Nepokoje a protesty v USA s sebou přinášejí i pěknou dávku bizarností. Na internetu je celkem snadné narazit na nejrůznější podivuhodná individua a příklady chování. Například na muže (či ženu, v dnešní době těžko říct), který se promenuje před kordonem newyorských policistů pouze v zelené sukni a přitom se jim vysmívá („Polovina z vás ani nemá vysokoškolské vzdělání“) a černošskému policistovi řekne do očí „jidáši“. Nebo na jednoho ze zadržených protestujících v Portlandu, který je milovník anime s růžovými vlasy. Ale třeba i na rádobyrevolucionáře, kteří nepochopili, jak funguje gilotina, a americkou vlajku do ní vloženou nerozsekli, nýbrž podpálili. Pod podobnými videi a fotografiemi se velmi rychle objevují komentáře z druhé strany, často ve smyslu „občanská válka bude krátká“.

Nová americká občanská válka však není vzývána pouze v rámci vtipů na Twitteru. Před dalším konfliktem mezi americkými státy varují například komentáře ve Washington Post, v The Independent, na webu CNN, v novinách New European. Podle průzkumu společnosti Rasmussen z konce roku 2019 se 31 % Američanů obávalo, že země zažije občanskou válku do pěti let.

Není těžké si domyslet proč. Polarizace a nedůvěra mezi republikány a demokraty vystoupala do závratných výšin. Americká města již několik měsíců sužuje rabování, vypálené obchody a rasové nepokoje. Jak republikáni, tak demokraté si připravují argumenty, proč jsou volby nelegitimní - pro případ, že by je prohráli. Prezident Donald Trump tvrdí, že hlasování poštou, které tento rok bude nejspíš kvůli koronaviru rekordní, je snadno zfalšovatelné. Demokraté zase přišli s teorií, že Trump záměrně ničí americkou poštu, aby hlasování na dálku zabránil. Hillary Clintonová veřejně poradila Joeu Bidenovi, aby neuznal případnou porážku za „žádných okolností“. V posledních dnech si tento konflikt zdánlivě vyžádal první mrtvé. Ve městě Kenosha sedmnáctiletý mladík zastřelil dva protestující a třetího zranil. V Portlandu údajný člen Antify pro změnu na ulici zabil Trumpova fanouška.

Přesto strach, že v USA vypukne občanský konflikt jako v 19. století, kdy proti sobě stály jednotlivé státy a celá země se propadla do totální války, je nejspíš přehnaný. Jak ale upozorňuje britský válečný reportér Aris Roussinos, momentální situace v USA se podobá začátkům jiné občanské války, jež je v dějinách mnohem blíž, totiž konfliktu v Severním Irsku.

Ten trval od konce šedesátých let až do roku 1998, kdy se obě strany vyčerpaly a uzavřely mírovou dohodu, mezitím ale zemřelo přes tři a půl tisíce lidí, desetitisíce byly raněny. Byl to konflikt zvláštní tím, že normální život pokračoval dál. Děti chodily do škol, lidé do hospod, nakupovali v obchodech, pak ale někde vybuchla bomba a umírali nevinní.

Podobně jako nynější nepokoje v Americe měl konflikt v Severním Irsku svůj prvopočátek v hluboké historii. Angličtí králové si nárokovali vládu nad ostrovem od 12. století, jejich reálná kontrola však byla pochybná až do 16. století, kdy Irsko bylo v podstatě znovu dobyto a začalo přesídlování protestantů z Británie. Nejvíc se jich usadilo v severní části ostrova, kde získali většinu. Historicky a politicky měli vždy blízko k Británii, takže když v roce 1922 Irsko získalo nezávislost, jeho severní část zůstala britská, avšak i s velkou katolickou menšinou, v roce 1926 to byla zhruba třetina obyvatelstva, dnes je to okolo 40 %. Tato menšina se s rozdělením ostrova nikdy zcela nesmířila a vlastně dodnes prahne po spojení s Irskou republikou.

