Smrt krásné ženy je bezpochyby to nejpoetičtější téma na světě, napsal Edgar Allan Poe ve známém eseji Filozofie básnické skladby, který dost možná nemyslel úplně vážně. Svět filmu ale tuhle poučku vážně bere. Mladá žena a nevyléčitelná nemoc - tragické spojení, které na diváky spolehlivě funguje. Tou nemocí často je rakovina, snad by se dalo mluvit až o jakémsi subžánru „filmů s rakovinou“, nemocí, která - zvlášť ve své filmové podobě - přichází potichu, aniž by se moc projevovala, je ale tiše fatální a neodvratná. A vskutku - ve filmu jsou tou nemocí postihovány především ženy, často navíc mladé. „Co se dá říct o pětadvacetileté dívce, která zemřela? Že byla krásná a skvělá? Že milovala Bacha, Mozarta a mě?“ ptá se smutný hrdina veleúspěšného filmu Love story z roku 1970.

Podobnou otázku si kladli další a další protagonisté. Publikum na celém světě včetně Česka se dojímalo při umírání Debry Wingerové v Ceně za něžnost (1983), mladší diváci pohnutě sledovali příběh nemocných mladých milenců ve Hvězdy nám nepřály (2014), jejich rodiče a prarodiče zasáhl podobný příběh Petera Falka a Jill Clayburghové ve filmu Griffin a Phoenixová, Richard Gere oplakává mladinkou Winonu Ryderovou ve dvacet let starém filmu Podzim v New Yorku, mladá matka se vyrovnává s terminální diagnózou ve snímku Můj život beze mě španělské režisérky Isabel Coixetové...

Je toho hodně a hodně. A nemusí na tom být vůbec nic divného - filmy se pokoušejí o nějakou reflexi života a v tom životě je běžné, že lidé vážně onemocní a třeba na tu nemoc zemřou. Pro filmové vyprávění má navíc nemoc několik „výhod“ - může přijít náhle, působí osudově a nevyhnutelně a navíc často přichází do světa, kde všechno krásně vypadá a dobře funguje, aby tu idylu rozvrátila a přitom se v ní na pohled nezměnilo vůbec nic. Nástup nemoci udělá ze všedního příběhu drama, všechno zesiluje, protože to ukazuje prizmatem pomíjivosti a přicházející smrti. Ve filmech se umírá hodně, někdy až masově. Ty o rakovině si vystačí s jedinou smrtí, nechají publikum projít s postavou dlouhou cestu od prvního oznámení vážně se tvářícího doktora po poslední rozloučení a smíření na smrtelné posteli. Přes pár průběžných drobných vzlyků dovedou diváka k finále, kdy už ta stavidla může otevřít naplno. A většinou je taky otevře, může si ale přitom připadat trochu manipulovaný - co si má počít, když na něj tvůrci vytáhli tak velký kalibr? Slzopudné téma, které ho prostě musí rozplakat, i kdyby film sám třeba za moc nestál, byl konvenčně napsaný a zahraný a předvídatelný až na půdu, stejně to nakonec vzdá a pobrečí si. Protože smrt mladé ženy je ta nejpoetičtější věc na světě, protože každý má nějaké svoje strachy nebo vzpomínky, protože každý si snadno představí, že sám na té smrtelné posteli leží, nebo - ještě daleko hůř - na ní leží někdo, na kom mu záleží. Rakovina „funguje“ spolehlivě. A právě proto nebývá úplně fér. Téma nemoci se může stát instrumentem, jehož pomocí si to které dílo snaží vykřičet trochu víc hloubky a vůbec významu.

Mezi filmy typu „romance plus smrtelná nemoc“ patří australský snímek Než skončí léto rozhodně k těm lepším. Celovečerní debut televizní režisérky Shannon Murphyové také získal diváckou cenu na festivalu v Benátkách - docela ho to vystihuje, je jaksi kompatibilní s přehlídkou filmového umění, zároveň přístupný širšímu publiku. Je vtahující, říká toho hodně - snad i díky televizní praxi dokáže Murphyová do dvou hodin vměstnat množství témat a také nálad - Než skončí léto osciluje mezi romantickou komedií a rodinným dramatem, svoje témata nepodává prvoplánově, vychází z mnohokrát vyprávěných premis, dospěje ale od nich často jinam, než by člověk čekal. Je to film, který se nezdržuje, vypráví docela úsečně, nedohrává situace k popisnému vyvrcholení, v němž se publiku polopatisticky sdělí, co už bylo dávno jasné. Snad jenom v závěru působí trochu konvenčně, na jeho vážnosti může být cosi mělkého, jakkoli je divák emocionálně zasažen - jako vždycky.

