Floridský policajt mezi zbabělostí a odvahou

Scot Peterson: muž, který propásl svůj okamžik

Floridský policajt mezi zbabělostí a odvahou
Scot Peterson: muž, který propásl svůj okamžik

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve středu 14. února odpoledne přišel do budovy střední školy v malém městě Parkland na Floridě devatenáctiletý Nikolas Cruz. Měl s sebou útočnou pušku, začal střílet na studenty a personál školy, během šesti minut zavraždil sedmnáct lidí a další zranil, pak se vmísil mezi prchající studenty a dostal se z místa činu. Zatčen byl ještě téhož dne. Reakce na masakr byla podobná jako u jiných – bohužel častých –  vražedných střeleb ve školách. Zjišťování detailů o osobnosti pachatele – Cruzovo chování a vystupování na sociálních sítích v době předcházející masakru bylo značně varovné, bezpečnostní složky proti němu ale nezasáhly.

Vraždění vyvolalo také velmi emotivní debatu o zpřísnění dostupnosti zbraní (Cruz si automatickou zbraň pořídil legálně), do níž se velice aktivně zapojili někteří studenti školy. Prezident Trump v té souvislosti mimo jiné navrhl, aby učitelé ve školách byli ozbrojeni (jinak se ale k omezení dostupnosti zbraní vyjadřoval v zásadě příznivě). Zároveň vycházely najevo i podrobnosti o průběhu vraždění, některé z obětí se zachovaly skutečně hrdinsky, například pomocný fotbalový trenér Aaron Feis zemřel, když zaštítil před Cruzovou palbou dva studenty vlastním tělem, patnáctiletý Peter Wang byl zastřelen, když držel dveře, aby jimi jeho spolužáci mohli rychleji utéct.

Masakr měl však i jednoho protagonistu, který se dočkal obecného opovržení. Stal se jím čtyřiapadesátiletý Scot Peterson, zástupce místního šerifa, který na škole několik let pracoval, měl tam na starosti prevenci kriminality a policejní práci, bydlel přímo ve školním areálu. Když masakr začal, byl Peterson na místě, zůstal ale čtyři minuty stát za dveřmi školní budovy s vytaženou pistolí. Hájí se tím, že nevěděl, jestli se střílí uvnitř, nebo venku, nezní to moc přesvědčivě. Místní policie ho okamžitě suspendovala, sama v té věci ovšem nemá úplně čisté svědomí – dva její další příslušníci po příjezdu na místo zřejmě taky do školy nevstoupili, zůstali schovaní za autem. V médiích a na sociálních sítích se mluví o Petersonově zbabělosti, už zmíněný Donald Trump řekl, že na zástupcově místě by dovnitř šel i beze zbraně. Zbabělost se tématem veřejné debaty stává docela málokdy, naposledy snad v případě kapitána lodi Costa Concordia Schettina, jenž opustil potápějící se plavidlo. Samo slovo „zbabělost“ může ve veřejné debatě působit až anachronicky (to o době cosi vypovídá). Válečné filmy líčí postavy vojáků, kteří se v boji nebo před ním hroutí, nedokážou do něj vyrazit, se značnou empatií. Asi i proto, že většina diváků ji bude cítit taky, možná se uvidí na jejich místě. Duch doby velí mít pochopení pro slabšího, což jistě má různé dobré důsledky, neladí s ním ale příliš představa nutnosti, povinnosti projevit v určitých chvílích sílu bez ohledu na okolnosti a to, jak je člověk připraven na situaci, v níž je najednou nepřípustné být slabý, zbabělý. 

Škola v Parklandu na Floridě, kde došlo k hromadné vraždě. - Foto: Reuters

Přesto přetrvává představa, že v určitých chvílích na sebe člověk musí zapomenout a udělat, co je potřeba, bez ohledu na to, že ho to může stát život. A že ten imperativ platí pro všechny, i pro venkovské policajty nedlouho před penzí, jejichž nejadrenalinovější zážitek do té doby byla honička s nějakými pobudy, kteří se v noci vloupali do školní jídelny – jak Peterson vyprávěl v pár roků starém rozhovoru, který po masakru někdo vyhrabal. Jenomže nikdo jiný než právě takový policajt v danou chvíli na místě nebyl. A jistě – šel by s pistolí proti automatické zbrani, jeho šance nemusely být velké. Ale přinejmenším mohl Cruze na chvilku zdržet, získat trochu času, a přispět tak k záchraně některých obětí. Člověk by spolu s americkým prezidentem rád věřil, že on sám by na Petersonově místě jednal jinak, něco by zkusil. Zároveň ale většinou ví, že si tím nemůže být jistý, že pravdu o sobě se může dozvědět jenom tehdy, pokud se do takové situace dostane. A samozřejmě chová naději, že bude podobné zkoušky ušetřen. S velkou pravděpodobností také bude, v něco takového možná ve skrytu duše doufal i Peterson, do naprosté většiny středních škol nikdy nevstoupí žádný Nikolas Cruz, nezačne tam střílet, nevystaví člověka momentu, v němž by měl okamžitě reagovat. Těžko říct, co se Petersonovi v těch minutách venku honilo hlavou, jestli tam v tu chvíli bylo vůbec něco – třeba na tom místě prostě ztuhl. Možná stačilo, kdyby se to celé odehrálo jen trochu jinak, a z Petersona by se stal hrdina. Mezi ním a střelcem byly zdi školy, třeba by něco udělal, kdyby Cruze viděl a kdyby především viděl ty děti, jimž v tu chvíli šlo o život, mohlo ho to dotlačit k hrdinství. Jenomže...

Představa okamžiku, jednoho nevratného kraťounkého úseku času, který přijde neohlášený, nebude čas se na něj vnitřně připravit, a přesto v něm člověk bude muset udělat volbu, jež bude definovat zbytek jeho života, do obrazu soudobé existence nezapadá. Je mnoho civilizačních vymožeností chránících člověka před tím, aby takový okamžik nastal. Zároveň ale ta představa, vyhlížení toho „okamžiku pravdy“, jeho zaříkávání, aby nepřišel, patří k realitě života i k dědictví po předcích, jež lidé nesou v sobě. Připomíná se v podobně extrémních situacích, jako byla ta, jíž byl vystaven Peterson. Když se stane něco hrozivě velkého, co vzbudí mimořádný zájem. To je pak nepopiratelná existence rozhodující volby mezi zbabělostí a odvahou, starostí o sebe a o druhé. Je správné, že lidé Petersonovu nečinnost odsuzují. Může to mít i nějaké rituální rysy, jako kdyby ten policajt z Floridy byl kolektivní obětí, která spolu s vlastním proviněním nějak „pokryje“ i jiná selhání, jiné zbabělé volby v podobných okamžicích, jako byl ten jeho. Třeba nebyly tak vidět, třeba v nich nešlo o život – nebo alespoň ne tak přímočarým způsobem. Ale byly tam. 

11. března 2018