Třináct procent černochů

V USA zase lze hledat počátek prvních problémů v obchodu s otroky, kdy do dnešní Ameriky byla dovezena černošská menšina, ta dnes tvoří něco přes 13 % obyvatel. Přestože v roce 1865 získali svobodu, minimálně do šedesátých let 20. století Afroameričané zůstávali ve velké části USA občany druhé kategorie. Pocit části společnosti, že černoši stále plné rovnoprávnosti nedosáhli, stojí do jisté míry i za dnešními nepokoji.

Společné je i to, že eskalaci předcházela řada menších útoků. V případě Irska vedla Irská republikánská armáda (IRA) teroristickou kampaň od roku 1922, nebyla však příliš úspěšná. Koncem padesátých let při jejích akcích zemřelo osm členů IRA, čtyři její podporovatelé a šest policistů. Taktéž její protivníci z řad militantních unionistů páchali menší teroristické útoky. V průběhu šedesátých let například vyhazovali do vzduchu sloupy elektrického vedení a snažili se to svést na IRA.

Taktéž v USA můžeme sledovat útoky z obou stran již delší dobu. Třeba v roce 2008 kdosi Molotovovým koktejlem podpálil rezidenci guvernéra Texasu, naštěstí tehdy nikdo nebyl uvnitř. Policie si myslí, že za útokem stát levicový anarchista. V roce 2010 zase James Jay Lee zadržel několik rukojmích v redakci Discovery Channel. Ukázalo se, že je to levičák bojující proti globálnímu oteplováni. V roce 2017 fanoušek Bernieho Sanderse začal pálit na baseballový trénink republikánských kongresmanů, šest lidí zranil, dva těžce. Minulý rok se Willem van Spronsen pokusil zapálit sídlo imigrační policie ve státě Washington, byl však zastřelen. Van Spronsen byl známý člen Antify.

Z druhé strany zase můžeme uvést příklady bělošského supremacisty Dylana Roofa, který v roce 2015 zabil v kostele devět Afroameričanů, nebo pravicového extremisty, jenž zajel člověka během nepokojů v Charlottesvillu v roce 2017.

Horká fáze konfliktu v Severním Irsku také začala protesty za občanská práva. Protestantská většina pevně kontrolovala vládu nad územím, které bylo devolvované, takže se z velké části řídilo samo, bez zásahů z Londýna. Katolíci tak měli ztížený přístup k některým zaměstnáním, zvláště státním, a k obecnímu bydlení. Díky volebním zákonům si protestanti uchovávali totální kontrolu. Jednak účelově vytvářeli volební okrsky tak, aby měli většinu, zároveň se v severoirských volbách (ale ne do britského parlamentu) hlasovalo podle domácností. Katolické domácnosti bývaly větší, čímž se dále redukoval počet katolíků s volebním právem. Například ve většinově katolickém městě Londonderry 14 tisíc hlasů pro katolíky zvolilo jen osm zastupitelů, zatímco devět tisíc hlasů pro protestanty zvolilo 12 zastupitelů. Vedení Severního Irska proti protestům domáhajícím se občanských práv zakročilo tvrdě, došlo k tvrdým potyčkám mezi policií a katolíky. Začaly se formovat bojůvky radikálních protestantů, první vraždy měly na svědomí právě ony. IRA, která vycítila šanci, že by to mohla využít k nabírání nových členů, se znovu aktivovala. Konflikt byl na světě. Šlo především o boj dvou radikálních skupin snažících se prosadit své cíle krvavým způsobem. Policie a armáda usilovala o udržení klidu a drtivá většina obyvatelstva v tom musela žít.

