„Normálně pochodovali, jakoby nic. Když si jich už zomovci přestali všímat, rozvinuli najednou transparenty Solidarity. Policisté je neměli jak napadnout. Byli mezi ostatními delegacemi. Když se blížili k čestné tribu­ně, udělali příslušníci ZOMO, kteří se už předtím postavili za tribunu, osudnou chybu – začali odtamtud střílet a házet na demonstranty plynové petardy. Výkonné skupiny Bojující Solidarity na to byly připraveny. Mladí chlapci dostali ze závodu Hutmen hutnické rukavice, které vydrží vysoké teploty. Přibíhali k dýmajícím granátům a há­zeli je směrem k tribuně.

Tam vypuklo peklo. Papaláši byli napadeni plynem, a proto­že tribuna byla vyzdobena snadno zápalnými látkami, rychle začala hořet. Andrzej Sybis si ještě za­pamatoval velkou vojenskou čepici, padající z hlavy sovětského generála, který se vztekal a plakal ze slzného plynu. Ten pohled vzbudil v demonstrantech nadšení. ZOMO už je nemohlo zadržet. Část lidí z oficiálního průvodu se připojila k opozič­ní demonstraci. Boje se rozlily do mnoha městských čtvrtí. Bylo potřeba stáhnout zvláštní jednotky z jiných částí země. S Krakovem byl vytvořen letecký most.

Trans­portní letadla přelétala nízko nad ulicemi, v nichž vřely nepokoje. Posily, které při­vážela, spěchaly z vojenského letiště ve Strachowicích rovnou na pomoc oddílům ZOMO, jimž se nedařilo situaci zvládnout. Budovu Krajského výboru PSDS obstoupil speciální kordon.

Došlo tam k tragikomické scéně. Asi dvě stě stranických činitelů se chtělo v budově KV ukrýt. Mávali stranickými legitimacemi, aby je tam příslušníci ZOMO pustili. Jen­že tam vládl obrovský chaos a zomovci byli přesvědčeni, že je to útok opozice. A tak stranickým aktivistům pořádně nařezali. Mnozí byli velmi silně pomlácení. Veřejně se jim pak omlouval první tajemník Porębski, ten, který byl napaden slzným plynem. Tato demonstrace představovala velký úspěch Bojující Solidarity. Pohled na hořící tribunu, na které stáli sovětští generálové, zůstal účastníkům dlouho v paměti a fo­tografie planoucí tribuny s komunistickými aktivisty jsou dodnes symbolem polské revolty z osmdesátých let.“

Toť ukázka z knihy Igora Jankeho Tvrz. Bojující Solidarita – Podzemní armáda. ZOMO byly polské milice, Janke je polský novinář, napsal několik poutavých knížek, třeba čtivou biografii Viktora Orbána Útočník!, která na rozdíl od knihy o Bojující Solidaritě byla vydána i anglicky. Je to škoda, protože historická zkušenost Polska, potažmo celého východního bloku, může dnes anglosaskému světu dát hodně, ale máme-li se na svět dívat aspoň trochu optimisticky, musíme se radovat, že před čtyřmi lety vyšla aspoň česky.

Vypráví mimo Polsko málo známý příběh nejradikálnějšího křídla Solidarity, po postupné delegalizaci tohoto masového antikomunistického hnutí v letech 1981 a 1982. Jeden z hlavních protagonistů vyprávění Kornel Morawiecki předevčírem zemřel, měl rakovinu slinivky, tu nejsmrtelnější z rakovin. Oznámil to na Twitteru jeho syn, současný polský premiér Mateusz Morawiecki. Těžko se tomu věří, ale v Polsku osmdesátých let žili partyzáni a Kornel byl jedním z nich.

Bojující Solidarita navazovala na tradice Zemské armády, legendární podzemní organizace, která bojovala proti nacistům, a desítky tisíc přežívších vojáků plynule přešly do boje proti nové totalitě, té komunistické. Bojovali, zabíjeli a byli zabíjeni, jejich boj se intenzivně vedl od roku 1944 do začátku 50. let, poslední byl dopaden v roce 1963.

