Dva Nibelungové na procházce v rodném městě

Ztráta panenství v Blansku

Dva Nibelungové na procházce v rodném městě
Ztráta panenství v Blansku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Z Bílovic nad Svitavou, kde jsem hledal lišku Bystroušku, je to do Blanska asi čtvrt hodiny vlakem, přičemž zastávky jsou v Blansku dvě, takže když se mě v Bílovicích v pokladně zeptali, zda to chci do Blanska, nebo do Blanska-města, udiveně jsem se zeptal, zdalipak to první není město, načež paní řekla, že to je taky město, čímž se problém nepohnul o moc dál. Řekl jsem tedy, že jedu do hotelu Macocha, kde jsem měl objednaný nocleh – to v ty dny ještě šlo. Paní řekla, že neví, kde je, ale dá mi prostě lístek do Blanska, a bylo to.

Hotel Macocha má přitažlivý název, ale to je tak všechno. Hostů tam v půli prosince moc nebylo, ráno jsem se u branky pozdravil s několika pokuřujícími Vasily a Olehy a šel hledat něco k snídani. Blansko se pomalu probouzelo do zimního oparu, vypadalo ponuře a zasmušile, ale tak to teď vypadá všude, proto jsem se vůbec nedivil a nelitoval, že jsem právě v Blansku. Jezdil jsem sem jako dítě, neboť moji moravští příbuzní navštěvovali s oblibou Moravský kras, v jehož krápníkových jeskyních jsem poprvé stanul tváří v tvář přírodnímu děsu a úžasu. Historka o dětech shozených macechou do propasti pak byla možná prvním seznámením s odvrácenou stránkou lidství, které mi do té doby ukazovalo jen laskavou a milující tvář. Představa, že někdo může spáchat něco tak strašného, zacloumala mou nevinnou duší, ta už se z toho nikdy zcela nevzpamatovala. Důvěra v lidstvo a rodinné vztahy byla narušena. Dlouho mě pak matka a všechno příbuzenstvo musely přesvědčovat a uklidňovat, že se mnou nic takového provádět nebudou a že ani ostatní děti se nemají čeho obávat, neboť zvyk vrhání nezletilců do Macochy se už dlouho neprovádí, a kdyby se o to někdo pokusil, je tam dole záchranná síť, která dítě zadrží, takže to pro něj může být vlastně příjemné, ještě se hezky zhoupne. Zbožná babička měla verzi s anděly strážnými.

Tyto infantilní vzpomínky či snad obsese jsem si tedy přijel oživit do města, které se vine podél řeky Svitavy v podobě zprvu docela nenápadné. Zpočátku to vypadá, že Blansko se skládá hlavně z několika továrních dvorů, několika dlouhých ulic s nekonečnými zdmi a také po úbočí se táhnoucích obligátních sídlišť, jimž za onoho režimu padly za oběť desítky nízkých domů, které udržovaly ještě dlouho po válce venkovský charakter toho moravského městečka s panenským jménem. Pak se to poněkud změní a člověk spatří docela pěkná zákoutí, z nichž nejhezčí je to, jaký div, které se prostírá kolem kostela sv. Martina na druhém břehu Svitavy, ve Starém Blansku, kde ten kostelík, byť v jiné formě, stál už v 11. století. Tam jsem však teprve měl dojít.

Nikoho tady neznám, ale narodil se tady můj oblíbený spisovatel Pavel Řezníček, bohužel již před dvěma lety odebravší se do surrealistického nebe (nebo pekla?), takže s ním nemohu věc konzultovat, a kousek odsud, ze Spešova, byla rovněž již zvěčnělá Marie Vaculíková čili Madla. S tou jsem se jednou o Blansku bavil a ona říkala, že to bylo a je takové industriální město, vlastně předměstí Brna, a že jí tam chyběl folklor a národopis, tak si vzala Valacha Vaculíka, který jí ho poskytl až až.

