Ve středu 26. května 1920 před jedenáctou hodinou dopolední vstoupila do budovy Poslanecké sněmovny Národního shromáždění nenápadná nakrátko ostříhaná žena. Službu konajícímu úředníkovi se představila jako Irene Kirpal. Na zahajovací zasedání sněmovny přijela z Ústí nad Labem, kde žila s manželem a dvěma dětmi, a zanedlouho měla převzít osvědčení o zvolení poslankyní. 18. dubna se ucházela při volbě do Poslanecké sněmovny o důvěru voličů na kandidátce Německé sociálně demokratické strany dělnické. Strana získala ve volbách 31 poslaneckých křesel, tři z nich náležela ženám. V Poslanecké sněmovně zasedly kromě Irene Kirpal ještě Franziska Blatny z Karlových Varů a Maria Deutsch z Prahy. Všechny tři ženy spojoval kromě politické příslušnosti židovský původ, mateřský jazyk a činnost v rakouské, respektive německé sociální demokracii a v jejích ženských organizacích.

První parlamentní řeč pronesla v pátek 3. prosince 1920 na 30. schůzi sněmovny, která projednávala státní rozpočet na rok 1921. Mluvila německy, o „ženských“ tématech, a jak už bylo u zákonodárkyň zvykem, jménem ženské populace. „My ženy chápeme se slova právě k oněm kapitolám, jež pro nás jakožto ženy a matky jsou nejdůležitější. Jsou to kapitoly péče o mládež, tělesné výchově našich dětí a potírání epidemií. Podíváme-li se na částky rozvržené pro tyto kapitoly, musíme přiznati, že s těmito částkami mnoho nepořídíme. Chceme zdravý stát, zdravé obyvatelstvo. Podívejme se kamkoli: v městech i na venkově musí nemocní čekati týdny, ba měsíce, než uvolní se pro ně místo v nemocnici, ježto máme příliš málo nemocnic. Což nemá vláda pražádného zájmu o vybudování stávajících a zřízení nových nemocnic? Ale víme dobře, že těchto nemocnic je třeba pro proletáře, pro davy lidu. Boháči jich nepotřebují, o ty je postaráno, boháči jdou do sanatorií, kde mají všeho hojnost, nejlepší stravu, mléko, maso, odborné lékaře, dobré ošetřování, zkrátka vše, čeho nemocný člověk potřebuje k ozdravění. Avšak my jakožto proletáři máme největší zájem na tom, aby zřízeny byly nemocnice v každém městě. Pak teprve máte nárok a právo, abyste řekli: Smýšlíme a cítíme sociálně.“

V prvním volebním období (1920–1925) vystoupila v plénu sněmovny ještě devětkrát, převážně k sociální, zdravotní a vzdělávací problematice. Byla členkou několika sněmovních výborů – dopravního, iniciativního, kulturního, sociálněpolitického, zdravotního a živnostenského. Podala 16 návrhů zákonů, respektive pozměňovacích návrhů k projednávaným osnovám zákonů, pět rezolucí a interpelací a jeden dotaz. Patřila společně s Franziskou Blatny, Ludmilou Pechmanovou-Klosovou, Louisou Landovou-Štychovou a Františkou Zeminovou k nejaktivnějším poslankyním.

Do Poslanecké sněmovny byla zvolena ještě třikrát, v roce 1925, 1929 a 1935. V dalších volebních obdobích se věnovala rovněž sociální, zdravotní a vzdělávací problematice. Zasedala v kulturním, zdravotním a v sociálně politickém výboru. Úspěšnější v počtu mandátů byla pouze jediná politička: poslankyně národně socialistické strany Františka Zeminová, která zasedala navíc v letech 1918–1920 v Revolučním národním shromáždění. Stejný počet mandátů (dva poslanecké a dva senátorské) získala rovněž československá sociální demokratka Betty Karpíšková.

Irene Kirpal neuměla, podobně jako Františka Zeminová, krotit svůj temperament a vážit slova vyřčená ve sněmovně. Obě poslankyně si za své projevy několikrát vysloužily „volání k pořádku“. Není náhodné, že právě ony dvě se aktivně zapojily do obstrukce při projednávání vládního návrhu zákona o clech a kongrui v červnu 1926. Vyprovokovali ji českoslovenští a němečtí sociální demokraté, národní socialisté a komunisté. Irene Kirpal se na rozdíl od Františky Zeminové vložila do sporu mezi vládními a opozičními poslanci pouze slovně. Předseda schůze ji během jednání volal několikrát k pořádku za hanlivé výroky na adresu řečníků ze stran vládní koalice, neboť jednací řád takové chování přísně zapovídal. Potrestána však nebyla.

Irene Kirpal náležela spolu s Františkou Plamínkovou, Franziskou Blatny, Betty Karpíškovou, Emmou Koutkovou a Louisou Landovou-Štychovou k nemnoha poslankyním a senátorkám, které prosazovaly nadstranickou a nadnárodní spolupráci při řešení „ženských“ témat v obou komorách Národního shromáždění. Jediným návrhem, který se podařilo zákonodárkyním napříč politickými stranami a společným nadstranickým a nadnárodním úsilím prosadit, a to již v prvním volebním období (1920–1925), byl zákon o částečném zákazu námezdního kojení (1920). Zákon zakazoval ženám kojit za finanční úhradu cizí dítě, pokud s ním nemohly kojit současně své vlastní.

