovskou pravici jako rudý hadr na býka.

Tím býkem byl v Bílém domě Bannon. Nesnášeli ho, protože v jejich očích strhával prezidenta nebezpečným směrem. Byl exponentem názoru „Nechte Trumpa být Trumpem“, nesnažte se korigovat jeho excesy, protože ty jsou neoddělitelné od těch kvalit, díky kterým vítězí. Což, jak mezi sebou záštiplně poznamenávali, „v praxi často znamenalo: Nechte Trumpa být Bannonem“.

Bannon byl selfmademan s živou výřečností, imaginací a vlastní politickou filozofií. Snažit se Trumpa přimět k usilování o konsenzus s establishmentem bylo podle něho chybné a marné, protože establishment Trumpa stejně nikdy neakceptuje. Lepší bylo přistoupit na válku a přenést ji na území nepřítele. Když se ho ptali, proč prosadil zavedení imigračního dekretu právě na pátek, kdy bude na letištích největší zmatek a nejvíc lidí bude mít čas přijít demonstrovat, odpověděl: „Právě proto.“ Věděl, že pohled na levicové demonstranty zastávající se práv cizinců jen rozpumpuje Trumpovu voličskou základnu. Čím hůř, tím líp. Bannon byl v politické taktice leninista.

Ivankou a Jaredem, jimž říkal jedním slovem „Jarvanka“, bezmezně pohrdal – například ambiciózní naivitou, s níž se Jared ujal úkolu vyjednat mír na Blízkém východě: „,Vyjedná mír na Blízkém východě,‘ říkával často Bannon s uctivým tónem a kamenným výrazem, a bannonovci se z toho prohýbali smíchy,“ popisuje Wolff.

Sám prezident cyklicky pohrdal každým okolo sebe – buď byli málo loajální, nebo moc podlézaví, nebo na něj měli nějaké požadavky, tj. chtěli, aby se podřídil nějaké kázni. A navíc nemožně vypadali a důstojný vzhled byl pro Trumpa důležitou složkou vyhrávání. Priebus byl „skrček“, poradce pro národní bezpečnost – generál McMaster – vypadal v civilním obleku „jako obchodník s pivem“.

Bílý dům, jenž vedl válku s médii, s nimi paradoxně zároveň čile komunikoval – svým specifickým způsobem. Trump trávil večery rozmrzelým telefonováním svým starým známým z kruhů miliardářů a vlivných lidí, například Rupertu Murdochovi. Věci, které slyšeli, tito lidé nevěřícně šířili dál. Wolff měl evidentně k některým takovým telefonátům přístup, obsáhle cituje z jednoho, který prý trval šestadvacet minut.

Všichni ostatní v Bílém domě používali jako strategický nástroj řízené úniky informací, z nichž se (oprávněně) podezírali navzájem. Katie Walshová se po deseti týdnech rozhodla, že odchází. Vedla s Jaredem Kushnerem otevřený, hořký rozhovor o dysfunkčnosti Bílého domu. „Kushner pochopil, že je třeba ji okamžitě zdiskreditovat, a nechal uniknout do médií informaci, že nechávala do médií unikat informace, a proto musela odejít,“ píše Wolff.

Ani Bannon se ovšem nakonec po Trumpově boku nedokázal udržet. On ani nikdo jiný nedokázal vyřešit konflikt Trumpových protichůdných základních impulzů – chtěl všechny porážet, ale zároveň chtěl být všemi včetně establishmentu a médií milován a chválen.

Politika osobních dimenzí

A všechno vnímal v osobních dimenzích, nebyl schopen vzít na vědomí institucionální charakter politiky. To také stálo v pozadí toho, co ještě může být Nemesí Trumpova prezidentování. Trump si nenechal vymluvit, že musí vyhodit šéfa FBI Michaela Comeyho. Povzbuzovali ho v tom Ivanka s Jaredem, k nimž se začalo přibližovat vyšetřování ruských kontaktů kampaně. Protože nic nevěděli o politice, nechápali, že tím nejen proti sobě popudí FBI, ale způsobí jmenování zvláštního vyšetřovatele, který bude chtít něco – cokoli – stůj co stůj objevit.

To Bannon viděl jasně a zdá se, že vývoj to potvrzuje. Tedy – podle Wolffa. To, že je kniha zjevně ovlivněná pohledem Steva Bannona, který se autorovi ze všech zdrojů otevřel asi nejvíce, je její největší slabinou. Kniha vedle zuřivé reakce a žaloby prezidenta sklidila v médiích kritiku i za další věci – za to, že často není jasné, které citáty jsou z první ruky a které až převyprávěné, i za faktické chyby. Často vyznívají malicherně. Jestliže si Wolff při výčtu účastníků nějaké akce splete reportéra Marka Bermana s právníkem Mikem Bermanem, je to ledabylost, která nicméně nediskredituje celou knihu. Za tou kritikou hlodá něco víc.

Média totiž z Wolffovy knihy taky nevycházejí příliš dobře. Novináře asi nepotěší, že si teď každý čtenář s dobrou pamětí může najít, čí cílené úniky který reportér úslužně pouštěl do světa. Vytýkají Wolffovi, že zdrojům jen ochotně nastavuje diktafon. Wolff implicitně odpovídá, že nesdílí styl současných novinářů, kteří považují za svou povinnost dát svými otázkami každému člověku z Bílého domu najevo, že je rasista a fašista nebo alespoň pro rasistu a fašistu pracuje. Wolffova relativní podlézavost mu přinesla výsledky, které podlézavé nejsou. Že by trocha závisti?

Wolff taky věnuje relativně málo prostoru detailům věcné politiky. Novinařina je dnes povolání lidí z elitních škol, kteří se často cítí experty či až spolutvůrci politiky. Při všech svých znalostech se ovšem o Trumpovi v posledních dvou letech mnohokrát kolektivně mýlili. Když Wolff popisuje, že Bannon si zpočátku Kushnera získal svým „vytrvalým a charismatickým vyučováním – vlastně setkáním s idejemi, které dokážou měnit svět, ve skutečném životě, které Kushnerovi na Harvardu uniklo“, možná se jich to dotkne.