Zdá se to jako návrat do minulosti. Na pár dnů jako hlavní téma britských médií zmizela světová pandemie a vrátil se starý dobrý brexit. To, že se v hierarchii britských problémů posunul během roku na poslední místo, neznamená, že by proces odcházení Spojeného království z EU byl ukončen. I když Británie Unii formálně opustila, stále probíhají negociace ohledně obchodní dohody: teprve ona má opravdu určit, jaký bude vztah mezi ostrovním královstvím a kontinentem.

Koronavirus poznamenal i tato vyjednávání. Nejdřív vrchní vyjednávač za EU Michel Barnier dostal covid, pak na čas přestala osobní jednání, musely je nahradit videohovory. Přes všechny logistické problémy jednání pokračovala dál, veřejnost se domnívala, že spějí k úspěšnému konci. Počátkem září však britská vláda náhle oznámila, že pokud do pěti týdnu nebude uzavřena dohoda, od vyjednávání odstoupí. Téměř ve stejný moment deník Financial Times publikoval své zjištění, že britský kabinet se chystá porušit takzvanou rozvodovou dohodu, podepsanou před necelými devíti měsíci.

Nechte naše vody

První zpráva byla přivítána s překvapením, druhá s rozhořčením. S překvapením, neboť vyjednávání se zaseklo na dvou zdánlivých bagatelách. Zásadním problémem se ukázala otázka rybářských práv. Britských vod hodně využívají francouzští rybáři. S koncem přechodného období o tuto možnost přijdou, Francouzi však varují, že konec přístupu k britským rybám by mohl znamenat konec celého jejich odvětví. Britové zase ze získání naprosté kontroly nad svými lovišti udělali jednu ze svých „červených linií“, i když ekonomicky jde spíš o bezvýznamné odvětví. Zaměstnává jen 24 tisíc Britů, zatímco například Amazon jich zaměstnává 27 tisíc. Přístup cizinců k jejich rybám vadí především Skotům. Vzhledem ke stoupajícím choutkám na nezávislost si Londýn nemůže dovolit jakékoli nositele kiltů ještě víc rozhněvat. Britové i tak ale nabídli kompromis, totiž kvóty, kolik by rybáři z EU směli vylovit. Brusel však trvá na stávající úrovni přístupu.

Druhou překvapivou překážkou je spor ohledně pravidel státní podpory. EU vyžaduje, aby se britská pravidla řídila přibližně evropskými příklady. Přílišná státní podpora by totiž podle EU mohla poskytnout Spojenému království neférové obchodní výhody. Britové přijetí unijních standardů naprosto odmítají. Zadrhnutí zrovna v tomto bodě je překvapivé, a to vzhledem k tomu, že konzervativci od dob Margaret Thatcherové jsou stranou stavějící se proti zasahování státu do ekonomiky. Britské využívání státní pomoci je tradičně jedno z nejmenších v Evropě. V roce 2018 vynaložila Británie na státní pomoc 0,34 % HDP, průměr EU je 0,76 %.

Kromě principu, že Britové již prostě nechtějí, aby jim EU mluvila do jejich vnitřní politiky, mají ohledně pravidel pro státní pomoc dvě zásadní námitky. Zaprvé je tu projekt premiérova šéfporadce Dominica Cummingse. Ten je posedlý čtvrtou průmyslovou revolucí, jak se také někdy říká současnému rozvoji automatizace a využívání smart technologií. Tvrdí, že země, které získaly technologický náskok při první průmyslové revoluci, pak mocensky a ekonomicky převálcovaly ty pomalejší. Podle něho hrozí, že se to stane i nyní, a dvě země, které mají k technologické dominanci našlápnuto, jsou USA a Čína. Pokud je chce Británie dohonit a stát se nezávislou na zahraničních technologiích, musí nakopnout svůj technologický průmysl, a to i za cenu masivních dotací. Thatcheristická politika státního nezasahování již neplatí.

Rizikové zboží

Druhá námitka se týká Severního Irska. To se vine jako zásadní problém celou brexitovskou ságou. Protokol o Severním Irsku je součástí rozvodové dohody. Všichni se bojí vést napříč ostrovem „pevnou hranici“, tedy celní kontroly, protože by to mohlo znovu vyvolat nacionalistické vášně. Zároveň však EU trvá na tom, že pevná hranice musí existovat, aby mohla kontrolovat, že Británie plní obchodní podmínky, případně vybírat cla. Řešením je komplikovaný systém, kdy Severní Irsko je součástí obchodního bloku EU i Británie. Zboží cestující z Británie do Severního Irska bude nově rozděleno na tři kategorie. Pokud je jeho cílovou destinací Severní Irsko, nevztahují se na něj žádná omezení, pokud míří do EU, musí se cestou podrobit hraniční kontrole. Pak je tu zboží, u kterého je „riziko“, že by mohlo skončit v EU. To také musí projít kontrolou, ale pokud se prokáže, že končí v Severním Irsku, tak kroky, které lze vrátit, se vrátí. Například obchodník dostane nazpět zaplacené clo. Problém je však definice „rizikového“ zboží.

