Před padesáti roky přinesla média po celém světě nejasné zprávy o ozbrojeném konfliktu mezi Sovětským svazem a Čínou někde na Sibiři. Boje sice trvaly jen krátce, avšak vztahy Moskvy a Pekingu byly napjaté poměrně dlouho, což hodně kontrastuje s tím, že se dnes Rusko a Čína tváří jako nejbližší spojenci. Za touto clonou se ale nachází velice komplikovaná realita, která nabízí spoustu důvodů pro pochyby o této alianci.

Konfliktní vztahy Ruska a Číny sahají hluboko do carské a císařské historie, a ačkoli se v roce 1860 podepsala smlouva určující hranice na Sibiři, přetrvával hlavně na straně Číny postoj, že dohoda je nespravedlivá. Ostatně i komunistický vůdce Mao Ce-tung nejednou hovořil o tom, že průběh hranic by se měl změnit. Navzdory oficiálním prohlášením o partnerství sovětských a čínských komunistů bylo evidentní, že předseda Mao není spokojen ani s podřízenou pozicí, která mu v tehdejší době vůči Josifu Stalinovi příslušela.

Vadila mu mj. přítomnost sovětských poradců, Stalinův příkaz kooperovat s nacionalisty proti Japoncům či pochyby sovětského diktátora o smysluplnosti korejské války. Veřejnost se však o těchto tenzích nedozvídala skoro nic, předseda Mao byl chválen jako „Velký kormidelník“ a československá propaganda vymyslela bizarní slogan: „S rudou Čínou je nás miliarda!“ Zatím však za kulisami narůstalo sovětsko-čínské napětí.

Zlom nastal po Stalinově smrti, určitém uvolnění poměrů a odsouzení kultu osobnosti. Jestliže Stalinovi si Mao troufal odporovat jen v utajení, proti Chruščovovi se postavil úplně otevřeně. Obvinil jej z revizionismu a ze zrady socialismu, za „kulturní revoluce“ museli odejít sovětští poradci a vrátilo se i téma teritoriálních sporů. Peking si znovu činil nárok na některá sovětská území a obě velmoci proti sobě přesunovaly vojska.

Další problémy se objevily na konci 50. let, kdy kvůli neúnosným poměrům v Číně začali odcházet příslušníci tamní muslimské menšiny, kteří samozřejmě mířili hlavně do SSSR. Mezitím Čína zahájila vlastní nukleární program a dnes známé dokumenty prozrazují, že jak Američané, tak Sověti seriózně uvažovali o preventivním (a možná společném) úderu, který by tuto vznikající hrozbu eliminoval. Mao pak zkritizoval Moskvu za ústupky v karibské krizi a situace na Sibiři se nadále zhoršovala. Armády obou zemí čekaly na rozkaz.

Ten přišel 2. března 1969, kdy čínské vojenské síly obsadily sporný ostrov Damanskij (čínsky Zhenbao) na pohraniční řece Ussuri. Několik desítek sovětských pohraničníků bylo usmrceno, zraněno nebo zajato. Sovětská strana byla zjevně zaskočena, přicházely protichůdné rozkazy a boje pokračovaly. Následně se zapojily i obrněné a dělostřelecké jednotky a právě ty posledně jmenované se pak ukázaly jako rozhodující faktor.

Tajná zbraň

Leonid Brežněv totiž osobně přikázal použít tajnou a dosud nevyzkoušenou zbraň, a sice nový dělostřelecký raketomet BM-21 Grad, tzn. nástupce legendárních kaťuší. Salvy těchto raket způsobily čínským vojákům těžké ztráty (podle ruských zdrojů asi 700 až 800 mužů) a Číňané se museli stáhnout. Drtivý a šokující účinek raketometů proti nechráněné mase čínské pěchoty poté vedl ke spekulacím, že SSSR tam nasadil jakési futuristické zbraně, snad lasery či zařízení pro ovládání počasí, a že Čína přišla možná o tisíce vojáků.

Sovětsko-čínské roztržky si samozřejmě všimly i americké zpravodajské služby a v roce 1971 se do Pekingu vydal Henry Kissinger, tehdejší poradce pro národní bezpečnost. O rok později jej následoval prezident Nixon. Signalizovalo to obrovské oteplení vztahů, jež bylo v příkrém rozporu s tím, že Mao dříve sledoval vyhraněnou konfrontační politiku a vinil Moskvu z toho, že neustále dělá ústupky „západním imperialistům“.

