Člověk je prvních devět měsíců prenatálního života plavec, což se ještě chvíli projevuje jeho pohyby končetin, které po narození kopou, jako by šlapaly vodu. Novorozeně je možné vypustit do vody jako do jeho živlu, okamžitě se potopí a jako tuleň plave pod vodou, která je ještě nějakou dobu jeho přirozeným prostředím. Ale skutečným plaváním to nazvat nelze. Tato schopnost se bez cviku brzy ztrácí a je ji nutno obnovit, respektive vytvořit v nové podobě.

Když se člověk naučí plavat, získá fantastickou možnost zažít něco, co umožňuje právě jen plavání: totiž vznášet se v prostoru. Plavání je vlastně let v kapalné látce. Člověk plavající se podobá ptáku v hustším vzduchu. Stává se trochu jiným živočichem. Styl prsa zajisté připomíná, ba nejen připomíná žabí pohyby, ze kterých byl napodoben a pak i odborně učen, název motýlek mluví za vše. Přírodní národy, třeba indiáni v Amazonii nebo lidé v Tichomoří, ovládaly přirozeně kraul, který se od nich Evropané naučili (okopírovali) až v 19. století.

Je vlastně pozoruhodné, že lidé anticko-křesťanské civilizace nebyli žádní velcí plavci, vlastně plavání nepěstovali. V antice, té kultuře Středomoří, dávali přednost lázním a lunaparkům, kde se rádi cachtali, napařovali, polévali a dělali různé věci, ale do otevřené vody se příliš nepouštěli, tu nechali barbarům. Středověk byl ve věcech těla, jak známo, zdrženlivý, a i když rozhodně nelze říci, že nevěděl, co je to rozkoš (z vody i jiných věcí), plavání k ní nepočítal: lázně ovšem byly oblíbené i tehdy a teplé prameny byly vyhledávané, jak ukazuje příklad třeba Cách nebo našich Varů Karlových či třeba Teplic. Dalo by se říct, že plavec se objevoval zřídka a dlouho do novověku to byl spíš aristokrat, jako lord Byron, který ohromoval Řeky, že je schopen vlézt do moře a tam se válet ve vlnách: Byronovo přeplavání Dardanelské úžiny roku 1810 se považuje za první sportovní plavecký výkon.

Nápad pruského oficíra

Venkovský člověk se vodním tokům, jezerům či tůním, pokud nemusel, spíš vyhýbal, neboť tam hrozila různá nebezpečí, především hastrmani, o čemž je bezpočet příkladů ve folkloru. To platilo vlastně až donedávna, ještě já pamatuju příbuzné z vesnic na Hané, kteří by do vody jen tak pro nic za nic nevlezli. Pamatuju na svou moravskou babičku, která se v plavkách styděla, a když přece jen šla „plavat“, chodila po dně a rozhrnovala rukama v domnění, že to je to plavání. Plavat se proto lidé naučili nejdřív ve městech, tam se to stalo záležitostí životního stylu i hygieny.

