komentář Ondřeje Štindla

Veliká poziční bitva na nebi nad Londýnem

komentář Ondřeje Štindla
Veliká poziční bitva na nebi nad Londýnem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Je krásné žít na kontinentu, kde po mnoho desetiletí panuje mír (s nějakými těmi výjimkami), kde národy nesoupeří na poli bitevním, ale jen na sportovních kolbištích, kde spory minulosti jsou již dávno zapomenuty a každý gentleman (woman) se řídí pravidlem, jež před lety zformuloval velmistr diskrétní komunikace Basil Fawlty: „Hlavně nemluvit o válce.“

Tento nový duch svornosti a bratrství došel svého výsostného potvrzení na nebi nad londýnskou čtvrtí Wembley. Bylo jasné až bezmračné, a shromážděné zástupy proto mohly v radostné atmosféře sledovat krvavý boj mezi německými bombardovacími svazy a elitou Královského letectva. Šlo o všechno. Polní maršál Southgate se proto v předvečer bitvy obrátil k národu a bez zbytečných slovních ornamentů popsal společnou misi: „Budeme náš ostrov bránit. Budeme bojovat na plážích i na vyloďovacích předmostích...“ A v tu nejtemnější hodinu vyslal do povětří londýnského hrstku statečných, těch okřídlených jedenáct vědomých si, že padnou-li, vlast padne s nimi. A vlast na ně hleděla, král i kmán, chuďas i princ, lidé ctnostní i hříšní a všichni mezi tím.

S úderem šesté ozval se zvuk sirén. Již přilétají, neslo se davem. A do vzduchu šla naše eskadra, znavení, a přesto odhodlaní hrdinové s grácií vykročili na letištní plochu pod vedením svého kapitána Harryho, život by za něj položili, odhodlaní letět třeba až do horoucích pekel za jeho epoletami, vyvedenými v barvách duhy, takové, jež jedině nad útesy doverskými klene se. Jen jedenáct jich bylo. A proti nim sevřené řady strojů hrozivých, s černými znaky na křídlech, obávaný Der Mannschaft, připravený ničit, jak mu nařídil jeho zlopověstný komandant Löw. Dlouhé minuty kolem sebe ty sbory kroužily v lítých pozičních bojích, německé stroje urputně dorážely a královské letectvo se snažilo prolomit jejich opevnění, nedařilo se. Kapitán Harry naprázdno z kulometů na svém Hurikánu střílel a ani Timo Werner, obávané eso letecké se svou štukou při střemhlavém útoku úspěch neslavil. A zdálo se, že ta vzdušná válka přejde v zákopovou, že ty vzdušné roje na sebe dorážeti budou po celých devadesát minut a ještě během prodloužení, kdy už únavou na zem padat budou. A až pak k nim bude vyslán rozkaz k přistání a o vítězi té strašné bitvy se rozhodne v nervydrásajícím penaltovém rozstřelu.

Polní maršál Southgate však inspirovaná střídání připravil, vyslal do vzduchu Jacka Grealishe, tu ozdobu důstojnických klubů, nikdo neumí cigaretu držet s větší elegancí a s větší lehkostí whisky upíjet. A oživen byl projev eskadry anglické a jednota německých svazů narušena byla. I stalo se. V teutonském pokutovém kvadrantu k ťukesu došlo, na jeho konci tíhu odpovědnosti přijal lord Sterling, vévoda z Kingstonu, a zblízka pálil nemilosrdně a přesně. Nepřítel uveden ve zmatek o odvetě snil a sny jeho ve skutečnost skoro uvedeny byly, když obávaný Müller, veterán mnoha vzdušných bitev, na další útok střemhlav vyrazil, Jordana Pickforda se mu podařilo obstřeliti, leč nezavěsil, cílem se minula kanonáda jeho. Byl velmi smutný. Lordu Sterlingovi, po jehož chybě Müller svůj útok započal, naopak do skoku bylo. A sbíraly stroje německé síly k náporu závěrečnému, jak krvelačně řvaly jejich motory. Leč jejich ofenzivní síla podlomena byla, kdy kapitán Harry, taranem svým nekompromisní jim další ránu zasadil. A tehdy chaotickým a platonickým se německý útok stal, a když sirény odhoukaly čas bitvy, s křídly přistřiženými odletěly jejich messerschmitty a jejich posádky pak krokem pohřebním zamířily na své ubikace, aby se tam oddávaly poslechu Beethovena a přemýšlení o propasti. Kdežto poddaní Jejího Veličenstva dlouho do noci slavili vítězství svých barev, na ulice londýnské, pivem polité, se nohy poutníků ráno lepily. A královna, ta věrná strážkyně, jež provedla národ tou nejtemnější hodinou, svým rtům dovolila rozvlnit se v úsměvu.