Kauza jednodenního premiéra Kemmericha

Durynské kataklyzma

Kauza jednodenního premiéra Kemmericha
Durynské kataklyzma

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Liberálně pravicová strana FDP v minulých letech často bojovala s neviditelností. Po své poslední účasti ve spolkové vládě dokonce vypadla z německého parlamentu (2013). Když se jí v dalších volbách podařilo vrátit se do něj, opět si pozornost získala – tím, že její předseda Christian Lindner ukončil pokus tří stran (CDU/CSU, Zelení a FDP) o ustanovení takzvané „jamajské“ koalice, pojmenované podle jejich stranických barev.

„Je lepší nevládnout vůbec než vládnout špatně,“ řekl tehdy Lindner. A Německo se vrátilo ke staré, ne zas tak dobré velké koalici mezi CDU/CSU a SPD. Obě dříve dominantní strany od té doby značně ztratily na preferencích – podle těch dnešních už by ve spolkovém sněmu ani nevládly většinou. Věta o tom, kdy je lepší nevládnout, se teď vrátila na scénu v souvislosti s „durynským skandálem“.

FDP má ve východním Německu slabé postavení a do durynského zemského sněmu se loni dostala extrémně těsně – první výsledky říkaly, že o pět hlasů, podle pozdějšího přepočtu šlo o 73 hlasů. Strana s takovou podporou by se rozhodně neměla pokoušet o získání křesla ministerského předsedy. Leč stalo se, a v nejtěsnějším možném poměru 45 : 44 byl její místní lídr Thomas Kemmerich skutečně durynským premiérem zvolen. Do křesla mu pomohly také hlasy početné frakce AfD a to byl ten hlavní problém.

Pojem „sanitární kordon“ vymysleli kdysi v meziválečné Francii a popisovali jím řetězec států od Estonska po Rumunsko, který měl oddělovat Sovětský svaz od střední a západní Evropy. V politické sféře se jím dnes rozumí kategorické odmítnutí spolupracovat s nějakou stranou. V „sanitárním kordonu“ se už ocitla spousta stran, zejména ty, které jsou řazeny k nacionalistické pravici. Pod tlakem změněných okolností však většina západních zemí tiše akceptovala, že s pravým okrajem spektra se mainstreamoví politici aspoň bavit musejí. Jedinou výjimkou, odolávající tomu trendu, je Německo. Přesněji bychom asi měli říci „západní Německo“, protože poměry v bývalé Německé demokratické republice vypadají o hodně jinak.

Periferie v samém středu Evropy

Z jednoduchého pohledu na mapu by se dalo soudit, že centrálnější země než bývalá NDR už v Evropě ani být nemůže. Prakticky je území bývalého sovětského satelitu součástí obrovské vnitroevropské periferie, čemuž odpovídá ochota místních voličů dávat hlas protestním stranám.

Státem organizovaná ekonomika NDR narazila při znovusjednocení roku 1990 na skutečnost, že čas a vývoj běžely za železnou oponou zcela jiným tempem než před ní. Východní průmysl a služby byly v prostředí uvyklém na běžný soutěživý kapitalismus a tvrdou měnu naprosto nekonkurenceschopné. Privatizace, řízená úřadem Treuhand, probíhala daleko drastičtěji než v Československu. Podniky, které Treuhand převáděl do soukromých rukou, měly v roce 1990 čtyři miliony zaměstnanců. Dva a půl milionu z nich přišlo během následujících pěti let o práci. První šéf Treuhandu, Detlev Karsten Rohwedder, byl v roce 1991 zavražděn neznámým pachatelem, snad příslušníkem Frakce Rudé armády. Jeho nástupkyně Birgit Breuelová však akci dotáhla do konce.

Od dob, kdy ve Výmaru žili přátelé Goethe a Schiller, už uplynulo hodně vody v Ilmu. Teď mají v Durynsku docela jiné starosti. - Foto: Shuttertock

Z mnoha hledisek připomíná znovusjednocení obou německých států spíš dobytí země jinou mocností. Západní Němci převzali v bývalé NDR většinu prestižních pozic, v soukromé sféře, politice i ve vysokém školství. Ačkoli „Ossis“ tvoří zhruba šestinu německého obyvatelstva, jejich podíl na řízení země je malý - například mezi 180 členy vedení podniků kótovaných na burze DAX jsou jen dva východní Němci. Výraznou výjimkou je kancléřka Angela Merkelová, ale to neznamená, že je v bývalé NDR oblíbená. Právě naopak, hodně voličů ji vnímá jako někoho, kdo se ke své vlastní zemi kvůli kariéře otočil zády.

Současně bylo teritorium bývalé NDR postiženo dramatickým úbytkem mladého obyvatelstva. Lákadlo daleko lépe placené práce v západních zemích bylo hlavně pro kvalifikované mladé příliš silné. Teprve poslední dobou se některé rodiny „Ossis“ vracejí zpátky na východ, hlavně kvůli daleko snesitelnějším cenám nemovitostí. Ale celkové saldo migrace bylo v NDR srovnatelné s Bulharskem, nejhůř postiženou zemí EU. V kombinaci s úpadkem tamního průmyslu se z území NDR, hlavně mimo velká města, stala nejrozsáhlejší zanedbaná periferie střední Evropy.