Jako u řady jiných věcí, které lidstvo posunuly vpřed, tak i plavání jako obecnější dovednost vděčí za svůj vznik válce a vojenství. Zelené mozky občas vymyslí něco, co je prospěšné i jinak. Především napoleonské války přinesly poznání, že je velmi prospěšné, umí-li voják plavat. Nejednou se totiž stalo, že vojsko muselo překonat řeku; a ne všichni se vešli do loděk. Toho si byl vědom mladý pruský oficír Ernst von Pfuel (1779–1866), který dočasně sloužil v rakouské armádě, protože ta jeho rodná byla po prohrané válce s Francií (1807) v troskách. Jeho touhou bylo naučit vojáky řádnému plaveckému stylu, jejž vypozoroval právě studiem plovací techniky žab. Vydal o tom snad i jakousi brožurku. V roce 1809 byl přeložen do Prahy, kde si vyhlédl břeh Vltavy pod Letnou. Plovárna, jež byla prvním takovým zařízením ve střední Evropě, sestávala ze staré zakotvené lodě, z níž byli cvičenci spouštěni po provaze do vody, kde se měli učit tempa. Loď brzy přestala stačit, proto von Pfuel nechal zbudovat prám z nehoblovaných fošen a trámů umístěný nově do zátoky u křižovnického kláštera. Plovárnu si brzy Pražané oblíbili, ale do vody zatím nelezli. Armáda i pro jejich potěšení pořádala dvakrát týdně představení, na němž předvádělo žabí pohyby až 150 plavců. Oblíbenou podívanou také bývalo potápění na vltavské dno, odkud plavci vynášeli vhozené dělové koule. V roce 1817 byla jeho plovárna otevřena pro veřejnost, ale civilové se brzy začali s vojáky hádat a nedělalo to dobrotu. Proto si o několik let později postavili o kousek dál plovárnu vlastní, jež dodnes nese jméno Občanská. Dnes se tam ale neplave a v budově se pěstuje hazard.

Po celé 19. století evropský člověk pomalu vstupuje do vody a přivyká na to, že v ní může dělat něco jiného než lovit ryby, máchat prádlo nebo do ní vypouštět stoky. Plavání je ovšem především výkon, někdy i velmi odvážný a náročný, ke kterému se plavci sdružují do plaveckých oddílů a škol, kde se vzájemně povzbuzují a utužují. Nejdřív vznikají říční lázně, což byly boudy na vorech nebo pontonech, které ohrazovaly vodní plochu. Většinou při nich působily plavecké školy, které vydávaly certifikáty o zdatnosti a propagovaly nezvyklou činnost. Rekreace, ležení u vody a takové to poplavávání přijde na řadu až se začátkem dvacátého století, a ještě nějakou dobu to trvá, než se ženy mohou objevit v oděvech, které jim umožňují pohyb a které je nestahují ke dnu. Ještě v roce 1902 Český sportovní kalendář doporučuje plavcům, aby „při vycházení z vody zachovali slušnost a déle, než je potřeba, neoblečeni před obecenstvem neprodlévali“. Naproti tomu právě v té době vzniká nudismus a naturismus jako součást celkové reformy života (Lebensreform), kde se tělesné cvičení kříží s mystikou a náboženským vizionářstvím – později na to naváže třeba hnutí hippies a někde se nudisté udrží dodnes.

Zlatý věk bazénů

Velkým propagátorem plavání byly ale hlavně sportovní svazy, německé Turn und Sport-Vereiny a český Sokol, které si v Čechách ku prospěchu věci konkurovaly, někdy ale i docela tvrdě. Plavání se stalo součástí tělesné kultury, která měla být celistvá a byla součástí celkového osvobozování těla: tak to chápal Franz Kafka, který ve veřejných lázních, především na Občanské plovárně a pak na Žofíně, strávil, jak píše jeho životopisec Reiner Stach, tisíce hodin. Kde se Kafka na svých cestách ocitl, hned se dotazoval, kde jsou lázně, kam ovšem chodil ani ne tak kvůli sportu, ale, jak píše Stach, kvůli svobodě, již mu smyslový kontakt s kapalným médiem dopřával. Při svých služebních cestách, především na sever Čech, si takový kontakt mohl dopřát na mnoha místech, protože právě čeští Němci spolu s rozhlednami na svých kopcích s oblibou stavěli „freibady“, koupaliště s vodou z horských potoků, takže se vyznačovaly mimořádně studenou vodou: nejstudenější byla prý v krušnohorských Kraslicích na Glassbergu, teď je tam jen zarostlá jáma. Takový osud potkalo mnoho volných koupališť v pohraničí, kam po válce přišlo obyvatelstvo, které právě otužování nepěstovalo a na mimořádně studenou vodu si nemohlo zvyknout. To platí do určité míry dosud.

