Taky se vám zdá nesmyslné, aby se hygienické podmínky v českých školách upravovaly podle jakéhosi informačního videa španělských novin El Pais? Přesně k tomu se uchýlil ministr školství Robert Plaga, když na tiskové konferenci odůvodňoval povinnost žáků mít během výuky nasazenou roušku. Video, které znázorňuje, jak prý se přenáší koronavirus z učitelky na žáky, bylo vytvořeno na základě modelu profesora Joseho Jiméneze z Univerzity v Coloradu. Pan profesor je odborník na dynamiku aerosolů. Ale neřeší – a vzhledem k jeho odbornosti bychom to od něho neměli ani čekat – nakažlivost žáků, ani jestli děti posléze přenášejí virus na dospělé (mezi vědci sílí hlasy, že spíš ne).

To, co Plaga propagoval, není vědecká studie, která by se opírala o epidemiologické nebo virologické poznatky. Je to model, který tak jako každý model čeká zkouška v terénu. Nechce se věřit, že by na ministerstvu školství (jež v některých jiných zemích nese ještě přídomek „a vědy“) tento rozdíl neznali. Pak se ovšem nabízí otázka, proč se politici tak rádi točí na co nejpesimističtějších vysvětleních. Mají tu prostě coby strůjci už druhé vlny karantén „nainvestováno“, nebo k nim jen nedolehnou méně pesimistické hypotézy a studie, třeba proto, že stejně nainvestováno mají i velká média? Shodou okolností se v posledních dnech objevily studie, které nabourávají logiku roušek a vůbec omezení školního provozu.

Konečně spatřila světlo světa velká dánská studie Danmask-19, o níž jsme v Echu už psali, když ještě nikdo neznal její závěry. Pozornost tehdy budily marné pokusy autorů (význačných profesorů) ji publikovat. Odmítly je tři vědecké časopisy, přičemž jeden z pánů profesorů naznačoval, že za tím jsou ohledy na vědecko-politický establishment. Minulý týden studii zveřejnil americký časopis Annals of Internal Medicine. A ukázalo se, že vůči ní lze vznášet i výhrady nepolitické. Studie vznikala od dubna do května, kdy 3000 dobrovolníků chodilo po venku s kvalitní chirurgickou rouškou. Posléze byli všichni otestováni na koronavirus a tento výsledek byl porovnán s testem jiných 3000 lidí, kteří roušku nepoužívali (v Dánsku nebylo její nošení povinné). Bez roušky se nakazila dvě procenta, s rouškou 1,8 procenta. Z toho lze usoudit, že rouška chrání, ale jen trochu. Studii se vytýkají dvě věci: jednak že na jaře bylo virové nálože mezi lidmi tak málo, že celková čísla nakažených v obou skupinách (53 a 42) nejsou statisticky významná. A že se tedy bude muset bádat dál. Zadruhé studie neměřila snížení přenosu nákazy od orouškovaného k jiným lidem – to by se ale tak dlouho, jak tento typ studie vyžaduje, stejně nedalo. Tuto druhou výtku můžeme otočit: solidní věda, tedy věda na základě velké randomizované studie, která by smysl roušek dokazovala, patrně ani není možná. Ale důkazní břemeno by měli nést oni, ti, kdo nám roušky předpisují.

Druhá studie má ještě výbušnější potenciál než ta dánská. Je přímo z Wu-chanu, zveřejnil ji známý americký časopis Nature. Opírá se o výsledky plošného testování tamního obyvatelstva: z 10,6 milionu Wuchaňanů starších šesti let bylo na jaře, zhruba měsíc po skončení karantény, znovu otestováno 9,9 milionu, tedy 93 procent obyvatelstva. Plošné testování neobjevilo žádné nové symptomatické nositele infekce, ale přece jen se tímto pročesáváním populace přišlo na 300 asymptomatických nositelů. Klíčová věta z abstraktu: „Ani jeden z 1174 blízkých kontaktů (oněch 300 asymptomatických nositelů – pozn. red.) neměl pozitivní nález.“ To by ovšem znamenalo, že jeden ze základních kamenů covidové ortodoxie, teze o asymptomatických přenašečích, mezi nimiž jsou děti až na prvním místě, stojí na vodě. Na vodě by se pak ocitla i pověst záludného zabijáka, kterou si nový koronavirus získal. Tím pádem by se tak trochu na vodě ocitla i celá naše politika lockdownů a uzávěrek. Wu-chanem celosvětový poplach začal, Wu-chanem by mohl skončit. Takže se radši budeme věnovat modelům šíření aerosolu vzduchem a epidemiologickým modelům, v jejichž zajetí se po příchodu na ministerstvo zdravotnictví ocitl Plagův kolega ze zmíněné tiskovky Jan Blatný.