Británie se bojí, že by EU mohla definovat „rizikové“ zboží příliš široce a tím ho využít k narušení jejího obchodování se Severním Irskem a narušení celistvosti státu. EU zase podezřívá Británii, že chce definici co nejužší a následně využít irské díry k zaplavení Unie výrobky neodpovídajícími evropským standardům.

Protokol také Británii zavazuje k hlášení změn v oblasti státní pomoci, které by se mohly také dotknout Severního Irska, čili se tu opravdu scházejí všechny problémy současného brexitu.

Zde vstupuje do hry údajné porušení rozvodové dohody. Protokol o Severním Irsku zůstává v platnosti i v případě, že selže vyjednávání o obchodní dohodě. Britská vláda se ho snaží obejít. Prostředkem k tomu má být zákon o vnitřním trhu, který vláda představila minulou středu; právě před ním Financial Times varovaly. Především prostředky regulace trhu, které nyní spadají pod Brusel, má zákon převést na Londýn. Součástí je však i jednostranná úprava severoirského protokolu. Britové si v něm v podstatě nárokují právo určit, které zboží je „rizikové“ a co přesně se počítá do státní pomoci v Severním Irsku.

Vláda nejdřív odmítala, že by šlo o porušení mezinárodní smlouvy. Ministr pro životní prostředí George Eustice byl vyslán do médií, aby vysvětlil, že o žádné porušení smlouvy nejde, jen o vyřešení nějakých stávajících nejasností. Zároveň však na protest proti porušování právních závazků rezignoval Jonathan Jones, šéf právního oddělení britské vlády. Během prezentace zákona v parlamentu ministr pro Severní Irsko Brandon Lewis nakonec přiznal, že zákon „porušuje mezinárodní právo“, ale prý pouze „velmi specifickým a omezeným způsobem“.

Opozice okamžitě premiéru Borisi Johnsonovi připomněla jeho slova z konce minulého roku, kdy tvrdil, že rozvodová dohoda je „skvělá“ a „podepsaná, zapečetěná a doručená“, a o chystané obchodní dohodě prohlásil, že je „připravená do trouby“, takže její vyjednání by mělo být rychlé a jednoduché.

Britskou vládu zkritizovala i EU. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že implementace rozvodové dohody v její celistvosti je nezbytným „předpokladem pro jakékoli budoucí partnerství“ a „nezbytné pro ochranu míru“. Předseda Evropského parlamentu David Sassoli řekl, že „pokud vláda Spojeného království nesplní závazky, které loni podepsala, ztratí důvěru a důvěryhodnost“.

Znepokojeni jsou však i někteří podporovatelé vlády a brexitu. Ptají se, jestli ve chvíli, kdy budoucnost Británie závisí na vyjednání obchodních dohod se zbytkem světa, je moudré porušovat relativně nově uzavřenou smlouvu. Bojí se, že země přijde o svou kredibilitu.

Jen odvrátit pozornost?

Rovněž se šíří spekulace, co tím Boris Johnson vlastně sleduje. Oficiálně se britská vláda připravuje na možnost selhání negociací, rozvodová dohoda je podle ní stejně plná rozporů a tento krok je nezbytný k zajištění britských zájmů. Navíc vláda upozorňuje, že postup neodporuje britskému právu, protože podle ústavních zvyklostí je britský parlament svrchovaný a nadřazený tomu mezinárodnímu. Neoficiálně kolují tři teorie. První praví, že Johnson možnost dosáhnutí nějakého kompromisu již odpískal. Nechce však, aby vina padla na něj. Tímto krokem se snaží vyprovokovat EU k ukončení rozhovorů. Druhá říká, že si přeje dohodu a tohle všechno je jenom bluf s cílem donutit EU ke kompromisu. Zatřetí prý o brexit vůbec nejde: hledá se způsob, jak odvrátit pozornost od zpackané politiky ohledně koronaviru.

Návrh zákona o vnitřním trhu však čelí ještě jiné kritice. Podle autonomních vlád Skotska, Walesu a do jisté míry i Severního Irska zákon představuje soustředění moci v Londýně. Tvrdí, že Johnson se chystá odebrat jim jejich pravomoci. Ožehavé je to zvlášť v případě Skotska. Tamější vládnoucí Skotská národní strana (SNP) využila své zdánlivě kompetentnější odpovědi na koronavirus k posílení podpory pro nezávislost. Ta se nyní drží někde okolo 55 %. Ve volbách do skotského parlamentu, které mají proběhnout příští rok v květnu, chce SNP kandidovat s programem dalšího referenda o nezávislosti. Edinburghu tak může návrh zákona posloužit k dalšímu rozdmýchávání protianglických vášní.

Výsledek vyjednávání o postbrexitové obchodní dohodě si nikdo netroufá odhadnout. Vše nyní naznačuje, že rozhovory směřují ke krachu, Británie se chystá na scénář „no deal“ a ke všemu chce porušit předem uzavřenou dohodu. Na druhou stranu i rozvodová dohoda byla nakonec uzavřena na poslední chvíli. Jestli koronavirus něco bez vší pochyby demonstroval, tak schopnost britské vlády otočit svou politiku o 180 stupňů. Bude-li tomu tak bude i tentokrát, dozvíme se za pár týdnů.