České plavání je, dalo by se říct, symbióza německého fyskulturního vlivu a české důmyslnosti, rozkošnictví a soutěživosti, která od začátku 20. století vedla k ideálu, že schopnost plavat má být obecná. To posiloval plavecký svaz, nejprve samostatný a pak vlivná součást sjednocené tělovýchovy ČSTV, které potřebovaly dostatek dorostu a byla to dobrá náplň činnosti. Plavání patřilo od začátku ke klíčovým olympijským sportům, takže bylo podporováno i státem, především v druhé polovině 20. století: i když moc medailí nebylo: jedna zlatá skokanka Milena Duchková v Mexiku 1968. Aby se populace naučila plavat, je nutné splnit dva předpoklady: zaprvé dostatek bazénů, neboť na rybníku nebo v tekoucí vodě se plavání vyučuje špatně. A za druhé organizaci, tedy trenéry, učitele, učební osnovu a učební rozvrh. A tohle Češi zvládali.

Halové lázně, tedy bazény, se začaly stavět začátkem 20. století, i když první „bazén“ se otevřel v Brně už roku 1885, tzv. Charlottiny lázně, jmenovaly se tak po manželce arcivévody Maxmiliána, po roce 1918 se říkalo, že je to po ženě TGM. Hned na začátku století krásné, ještě spíš reprezentativní a společenské než sportovní lázně – Stadt-Bad, otevřeli v Liberci (1902) a vzápětí v Ústí nad Labem: v těch prvních je dnes výtvarná galerie, druhé jsou dosud v provozu. Pražské bazény začínají vznikat až ve dvacátých letech, nejstarší, a dosud v provozu, je bazén v Tyršově domě na Újezdě, kde si ho zřídila Česká obec sokolská. Plavat se dá stále i v dalších veteránech na Poříčí, v YMCE z roku 1928 a v bazénu hotelu AXA z roku 1930. A můžeme pokračovat dál: v roce 1933 se otevíraly Městské lázně na Eliščině nábřeží v Hradci Králové (dosud funkční), ve stejné době Městské lázně na Denisově nábřeží v Plzni (mimo provoz od roku 1996) a tzv. Schichtovy lázně v Ústí nad Labem, které byly unikátní v tom, že šlo o tzv. frankfurtský typ, kompaktní budovu s prosklenou jižní stěnou, do níž po většinu dne svítilo slunce. Tam se naposledy plavalo koncem 80. let, nyní je unikát zdevastovaný a nejspíš bez šance na obnovu. Do výčtu historických bazénů patří bazén vinohradského Sokola v Riegrových sadech, který byl dokončen v roce 1941, takže se tam nejdřív nastěhovalo tělovýchovné středisko SS. Pro Pražany a české plavání vůbec mělo ovšem zásadní význam otevření plaveckého stadionu pod Barrandovem v roce 1930. Možná jedno z nejkrásnějších koupališť v Evropě s unikátní skokanskou věží mělo jednu zásadní vadu: po většinu dne bylo ve stínu. Naposledy se v něm plavalo na začátku šedesátých let, v roce 1959 je nahradil nově otevřený stadion v Podolí.