Obrat v čínsko-amerických vztazích byl ryze pragmatickým krokem z obou stran. Mao chápal nemožnost bojovat proti USA i SSSR současně, zatímco Američané viděli šanci, jak způsobit Moskvě velké problémy na východě. „Rudý blok“ ve skutečnosti nikdy nefungoval jako onen „monolit“, za který jej mnohdy prohlašovali fanatičtí komunisté i antikomunisté, ale od 70. let už to mohl chápat každý, kdo si přečetl kterékoli noviny.

Proto dnes někteří odborníci mluví o tom, že bipolární uspořádání světa víceméně skončilo už v 70. letech, kdy Peking realizoval stále více asertivní zahraniční politiku a začínal si budovat pozice ve třetím světě, zejména v některých chudých zemích Afriky a Asie. Již tehdy vznikaly základy současné čínské mocenské expanze, a to většinou na úkor SSSR. Některé země (například Severní Korea) dovedně manévrovaly mezi Moskvou a Pekingem, kdežto jiné se rozhodly, že svou budoucnost spojí výhradně s asijským gigantem.

ČLR také posílala zbraně afghánským protisovětským silám. Američané to sledovali s velkým potěšením, poskytovali Číně více či méně utajenou podporu a k témuž vybízeli i své spojence, mezi nimi Izrael. Jedním z projevů této skutečnosti je soudobá čínská stíhačka J-10, která sice není (jak se stále občas říká) „klonem“ izraelského letounu Lavi, ale z kooperace s židovským státem těžila velmi zásadně, jelikož to byli právě Izraelci, kteří seznámili Číňany s technologií počítačem řízeného designu a výroby (CAD/CAM).

Skončení studené války přineslo převratné změny, a to i ve vztazích Moskvy a Pekingu. Pořád sice trvala nedůvěra, jenže upadající ruský zbrojní průmysl zoufale potřeboval zakázky a Čína si díky své prosperující ekonomice mohla dovolit nakupovat. „Říše středu“ se tak brzy dostala mezi největší odběratele ruských vojenských letadel, raket či lodí a vedle toho ve stále vyšším objemu kupovala také ruskou ropu a zemní plyn.

Tato zdánlivá idyla ovšem nevydržela příliš dlouho, protože ruští zbrojaři, kteří zpočátku tolik toužili exportovat do Číny, začali o správnosti svého postoje pochybovat. Stále častěji se totiž setkávali s tím, že jejich zákazník bezostyšně porušoval a obcházel smlouvy a produkoval své kopie ruských zbraní. Ty směřovaly též na světový trh, kde díky nižším cenám reprezentovaly vážnou konkurenci i pro svoje původní vzory z Ruska.

Ruské sféry vlivu

Čínské ekonomice se nadále dařilo a tato prosperita se projevovala i v asertivním chování, jež navázalo na éru studené války. Do zemí třetího světa mířily čínské investice či zbraně. Dokud šlo převážně o Latinskou Ameriku, Afriku, arabský svět a jihovýchodní Asii, nebrali to Rusové jako fatální problém (a leckde dokonce s Čínou i spolupracovali, třeba ve Venezuele). Ten se dostavil až v momentu, kdy Peking odmítl brát na vědomí mínění Moskvy o tradičních ruských sférách vlivu, především ve Střední Asii.

Rusko totiž pokládá tamější postsovětské „-stány“ za prostor, kde má jeho vliv převládat (a to nikdy příliš nezpochybňovali ani Američané), jenže některé z těchto zemí začaly využívat své přírodní zdroje k podpoře nezávislejší zahraniční politiky, resp. k posílení vztahů s Čínou. Jde zejména o Turkmenistán a Uzbekistán, kam už zamířily velké transfery čínských zbraní, mezi nimi i protivzdušné systémy FD-2000 alias HQ-9. To musí Moskvu nemálo iritovat mj. proto, že tento komplet vychází ze známé sovětské zbraně S-300.

Navzdory tomu bylo Rusko donuceno (opět) změnit postoj k vývozu své vojenské techniky do ČLR. Začátkem této dekády spadl tento export na minimum, jelikož Moskva byla znechucena čínským kopírováním takřka čehokoli, jenže pokles cen ropy a vliv sankcí přinutil Kreml, aby znovu otevřel jednání s Číňany o stíhačkách Su-35 a protivzdušných systémech S-400 Triumf. Peking o oba typy techniky hodně usiloval, ovšem až nyní ruská potřeba získat „tvrdou měnu“ vedla k podepsání a uskutečnění příslušných smluv.

Nadále panují obavy, že Čína hodlá technologie Su-35 a S-400 zkopírovat, a tudíž se soudí, že jí Rusko stejně prodalo nějaké výrazně „osekané“ verze, ale i tak je to nesporné vítězství Pekingu. Ve vztahu obou velmocí je to velmi příznačné, protože pokud to kdysi byla Čína, jež musela snášet postavení „dvojky“, dnes jen málokdo pochybuje, že je to Ruská federace, která musí stále častěji tahat za pomyslný kratší konec provazu.