Tendence začít střílet

Jsou tu i další paralely. Během konfliktu vláda ztratila kontrolu nad některými částmi Londonderry a Belfastu, v USA zase policie byla vyhnána z části centra Seattlu a zdá se, že úplně ztratila kontrolu nad Portlandem. Zpočátku britská vláda nemohla s děním v Severním Irsku moc dělat, kvůli devoluci byly její možnosti omezené, teprve v roce 1972 zavedla přímou správu. Podobně je tomu s udržováním práva a pořádku v jednotlivých amerických státech, federální vláda toho příliš nezmůže. V podstatě jediným způsobem, jak zasáhnout bez souhlasu guvernéra, je aktivovat zákon o vzpouře a vyslat armádu. Jenže právě zkušenost Britů ze Severního Irska ukazuje, že nasazení armády proti protestům není nejlepším řešením, protože vojáci nejsou cvičeni na zvládání davů a mají tendenci v takových momentech začít střílet.

Tak jako v Severním Irsku byly ozbrojené skupiny připraveny využít situace k boji, jsou podobné organizované skupiny i v USA. Nejvíc se mluví o Antifě. Ta na rozdíl od IRA, která si hrála na armádu, nemá žádnou pevnou strukturu, ale i tak existují náznaky, že v jejím rámci existuje skupina profesionálních rabovačů, kteří jezdí do ohnisek nepokojů a tam je přiživují. Například 70 % zatčených v Seattlu během nepokojů nepatřilo k jeho obyvatelům. Policie v Kenoshe zase hlásila, že se jí podařilo zadržet před městem kolonu aut vybavenou věcmi k rabování.

Proti nim stojí skupiny jako Proud Boys a Patriot Prayer. Ty jsou v médiích označovány za extrémně pravicové až fašistické, v tomto případě se tyto nálepky blíží pravdě, i když lepší označení by bylo dementní. Například členové Proud Boys při vstupu do organizace prohlašují „Jsem pyšný západní šovinista“, slibují, že nebudou masturbovat, a aby jim bylo přiznáno plné členství, musí se povinně porvat „za naši věc“. Právě tyto skupiny zorganizovaly průjezd pick-upů Portlandem (vlastně jakousi buranskou verzi oranžistických pochodů v Severním Irsku), při kterém mávaly vlajkami Trumpovy volební kampaně a po němž byl zabit jeden z jejich členů.

Stejně jako v Severním Irsku IRA útočila hlavně na bezpečnostní složky a protestanské bojůvky oficiálně podporovaly britskou vládu, žádá Antifa zrušení policie a extrémně pravicové skupiny se hlásí k Trumpovi.

Avšak tyto paralely přece jen v něčem pokulhávají. Zaprvé všechny výše popsané útoky nebyly organizovány žádnou skupinou, většinou šlo o činy jednotlivců. V případě Kylea Rittenhouse, který zabil dva lidi v Kenoshe, jsou okolnosti velice nejasné. Rittenhouse neměl žádné napojení na extremistické skupiny, byl však velkým obdivovatelem policie. Amerika se nemůže shodnout, jestli střílel v sebeobraně; pro jedny je hrdina, pro druhé vrah a zločinec.

Zadruhé konflikt v Severním Irsku byl etnický. Proti potomkům starých Irů stáli potomci usedlíků ze 16. století. To v případě USA neplatí. I když záminkou je údajný rasismus americké policie, nejde zdaleka o černošské protesty. Při prohlížení fotografií zadržených v Portlandu zarazí, že velká většina z nich jsou běloši. V průzkumu společnosti Gallup zase vyšlo najevo, že 61 % černochů si nepřeje méně policie, 20 % chce dokonce více policistů.

V tomto současní rabující připomínají jinou teroristickou skupinu, německou RAF. Ta také vzešla s protestů a z velké části ji tvořili relativně dobře zaopatření, ale krajně levicoví představitelé střední třídy a studenti. Během nepokojů v New Yorku dva mladí právníci Colinford Mattis (32) a Urooj Rahmanová (31) hodili Molotovův koktejl do policejního auta. Rahmanová krátce před incidentem řekla novináři, že „tyhle sračky neskončí, dokud je kurva všechny nezboříme“. Je možné, že symbolem nového násilí v USA se nestane vyčerpaný voják v zákopu, ale naštvaný advokát.