Dnes se jim říká prokletí vojáci nebo možná lépe česky psanci, ale prokletí je věrnější. V Polsku je to spíše tamní „kavárna“ (polsky se tomuto okruhu liberálních intelektuálů říká salon), kdo má tendence na ně hledět s jakousi nedůvěrou, byli ostatně mnohdy brutální a některým pozdějším disidentům by v době jejich předchozího opojení prostřelili hlavu, vzpomínka na ně se v Polsku zrodila zdola, oficiálně byli dlouho za bandity. Mimochodem, když byl v Polsku Josef Mašín ml. na předávání nějakých cen, divil se prý, že mu poprvé nikdo neklade otázku, jestli lituje.

Někteří členové Zemské armády stihli zplodit potomky a mnozí z členů Bojující Solidarity jimi byli, mezi nimi Morawiecki, jeho otec Michał byl u „AK“, během studií fyziky se v 60. letech začal angažovat ve studentském opozičním hnutí, protestoval proti okupaci Československa, proti násilí na dělnících, kterého se komunistická policie v 70. letech opakovaně dopouštěla, byl editorem opozičního časopisu Dolnoslezský bulletin. Pomáhal s organizací regionální páteře Solidarity a připravoval demonstrace ve Vratislavi, tiskl ruské plakátky vyzývající sovětské vojáky k odchodu.

Morawieckého chvíle přišla na přelomu května a června 1982, kdy založil Bojující Solidaritu, odbojovou jednotku usilující o nezávislost Polska, odmítající jakoukoliv dohodu s vládou či reformu systému, využívající metody partyzánského boje. Od toho okamžiku se po něm slehla zem, stýkal se jen s několika nejbližšími lidmi, ale Bojující Solidarita byla skvěle schematicky organizovaná, plná oddaných a statečných lidí, kteří měli boj za svobodu v krvi.

Kromě rozbíjení komunistických manifestací vydávali polovinu ilegálních novin, které tehdy v Polsku vycházely, a valnou většinu často hanlivých plakátů a nálepek, dokázali režim sabotovat, krást materiál z továren, pašovat zakázanou literaturu (mimo jiné vagon plný Biblí) do zahraničí, odposlouchávali činitele, posílali jim výhrůžné vzkazy, odhalovali a shromažďovali evidenci agentů, vedli stejnou mstivou válku jako jejich předchůdci po válce.

Jen režim byl už tehdy poněkud vyčpělý na velké boje. Morawiecki byl dopaden v roce 1987, po pěti letech života v konspiraci, vzali ho do vazby a pak donutili k emigraci, jenže on byl po třech dnech zpátky, zatkli ho znovu ve Varšavě a vyvezli do Vídně, zase se vrátil a žil v utajení další dva roky až do června 1990. Byl odpůrcem jednání u kulatého stolu a předání moci a nikdy se s tím nesmířil.

Syn Mateusz z otce míval poslední dobou těžkou hlavu, protože Kornel médiím ventiloval svůj život s několika partnerkami či (na polské poměry) shovívavý poměr k dnešnímu Rusku. Současný premiér není bouřlivák, je to finančník tělem i duší, léta šéfoval velké zahraniční bance, katolický otec čtyř potomků a manžel, který ctí puritánský klid, pro svůj technokratický vzhled a znalost jazyků vyhovuje politické strategii Jarosława Kaczyńského.

Jeho dětství otcova disidentská činnost poznamenala, ještě než zmizel v ilegalitě, pomáhal mu tisknout Dolnoslezský bulletin, od třinácti let se účastnil opozičních akcí, s dětmi dalších disidentů malovali nápisy na zdi, vylepovali plakáty, strhávali vlajky. V letech 1983 až 1988 byl opakovaně zatýkán a vyslýchán v souvislosti s aktivitami svého otce, kterého několik roků neviděl. V patnácti byl unesen příslušníky přímo z ulice, v lese si musel pod jejich ozbrojeným dohledem kopat hrob. Tehdy to Bojující Solidarita také nenechala být, na oplátku vypálila daču šéfa vratislavské státní bezpečnosti, ale příšerné vzpomínky se z paměti vymazat nedají. Stejně jako hrdinství Kornela Morawieckého.