V té době už většina Čechů uměla plavat a bazény se staly samozřejmou součástí „občanského vybavení“ větších měst a nějaká voda na plavání se našla i v nově postavených školách. Centrálně řízený stát naplánoval, že v každém okresním městě má být jeden pětadvacetimetrový a v každém kraji tři padesátimetrové bazény. Nejvíc se jich postavilo za normalizace, často za účasti místních brigádníků o sobotách a nedělích: některé jsou už opět mimo provoz. Lidé mohli jen omezeně cestovat, i proto se režim v rámci možností snažil, aby občanstvo mělo kde vlézt do vody. Tehdy se dá mluvit o zlatém věku Slap, Lipna, Mácháče, Vranovské přehrady, Prýglu i Plumlovské přehrady, kde se naučil plavat autor článku. Když na ta místa pamětník přijde teď, vidí velmi často trosky někdejší socialistické levné slávy: opuštěná a omletá letoviska disponovaná na mnohem větší počet rekreantů, zpustlá zařízení a drolící se beton českých riviér. Ti, kdo na to mají, a na blízké moře má skoro každý, si dovolenou jedou užít do slaných vln, těm, kdo na to nemají, zbývá tohle a úroveň těžko zvednou. Své udělaly ale i soukromé bazény, do kterých se namáčejí mohovitější chataři, kteří pak ani nemají důvod sejít mezi „socku“ na veřejnou plovárnu. Velkou pohromou lidového vodního sportu pak jsou akvaparky, kde už se s nějakým plaváním nepočítá skoro vůbec, tam se většina lidí jde ráchat a cachtat, což má samozřejmě také svůj psychosomatický význam, ale od sokolského ideálu zdatného a otužilého těla to má jak jen možno daleko.

Když se zavře voda

Ročně se utopí asi dvě stě Čechů (Moravanů a Slezanů), což je o trochu víc, než je průměr u jiných evropských národů. Paradoxně, ale vlastně logicky je to tím, že Češi pořád spíš plavat umějí, nebo si myslí, že plavat umějí, než neumějí: a také rádi u vody, jako všude jinde, pijí. Je to asi podobné jako s houbami: otrávených je také vždy víc houbařů než těch, kteří by na muchomůrku nikdy nesáhli. Přímořské národy, zvlášť ty jižní, mají k moři poněkud distancovaný vztah: je to samozřejmě zdroj obživy, dřív rybářské, teď turistické, ale lézt do jeho slaných vod a pouštět na sebe přívaly vln a pak riskovat, že vás stáhne za nohu chobotnice, do toho se nehrnou. Řekové prý, když se v létě potřebují zchladit, odeberou se do svých hor a španělští vesničtí rybáři se prý celý život snaží, aby se jich slaná voda dotkla co nejméně. V Polsku jsem si opakovaně při koupání v jezerech všiml, že ani dospělí se nepouštějí za bóje, kde je voda dejme tomu po prsa, a hluboké vodě se vyhýbají. Neplatí to samozřejmě absolutně a časy se i tady mění. V takové Austrálii je plavání, surfování a vůbec jakékoli tělesné stýkání s mořem národní posedlostí, to samé v Kalifornii, i když v obou případech se týká spíš určitých společenských vrstev, řekněme střední třídy, která má dost času chodit na pláž.

Vzpomínám si, jak jsem se kdysi topil. Bylo mi asi šest a hrál v tom asi nějakou roli cit k jedné slečně, před níž jsem se nechtěl ukazovat v potupných nafukovacích křidélkách na rukou. Tak jsem se bez nich vydal do vody Plumlovské přehrady, chvíli odhodlaně plaval cosi jako čubu, pak asi kolem přejela loďka či šlapací kolo, udělala se vlna, já si loknul, vzápětí ještě jednou a náhle jsem měl pocit, že je to nad mé síly, že té vody je příliš, že jí mám plné plíce a nemám sílu ji vykašlat, ale naopak polykám další, a to už jdu dolů, hlava se mi rychle potápí, už vidím něco jako ryby a nade mnou se zavírá zelená hladina, přes kterou ještě proniká světlo, a všechno je to velmi rychlé a neodvratné. Pak mě někdo chytil a bratranec, který mě měl hlídat, mi hrozně vynadal, to děvče si toho jistě vůbec nevšimlo. Od té doby si pamatuju, jak je to všechno náhlé, možná je to nejrychlejší nekrvavá smrt, což neznamená, že není zároveň tragická. Ale to asi každá. Takže vlastně bych, až budu hodně stár, nebyl úplně proti… abych se vrátil do vody, odkud jsem vzešel.