Čína již není (a nechce být) na Rusku závislá ani z hlediska dodávek nerostných surovin. Sice představuje odběratele víc než pětiny celkového ruského vývozu ropy, ale z čínského pohledu tvoří ruská ropa jen 15 % importu do Číny a existuje záměr jej diverzifikovat ještě víc. Svou snahu stát se největším dodavatelem pro ČLR již oznámila saúdská společnost Aramco a Čína doufá, že si dovede zajistit daleko víc ropy a plynu z dalších asijských či afrických zemí, kde se v posledních letech významně etabluje její vliv.

Rusko nepředstavuje pro Čínu prioritu ani z hlediska jejího vývozu zboží, protože na ruský trh míří jen asi 2 % exportovaných čínských výrobků. Pětina čínského zboží směřuje do USA, ale cílem je i větší diverzifikace exportu, což je i hlavním cílem projektu „Nové hedvábné stezky“ (One Belt, One Road), tedy pozemního a námořního propojení Číny s různými zeměmi v Asii, Africe a Evropě. To je další důvod, proč Peking tolik stojí o posilování svých pozic ve Střední Asii, jak ukazují mj. zprávy o nové základně v Tádžikistánu.

Rusko a Čína často hovoří také o vojenské, respektive bezpečnostní dimenzi svého spojenectví, ale i v této oblasti realita dramaticky pokulhává za oficiálními prohlášeními. Je sice pravda, že se v poslední době zvýšila intenzita jejich vojenské spolupráce (společná cvičení), ovšem to nemůže zakrýt dvě zásadní skutečnosti. Vedle zakořeněné historické nedůvěry mají obě země zkrátka rovněž výrazně odlišné strategické zájmy.

Moskva totiž stojí především o obnovení svého vlivu v Evropě a na Blízkém východě, kdežto čínské priority se aktuálně nacházejí v jihovýchodní Asii a v Pacifiku. Pokud pomineme to, že v dalších regionech si obě mocnosti spíše konkurují, pak je zřejmé, že v Pacifiku může Rusko vojensky pomoci Číně jen velmi omezeně, zatímco Čína dosti těžko pomůže Rusku v Evropě. Navíc je velice pochybné, zda by v takovém případě opravdu existovala z jedné strany ochota pomoc poskytnout a z té druhé zase ochota ji přijmout.

Hypotetický konflikt, v němž by se na straně jedné angažoval Západ, zatímco na straně druhé Rusko a Čína, by v praxi nejspíše skončil jako „dvě války“, dost podobné tomu, jak probíhala druhá světová válka. Německo a Japonsko neuspěly mj. proto, že nedokázaly koordinovat své kroky, protože mezi nimi panovala příliš velká nedůvěra a protože každá země měla zcela jiné záměry. Navíc (což se ví poněkud méně) obě skrytě kalkulovaly s tím, že se po svém vítězství nad Spojenci budou možná muset střetnout spolu.

Podobnost s dosti diskutabilním spojenectvím Ruska a Číny je tedy evidentní, a to tím spíš, že v Rusku stále panují (a ne neoprávněně) obavy ze situace na Sibiři. V některých městech totiž vznikly velké komunity čínských přistěhovalců a ČLR by mohla podpořit i potlačované snahy místních Sibiřanů o samostatnost. Po událostech na Donbasu se tedy kladla i otázka, co Kreml udělá, až někdo v Chabarovsku vyhlásí „Novočínu“.

A aby toho nebylo málo, zmíněný projekt „Nové hedvábné stezky“ koliduje i s ruskými zájmy v Evropě, jelikož lze jasně sledovat čínské snahy vytvářet si mocenské pozice na Balkáně a ve střední Evropě. Čínské zbraně už kupuje i tradiční ruský spojenec Srbsko. Z toho vychází také scénář, který v publikaci World War 4 popsal americký analytik Douglas Alan Cohn a v němž se obě velmoci utkávají v boji o Balkán a Černé moře.

Navzdory úsměvům Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga tudíž rusko-čínská aliance představuje spíš propagandistickou pózu. Obě mocnosti mají určité krátkodobé společné zájmy, ale prostá geopolitika ukazuje, že jejich dlouhodobé priority jsou zcela rozdílné, místy přímo konfliktní. Boje, ke kterým došlo před padesáti lety, jsou proto jasnou připomínkou, že vztahy Moskvy a Pekingu je nutno vždy hodnotit především optikou tvrdé mocenské politiky, a nikoli optikou dojmů vyvolávaných na tiskových konferencích.