Světový pohár v kopané je událostí, jíž neunikne ani divák, který zabezpečuje svou mediální dietu proti sportu. Sportovní komentátor vyhodnotil vstup divačky na telefonu k jakémusi utkání tak, že to je „na ženu velmi kvalitní hodnocení“. Deník N si k tomu pozval na rozhovor šéfkomentátora sportovních pořadů ČT Roberta Zárubu. Rozhovor začal zvláštně: „Co říkáte na včerejší vyjádření Pavla Čapka ve studiu České televize? Vy jste se za něj na Twitteru omluvil.“ Zdálo by se, že položit otázku i s odpovědí nemůže být produktivní novinářská technika. Ale tak to právě není. Subjekt dostane šanci si sám uvědomit, že neřekl dost. Opravdu jedna omluva stačí? A co sexismus v redakci?

Nejsou poklesky v českém fotbale trapně fádní? Co paměť sahá, jen rasismus nebo sexismus. Fanoušci jinde na světě jsou imaginativnější. Dovídáme se třeba, že němečtí fotbalisté, když jim nebylo umožněno vyjádřit podporu LGBTQ+ hnutí páskami na rukávech, si při nástupu k utkání s Japonskem symbolicky zakryli ústa. Prohráli 2:1 a japonští fanoušci se pak fotografovali ve skupinkách s rukama přes ústa. A co to je proti irským fanouškům, kteří pokřikovali na Angličany „Lizzie je v krabici“ (tou Lizzie byla míněna královna Alžběta II.)?

Ani při minulém poháru v roce 2012 se Irové nechovali lépe. Tehdy, v době evropské dluhové krize, když EU v čele s Německem Irsko zachraňovala, se skupina fanoušků odlétajících na pohár vyfotografovala s transparentem „Angela Merkelová si myslí, že jsme v práci“. Lze se jen dohadovat, kdybychom přijali euro a ocitli se v podobné situaci, jakého vedoucího by si česká média zavolala.

Režisér Quentin Tarantino se v nedávném v podcastu nechal slyšet, že nemá valné mínění o stavu současné kinematografie, a zopakoval, že móda zfilmovaných komiksových příběhů neprodukuje hvězdy, protože skutečnými hvězdami jsou ty postavy z komiksů, kvůli nimž diváci do kina jdou. To je názor, který jistě některé lidi popudí. Ale řada jich nedokázala reagovat jinak, než že zavedli řeč na rasismus a sexismus. Logika je zřejmě takováto: v současnosti hodně mluvíme o tom, že je třeba překonávat bariéry rasismu a sexismu, Tarantino není spokojen se současností, ergo se mu stýská po rasismu a sexismu.

Jak může někdo říct takovou hloupost? Tarantino, který do hlavní role svého prvního filmu poté, co se stal nezpochybnitelnou veličinou, Jackie Brownová, obsadil pozapomenutou černošskou béčkovou herečku Pam Grierovou? Který natočil monumentální akční epos Kill Bill s Umou Thurmanovou? Který ve filmu Auto zabiják nechal zvítězit trojici žen nad mužem predátorem? Jak silná musí být kolonizace mozků sexismem a rasismem, když lidé pro oči nevidí?

Horší je, když slepota pronikne i tam, kde jde o víc. Světoznámý autor hororů Stephen King napsal minulý týden na Twitteru, že „kdyby stála v čele Ruska místo současného testosteronem napumpovaného vůdce žena, byla by válka na Ukrajině do Nového roku u konce“. Počet lidí, kteří s ním v odpovědích horlivě souhlasili a korigovali ho nanejvýš v tom, že žena by invazi na Ukrajinu vůbec nezahájila, byl ohromující. O to pozoruhodnější, že měli možnost všimnout si jiných diskutérů upozorňujících na to, že Ukrajinu, tehdejším a dnes opět oprášeným slovníkem „Novorusko“, dobyla pro Rusko carevna Kateřina II. Představa, že ženské vedení obecně zaručuje mírové soužití, je současná fikce – existuje dokonce studie z roku 2016, podle níž v Evropě v letech 1480–1913 válčily královny o 27 procent častěji než králové (mezi autory studie je jedna žena). Ale i když se posuneme do dob, které ještě někdo zažil – Golda Meirová, která vedla Izrael v několika válkách, nic? Indira Gándhíová, která porazila Pákistán, nic? Margaret Thatcherová, která znovudobyla Falklandy v situaci, kdy by se k tomu snad žádný z tehdejších britských vrcholných politiků na jejím místě neměl, nic? A kdyby se King a jeho fanoušci o válku na Ukrajině skutečně zajímali, všimli by si, že mezi ruskými propagandisty si ženy v krvelačnosti nic nezadají s muži.

Když se vlády nad lidmi zmocní ideologie, realita umírá.