Mille (Elizabeth Scanlenová) je šestnáct let, chodí na dívčí střední školu, žije na velmi úpravném předměstí Sydney. Je to dívka z lepší rodiny, tatínek psychiatr, matka hrávala klasickou hudbu, od Milly se čekalo, že půjde v jejích stopách. Jenomže Milla je nemocná, má rakovinu, její rodiče se s tím - zcela pochopitelně - těžko vypořádávají, matka je na prášcích, otec obavy a smutek dusí v sobě. Milla je ještě ke všemu vzpurné děvče, najde si kluka toho typu, jaký pro středostavovské rodiče představuje noční můru. Moses (Toby Wallace) je pouliční živel, přespává všude možně a často taky na ulici, bere drogy a přivydělává si tím, že je prodává, je mu už třiadvacet let - pro Millu je příliš starý, aspoň podle dnešních měřítek. Jenomže Milla trvá na svém a její rodiče jsou ve dvojím ohni. Mají se s dcerou, kterou možná ztrácejí, navíc ještě hádat a stavět ji proti sobě, kazit jí dny, které mohou být z posledních? Anebo přijmout riziko, které může být docela reálné, spolehnout se na to, že se bude odpovědně chovat člověk, který ideu odpovědnosti celým svým dosavadním životem popírá? Millini rodiče se pokoušejí z toho dilematu nějak vybruslit, zároveň každý po svém zápasí s tíží situace, která vystavuje vážné zkoušce i jejich vztah. Zní to všechno strašně tíživě a v nějaké míře taky je - na film, který takovou premisu rozehrává a také dohrává, aniž by ji nějak urovnával a činil stravitelnější, ale Než skončí léto působí většinou lehce a svižně. Je to také film o postavách, s nimiž je snadné sympatizovat a které nejsou vykresleny stereotypně, zjednodušeně - každá má dost prostoru se nadechnout.

Výchozí situace filmu jako kdyby směřovala k příběhu o nepochopené mladé lásce, která si musí vydobýt právo na život přes odpor nechápajících dospělých. Jenomže Murphyová spolu se scenáristkou Ritou Kalnejaisovou s velkou empatií ukazují i pohled rodičů. Jejich dcera prochází životní fází, která je i za normálních okolností docela obtížná; k jejím atributům patří i vzpoura. A také potřeba rozhlížet se po světě, zkoušet nové věci, vystavovat se životu a zjišťovat pokusem a omylem, co to udělá. Ten počínající život se ale musí vyrovnávat s tím, že možná brzy skončí, a s nemocí, která vyžaduje opatrnost a přiměřenost ve všem, potřebuje být neustále opečovávaná. Láska, kterou si Milla najde, může být nejenom první, ale taky poslední, jediná, a starostlivým a vystresovaným rodičům se není co divit, že jim nejde pod nos, má-li být právě takováhle.

Moses je v podání Tobyho Wallace zajímavě rozporný kluk. Ani anděl, který to měl v životě těžké a teď se může přetrhnout, aby ukázal světu, co v sobě má za skryté poklady. Jednoznačný grázl ale taky ne. Jeho vztah k Mille působí jako opravdový, má ale taky obyčejnou kořistnickou dimenzi, dává mu šanci na nocleh a jídlo, tatínek doktor navíc může ledacos užitečného předepsat. Kluk, který by měl být už dávno dospělý, ale asi ani neví, co to je a proč by o to měl usilovat. Ztracený v životě, jímž se protlouká ode dne ke dni, a taky života – nebo těch jeho drsnějších variant - znalý, protřelý a zároveň strašně naivní. Jeho vztah s Millou podle toho všeho taky vypadá: nejistý z obou stran, chvílemi nebezpečný, občas něžný.

Vztah Milliných rodičů, Anny (Eesie Davisová) a Henryho (Ben Mendelsohn), možná nemoc vytrhla ze stavu pohodlné až nudné rutiny. Annu změnila ve vynervovanou dámu, která přeskakuje z nálady do nálady, z deprese do trochu nuceně působící radosti, konstantou je ale hrůza z toho, co se kolem ní děje, a tíživá perspektiva, jakou to dění má. A někde hlouběji možná i zklamání z toho, že život tak docela nenaplnil svoje dávné přísliby. Jejím manžel je racionální muž, kterému jeho dcera vytýká, že má pro každou životní kalamitu přichystané ty správné prášky. S tichou urputností se snaží, aby všechno kolem jakžtakž fungovalo, moc nedokáže mluvit o tom, co prožívá, to ale neznamená, že by v něm emoce nepracovaly naplno. Ben Mendelsohn - jeden z nejlepších filmových herců současnosti - ho vykresluje s jakousi jímavou úsporností, občas taky s nádechem komiky, třeba v situaci, kdy na něj líčí cílevědomá sousedka. Film Než skončí léto ukazuje lidi, kteří také selhávají, ale ne jenom to, vypadá to, že život je staví proti sobě, ale oni si to nemohou dovolit, musejí z toho nějak vybruslit a nemají pro to moc času - ten odpočítává tiše postupující nemoc. O střetu s ní se často mluví jako o „boji“ - i díky tomuhle filmu si člověk může uvědomit, jak je to nepřípadné. Velmi přesvědčivě ukazuje lidi, kteří už dobře vědí, že bojovat nelze, důležitější je to všechno spolu přežít, a ukazuje je bez zbytečné okázalosti a tragické vážnosti. Když se Než skončí léto dostane až na hranu pozemských věcí, něco ze své síly ztratí, ale na slzy dojde stejně, proč se jim taky bránit...