Nejvýznamnějším příkladem nadstranické a nadnárodní spolupráce poslankyň a senátorek byl neúspěšný pokus o prosazení nové právní úpravy rodinného práva, který iniciovala Ženská národní rada. Dalším významným příkladem spolupráce bylo několik pokusů o odstranění trestnosti interrupce. Změnu ustanovení o interrupci podporovaly zejména zástupkyně obou sociálnědemokratických stran, KSČ a národněsocialistické strany. Vycházely ze stanoviska, že ženy mají mít právo na sebeurčení ve vztahu k mateřství, neboť nesou všechna rizika spojená s těhotenstvím a porodem a odpovědnost za péči o děti. Zvlášť interrupci vynucenou obtížnou sociální situací nepovažovaly za důvod trestat ženu a vystavovat ji riziku plynoucímu z pokoutních zákroků prováděných nekompetentními osobami. Zvláště sociální demokratky a komunistky zdůrazňovaly, že tresty a zdravotní rizika hrozí především chudým ženám, které si na rozdíl od bohatých nemohou dovolit podstoupit interrupci v ústraní soukromého sanatoria. Požadovaly rovné podmínky pro všechny ženy.

Poslankyně podaly několik návrhů na změnu paragrafů 144–148 trestního zákona, všechny však byly zamítnuty již v první fázi projednávání. Irene Kirpal podpořila všechny společné návrhy a navíc připravila v prvním volebním období společně se svými kolegyněmi Franziskou Blatny a Mariou Deutsch dva návrhy na úpravu trestních ustanovení o interrupci. Jejich návrh se od ostatních lišil především tím, že přenášel rozhodování o provedení interrupce na komisi, v níž zasedali dva lékaři a sociální pracovnice. Ani tento návrh podpořený kolegou z jejich poslaneckého klubu MUDr. Arnoldem Holitscherem neuspěl. Irene Kirpal a Franziska Blatny podaly návrh znovu v dalším volebním období. Podpořila ho řada poslanců z levicových politických stran, přesto byl zamítnutý již při projednávání ve výboru pro veřejné zdravotnictví v březnu 1927. Irene Kirpal podporovala rovněž předlohu sociálnědemokratického ministra spravedlnosti JUDr. Alfréda Meissnera, která řešila problematiku interrupce nezávisle na platném trestním zákonu. Návrh kvalifikoval interrupci jako přečin a vymezoval případy, kdy ji bude možno provést bez právních následků. Připouštěl sociální indikaci a umožňoval bezplatné provedení interrupce nemajetným ženám.

Irene Kirpal si význam nadnárodní a nadstranické spolupráce velmi intenzivně uvědomovala zejména po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu. Byla přesvědčenou antifašistkou a nesmlouvavou kritičkou nacistického režimu; v parlamentu i na veřejných shromážděních. Svými antifašistickými postoji provokovala poslance Sudetoněmecké strany. V parlamentní debatě o německém školství v Československu neváhala označit Hitlera za „hrobaře německého středního školství“. Často vystupovala na veřejných shromážděních a přesvědčovala Čechy i Němce, aby se spojili v boji proti společnému nebezpečí. Přes veškeré výhrady, které měla k sociální a národnostní politice československého státu, byla přesvědčena o tom, že je pro zdejší Němce jedinou nadějí na záchranu před nacismem. Nacistický režim ji označil za nežádoucí osobu a zakázal jí vstup na území Německa. Při jedné z předvolebních schůzí před volbami do Národního shromáždění v roce 1935 na ni zaútočili ordneři a hozenou lahví jí vážně poranili oko. Ani úraz, ani riziko napadení ji neodradily od veřejných vystoupení na antifašistických schůzích a shromážděních. Ve volbách byla již počtvrté zvolena poslankyní. Poslední projev ve sněmovně pronesla 5. března 1937; obhajovala v něm osnovu zákona o úpravě platových poměrů ve školství.

Odstoupení československého pohraničí Německu v důsledku podpisu mnichovské dohody zásadním způsobem ovlivnilo její další osudy. Musela doslova během několika hodin opustit Ústí nad Labem, kde jí hrozilo velké riziko pronásledování za antifašistické postoje i pro židovský původ. Odjela do Prahy, kde měla řadu přátel, a v říjnu 1938 odletěla do exilu do Velké Británie. Její poslanecký mandát zanikl 30. října 1938.

Za války žila v Londýně a věnovala se práci v ženském hnutí. Od roku 1941 byla členkou předsednictva Rady československých žen a pracovala v německých ženských organizacích. Stála v opozici proti předsedovi německé sociální demokracie Wenzelu Jakschovi, který s ní sdílel londýnský exil. Podporovala politiku prezidenta Beneše, což jí spolu s předválečnými postoji umožnilo návrat domů. Na vlastní kůži prožila a přežila nejtěžší nálety na Londýn. V roce 1946 se vrátila do Ústí nad Labem. Strana, jejíž členkou byla od roku 1912, zanikla. Ani ve složitých podmínkách poválečného společenského života nedokázala zůstat stranou veřejného života. Působila ve Svazu protifašistických bojovníků, pořádala besedy ve školách, přednášela na schůzích, publikovala. 17. prosince 1977 se v Ústí nad Labem uzavřel život ženy, která po celý svůj život zůstala věrná poslaneckému slibu složenému 26. května 1920 do rukou ministerského předsedy Vlastimila Tusara.

Životní příběh Irene Kirpal je obrazem složitého vývoje československé společnosti ve 20. století. Židovka s německým mateřským jazykem, politička, poslankyně československého parlamentu, antifašistka, exulantka. Se svou složitou identitou nikdy neměla sebemenší problém.

(Minulý díl: Louisa Landová-Štychová, příští díl: Františka Zeminová)