Ta industrie je v Blansku historickou věcí, na které má hlavní zásluhu aristokratický rod starohrabat Lososů čili Salmů, bez kterých by Blansko zůstalo možná panenským městečkem. Salmové prorazili jeho blanenskost čili hymen železnou tyčí pokroku a celé 19. století tu produkovali litinové výrobky, kterými se věk páry stal též věkem železných kandelábrů, zábradlí, kašen, kovových křížů na hroby, kovových soch světců či litinových kolonád: třeba krásná Vřídelní kolonáda v Karlových Varech nebo lázeňská kolonáda v Mariánkách, to je prosím litina ze salmovských hutí v Blansku. Salmové byli (a jsou) starohrabata (Altgraf), což je unikátní titul, který patří prý jen jim: chtěli tím dát najevo, že opravdu nejsou žádnou novošlechtou, nýbrž starou porýnskou nobilitou snad z 11. století. Odnož Salm-Reifferscheidt-Raitz – to poslední znamená Rájec, kde měli sídlo, o které starohraběnka Marie Alžběta Salmová vede léta spor – vzala do své správy tento půvabný kout moravský koncem 18. století. Na začátku toho dalšího tady nejšikovnější člen rodu, Hugo Franz Altgraf Salm (1776–1836), začal budovat železárny, které předtím jel okouknout do Belgie a Anglie, kde se věnoval průmyslové špionáži. Jeho blanenské hutě, vystavěné podle anglického technologického modelu, se zanedlouho staly největším průmyslovým závodem v celém Rakousku, v čemž mu velmi pomohl vynálezce a pozdní alchymista a ezoterik Karl von Reichenbach (1788–1869), kterého starohrabě udělal ředitelem továren. Hugo František Salm se vedle hutí věnoval nejrůznějším zajímavým věcem, třeba národopisu, moravskému muzejnictví, experimentování s očkováním proti neštovicím a samozřejmě také speleologii, tedy lezení do jeskyní, jak se na správného aristokrata té doby slušelo. Na dno Macochy sestoupil starohrabě jednoho dne roku 1808: byl tam s ním kaplan Antonín, aktuár Sedláček, adjunkt Kessler a tři sedláci z okolí. Mohla to být docela pěkná výprava. Zajímalo by mě, zda to šlo lépe nahoru, nebo dolů. A co dole asi tak našli? Ani to nechci vědět… Poprvé však na dno Macochy vlezl brněnský minorita Lazarus Schopper roku 1723, takže možná ty nejzajímavější (nebo nejstrašnější) věci našel on. A odnesl bratřím do kláštera, třeba by se tam ještě něco našlo.

Ale zpátky do Blanska a k Lososům. Pozůstatkem slávy blanenských salmovských železáren je řada soch, které stojí na Wankelově náměstí, což je takový blanenský bulvár, dalo by se říct. To je další zajímavost Blanska, že druhé největší náměstí – blízké náměstí Republiky je asi větší, ale není tak zajímavé – je pojmenované po archeologovi. To myslím jinde nemají, i když takový Josef Ladislav Píč by si ho jistě také zasloužil: jaká krásná adresa by to byla! Jindřich Wankel (1821–1897) byl zkumatel jeskyní, děr a jam, sběratel diluviálních kostí, z nichž sestavoval kostry pravěkých příšer, třeba šavlozubého tygra, kterého křížil s jeskynním medvědem, takže mu z toho vyšel mamut, který je nyní uskladněn v brněnském pavilonu Anthropos – to prosím neberte vážně. Pokračovatelem Jindřicha Wankela byl profesor Karel Absolon, český, tedy moravský Indiana Jones, který vedle toho, že vyšťoural Věstonickou venuši, prolezl kdejakou jeskyni v Moravském krasu, přičemž v jeho vášni pro pronikání do nitra země mohla citlivější povaha vidět až něco erotického. Například velký esejista a můj nebohý přítel Jiří Cieslar, od jehož smrti (skok do hlubiny) uplynulo právě patnáct let, byl Absolonem fascinován a věnoval mu obsáhlou vykladačskou studii, kde právě ty chtonické čili hlubinné vrstvy psychiky odkrýval.

Ovšem ty sochy na Wankelově bulváru jsou taky zvláštní. Jsou to mytologičtí Germáni ve skvostném provedení z černého kovu. Jsou to možná jediní veřejní Nibelungové na českém (moravském) náměstí: v Liberci kdysi stál Siegfried, v Jablonci měli Rüdigera von Bechelaren, oba se ze známých důvodů po válce poroučeli, nesmělé pokusy vrátit tam aspoň toho jabloneckého Rüdigera byly vlastenecky potřeny. A tady v Blansku mají všem na očích dva, Siegfrieda Drakobijce a Dietricha z Bernu! Vystaveni tu tihle rytíři ovšem nejsou pro svou soumračnou starogermánskou ušlechtilost, nýbrž jako zástupci umělecké výroby Salmovských železáren, jež jimi v druhé poloviny 19. století zásobovaly německé romantiky a jiné pochybné živly. Richard Wagner by si takové sochy klidně mohl vystavit doma na zahradě u vily v Bayreuthu a přidat nějakou valkýru. A ano, asi by proti nim nic neměl ani jistý obdivovatel Wagnerových oper. Ovšem za to ty sochy ani Nibelungové nemůžou. Jejich tvůrcem byl významný rakouský sochař Anton von Fernkorn (1813–1878), vymodeloval je v heroickém duchu pro Huga Karla Eduarda Salma, který železárny převzal po otci zakladateli. Kupodivu přežily dějinné zvraty, které jim moc nepřály. Siegfried prý už ležel ve šrotu těsně před roztavením. Pak ho někdo na vlastní pěst zachránil. Nominálně patří do sbírky Muzea Blanenska, které má sídlo nedaleko odsud, na zámku, ze kterého si ty sochy vyšly sem před pár lety na špacír. Možná vyhlížejí nějakou panenskou Brunhildu, když jsou v tom Blansku.

www.jiripenas.cz/fotoblog

27. ledna 2021