Ve čtvrtek 7. října polský ústavní soud odpálil právnickou bombu, jejíž nárazová vlna se nyní valí Evropou. Jednoduše řečeno: soud rozhodl, že polská ústava stojí nad evropským právem. To vyvolalo rozzuření v Bruselu, v Lucemburku, kde sídlí Evropský soudní dvůr (ESD), a v polských ulicích. Tam se vyvalily desetitisíce lidí, aby protestovali proti polexitu, kterého se vláda údajně snaží pokoutně dosáhnout.

Rozhodnutí polského soudu prý narušilo jeden z hlavních pilířů EU, totiž nadřazenost evropského práva nad právy národními. Pokud si státy budou moci vybírat, které zákony EU aplikovat, rozpadne se soudržnost společenství a Unie vlastně přestane existovat. Polsko proto musí být potrestáno a donuceno odvolat, jelikož toto rozhodnutí ohrožuje budoucnost EU. Jenže Polsko našlo překvapivé zastání u dvou vůdčích zemí bloku. Odcházející německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že spor by se měl vyřešit dialogem, a ne soudními žalobami. Ve Francii zas Polsko podpořila plejáda politiků napříč politickým spektrem.

Minulou středu se polskou právní vzpourou zabýval europarlament. Vystoupila před ním šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. „Toto rozhodnutí zpochybňuje základy Evropské unie. Je přímou výzvou jednotě evropského právního řádu,“ prohlásila před europoslanci. Později přímo vyhrožovala, že pokud Polsko nezjedná nápravu, může přijít o peníze z EU. Euroskeptický právník Andrew Tettenborn přirovnal unijní úředníky „k římským legiím, které dostaly z Říma rozkaz podřídit si vzdálené provincie“. Hrozí, že EU tvrdým postupem pouze povzbudí to, čeho se děsí, totiž polexit. Momentálně podpora EU v Polsku běžně přesahuje 80 %.

Studená občanská válka

Prapůvod sporu se táhne do roku 2015, kdy ve volbách zvítězila konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) a začal boj o polskou justici. Liberální Občanská platforma (PO), vědoma si své nadcházející porážky, urychleně v polském ústavním soudu navolila pět nových členů. Ve třech případech šlo o náhradníky za soudce, kterým měl vypršet mandát týden po volbách, ve dvou případech měsíc a půl po volbách. V prvních třech případech se dalo ještě argumentovat, že nová vláda by nestačila dostatečně rychle nové soudce jmenovat, ve dvou dalších to však bylo značně pochybné. PiS to vyřešila tak, že sesadila všechny a najmenovala tam svoje lidi. Obojí je již za hranicí slušného politického boje. V reportování o Polsku se však často vynechává, že naschvály si dělají obě strany navzájem, v podstatě jde o dlouhodobou studenou občanskou válku.

Další justiční reformy v Polsku se týkají jiného způsobu vybírání nových soudců a zřízení zvláštní disciplinární komise, jež má trestat soudce za „politickou aktivitu“.

Mezitím se polskou justiční krizí zabýval i Evropský soudní dvůr (ESD). Letos v březnu dospěl k názoru, že nový způsob jmenování členů nejvyššího soudu odporuje právu EU, nařídil vládě regulace zrušit a dodržovat nezávislost justice.

To Poláky mimořádně namíchlo. Tvrdí, že evropský soud povýšil evropské právo nad polskou ústavu. Je pravda, že Evropský soudní dvůr v rozsudku přímo zmiňuje, že evropské právo je výš než národní ústavy: „Dále je třeba v každém případě zdůraznit, že účinky spojené se zásadou přednosti unijního práva jsou závazné pro všechny orgány členského státu, aniž tomu mohou bránit zejména vnitrostátní ustanovení o rozdělení soudní příslušnosti, včetně ustanovení ústavní povahy. Podle ustálené judikatury totiž nelze připustit, aby pravidla vnitrostátního práva, byť ústavní povahy, porušovala jednotnost a účinnost unijního práva,“ tvrdí soud v Lucemburku.

Polská vláda kontrovala dotazem na ústavní soud, zda je výš polská ústava, nebo evropské právo. Ten odpověděl a je obviňován z toho, že je zpolitizovaný a jedná na objednávku vlády. Ta se takto chce zbavit dohledu EU.

Jedním z důvodů nynější krize je rostoucí moc ESD. Zatímco u národních ústavních soudců se veřejnost celkem orientuje ve způsobu jejich jmenování a nejvýš postavení soudci jsou veřejně známé osobnosti, těžko najdete někoho, kdo by dokázal jmenovat byť jediného eurosoudce, natož popsat způsob, jak se do Lucemburku dostal. Přitom jde o jeden z nejmocnějších soudů na kontinentě.

Navíc sám čelí podezření z politizace. Málokdy rozhodne tak, aby nerozšířil vlastní pravomoci či působnost orgánů EU. Například během vyjednávání o brexitu Evropský soudní dvůr rozhodoval, zda Británie může revokovat článek 50 a tím zrušit proces brexitu jednostranně, nebo jestli potřebuje souhlas ostatních členských států. ESD rozhodl, že lze zrušit brexit jednostranně, ale nárokoval si právo mít poslední slovo. Británie k přerušení brexitu tak podle něj nepotřebovala souhlas ostatních členských států, ale souhlas Evropského soudního dvora.

Polská argumentace stojí na dvou základech. Zaprvé na článcích 4 a 5 Smlouvy o Evropské unii, které zaručují politické a ústávní uspořádání členských zemí a ustanovují, že EU může jednat pouze v oblastech přímo svěřených pravomocí. Ke smůle Poláků tyto články zrušila Lisabonská smlouva. Polský premiér Mateusz Morawiecki ve své řeči před europoslanci rovněž citoval několik rozhodnutí ostatních ústavních soudů, jež potvrzují, že jejich ústavy stojí nad evropským právem.

Je pravda, že Poláci nejsou první, kteří zpochybnili naprosté nadřazení evropského práva. Německý ústavní soud například zrušil předchozí rozhodnutí ESD o tom, jestli nákup dluhopisů Evropskou centrální bankou byl legální. Soudní dvůr v Lucemburku neshledal jednání problematickým. Německý ústavní soud se tomu vysmál. Uvedl, že uvažování evropského soudu „není srozumitelné“, dokonce je „svévolné“, a nakonec ho obvinil, že rozhodoval „ultra vires“, tedy mimo své pravomoci. Evropský soudní dvůr se ohradil, že jedině on má pravomoc interpretovat, jestli chování instituce EU odporuje evropskému právu. Soud v Karlsruhe se ale může odvolávat na svůj rozsudek z roku 1993, jímž rozhodl, že Maastrichtská smlouva neodporuje německé ústavě, ale jen dokud je EU spolkem suverénních států.

Na tom, že evropské právo má absolutní přednost, navíc nevládne jasná shoda. Jak upozorňují v článku pro Politico Stefan Auer a Nicole Sciclunaová, princip absolutní nadřazenosti europráva není součástí žádné smlouvy. Nebyl součástí Římských smluv, které založily Evropské hospodářské společenství, ani žádné další. Výjimkou je evropská ústava, jež však byla odmítnuta. Z Lisabonské smlouvy, jinak celkem přesné kopie evropské ústavy, byl tento článek vypuštěn.

Kde se vzal?

Kde se tedy objevil princip nadřazenosti evropského práva? Jde o další konstrukt Evropského soudního dvora, tentokrát z roku 1964. V podstatě od začátku některé národní ústavní soudy, hlavně německý, signalizovaly, že s tímto konceptem mají velké problémy. Polský tribunál tak pouze explicitně řekl, co si ostatní soudy spíš šeptaly.

V srdci fungování EU jsou tak dva paradoxy. Oficiálně jde o spolek suverénních států, to však odporuje principu naprosté nadřazenosti evropského práva. Pak je tu skutečnost, že národní vlády a parlamenty mají demokratickou legitimitu, zatímco orgány EU mají demokratický deficit. Morawiecki ve své řeči neopomenul připomenout, že jeho strana opakovaně vyhrála volby. Taktně nedodal, že na rozdíl od von der Leyenové, kterou nikdo nevolil a šéfkou Evropské komise se stala díky zákulisním machinacím. „Je tu tak do očí bijící ironie, totiž že nadřazenost EU nad národními zákony je založena na svěření konečné moci subjektu, který není národem ani demokracií,“ napsal pro web Unherd Peter Franklin. Tlak na nadřazenost europráva tak smrdí skrytou federalizací EU.

Pokud vezmeme tyto skutečnosti v potaz, asi nepřekvapí, že největší podpory se Polsku dostalo ve Francii. Ta byla vždy velmi háklivá na jakékoli rozpouštění francouzské suverenity v Evropě. Politickou integraci tlačila, jelikož se domnívala, řečeno s mírnou nadsázkou, že se jí podaří přetvořit EU ve francouzské impérium. To tak docela nevyšlo a z Francie se stala jedna z nejeuroskeptičtějších zemí, pouze 36 % Francouzů má důvěru v EU. Téma je o to výbušnější, že se blíží prezidentské volby.

Polsko podpořili nejen kandidáti populistické pravice Marine Le Penová a Éric Zemmour, jenž navrhuje vypsání referenda, které by explicitně nadřadilo francouzské právo evropskému, ale i ti umírněnější. Poláky například podpořili Valérie Pécressová, Xavier Bertrand a Éric Ciotti, všechno prezidentští kandidáti za středopravicové Republikány. Polské rozhodnutí pochválil také Arnaud Montebourg, exministr za socialisty a rovněž kandidát na prezidenta. Možná nejpřekvapivější je prohlášení Michela Barniera, jenž se taktéž uchází o prezidentskou nominaci za Republikány. Ten proslul jako hlavní brexitový vyjednávač za EU, díky čemuž je známější v Británii než ve Francii. Přestože několik let tvrdě hájil zájmy Bruselu, nyní kandiduje jako euroskeptik. Francie podle něho musí získat zpět svou „právní suverenitu, aby již nepodléhala rozsudkům ESD“.

Francouzský prezident Emmanuel Macron sice polský krok veřejně zkritizoval, v posledních dnech ale couvá. Podle všeho společně s Merkelovou tlačil na předsedu Evropské rady Charlese Michela, aby nedával Polsko a vládu práva na program nadcházejícího summitu. Roli v tom může hrát rodící se polsko-francouzské jaderné spojenectví. Francie se uchází o výstavbu nukleárních reaktorů v Polsku a oba státy společně založily nátlakovou skupinu na Evropskou komisi, jež má zajistit, aby jaderná energie byla definována jako „zelená“.

Nakonec má pravdu Merkelová. Tyto otázky se nedají vyřešit nějakým právnickým mistrováním, musejí se na nich shodnout politici. Evropské smlouvy byly naposled aktualizovány v roce 2007. Možná nastal čas na další aktualizaci. A povede-li to k federalizaci Evropy, aspoň se tak stane za souhlasu členských států, a ne z rozhodnutí eurosoudců.