Ani rozsáhlý finanční program pomoci ze západních států s tímto vývojem nedokázal moc udělat; chybějící mladé a vzdělané lidi nelze nahradit opravenou silnicí nebo novým vodovodem. Naprosto běžným úkazem ve východoněmeckých městech jsou celé prázdné bloky domů. Nejdrastičtější pokles prodělala lužická Hoyerswerda, ze 70 tisíc na současných 32 tisíc obyvatel, vesměs postarších – jenom dvanácti procentům jejích dnešních obyvatel je méně než dvacet let. Ani Čechům dobře známá historická Žitava nedaleko Hrádku nad Nisou na tom není o moc lépe: ze čtyřiceti tisíc obyvatel poklesla na pětadvacet tisíc a prázdné domy jsou k vidění i nedaleko městského centra. Lidé, jejichž okolí se proměnilo tak zásadním způsobem, nebývají příliš spokojení. U důchodců, kteří převažují ve východoněmeckých obcích, se nedá čekat, že by zvedli prapor pouliční revoluce, ale mohou si na establishmentu zchladit žáhu při volbách, a taky to činí. Dlouho byla protestní stranou Die Linke, konglomerát bývalých komunistů ze státostrany SED a levého křídla západních sociálních demokratů. Ta se ale začala establishmentu až příliš podobat. Nedávno si například Wolfgang Brauer, berlínský politik Die Linke, stěžoval na to, že ústředí partaje požaduje důsledné používání „genderové hvězdičky“ ve stranických materiálech, což ve východoněmeckých sídlištích naráží na naprosté nepochopení a na otázku, zda se „tam nahoře“ nezbláznili.

Brauera, zvoleného za okrsek Marzahn-Hellersdorf 1, vystřídal v roce 2016 po sedmnácti letech v berlínském městském parlamentu Gunnar Lindemann. To už nebyl člen Linke, ale AfD. Protestní strana, založená v roce 2012 kvůli řecké dluhové krizi, začala ve východním Německu rychle vytlačovat Linke z jejích bývalých pozic a pomalu, ale jistě se z ní v regionu stává Volkspartei, všelidová strana mající svoje příznivce napříč věkovými i sociálními vrstvami. Její antiimigrační rétorika jí pomohla k dalšímu růstu. Z hlediska východních Němců je naprosto odcizující, že státy a města kvůli šetření ruší autobusové linky a neopravují veřejné budovy, ale na péči o běžence se vždycky peníze najdou.

Podpora AfD v žádné východoněmecké zemi neklesá pod dvacet procent a silná je i ve východním Berlíně. V regionech, jako jsou Krušné hory, sahá ke třiceti procentům. Takto silnou politickou formaci je skoro nemožné udržet stranou veškerého vlivu a moci, zvlášť když přitom její přirozená konkurence na pravici – CDU – musela v nedávných letech opakovaně vytvářet koalice s ideově vzdálenými stranami, jako jsou SPD a Zelení. Což jí značně ubralo na ideologickém profilu. Současná situace v Durynsku tlačí CDU do kompromisu ještě horšího, možné nutnosti podpořit kandidáta Linke Boda Ramelowa na místo premiéra, nebo hlasovat pro předčasné volby, ve kterých by mohl opět získat většinu. Ramelow pochází ze západu a není to bývalý aparátčík SED, ale postkomunistická strana má stejně u pravicových voličů stigma těch, kdo na vnitroněmecké hranici stříleli do lidí. A Durynsko na bývalé vnitroněmecké hranici leží. Ačkoli členové AfD jsou všelijací, tvrzení kancléřky Merkelové, že AfD chce „zničit demokracii“, mnoho voličů nevěří.

Tenhle východoněmecký problém by měl nejsnazší řešení, kdyby Německo skutečně dokázalo fungovat jako federální stát. Podstatou federálního uspořádání je právě to, že stranické centrály nemají příliš moci nad jednotlivými zemskými organizacemi, které žijí do značné míry nezávislým životem. V praxi si ale německá politická scéna nikdy úplně na federalizaci nepřivykla a zdejší strany jsou organizovány daleko centrálněji než třeba ty americké. Což v tomto případě znamená, že chudší a méně zalidněné východní Německo nemůže ani na regionální úrovni provozovat nezávislou politiku, přizpůsobenou místním poměrům, pokud je v centru moci porušeno nějaké tabu.

Řetězy bývají tak slabé či silné jako jejich nejslabší článek. Durynské drama vedlo k zemětřesení v celém zbytku Německa. Na jeho konci může být i předčasný pád kancléřky, právě v době, kdy Německo bude půl roku předsedat Evropské unii. Čas, kdy se vnitřní rozpory východoněmecké politiky daly ignorovat, už asi definitivně pominul. Podle posledních průzkumů veřejného mínění počítá 48 procent Němců s tím, že AfD se během následujících deseti let dostane do vlády. Nemusela by to být taková katastrofa, jak ji levicoví intelektuálové malují. Kritizovat a vládnout jsou dvě zcela různé věci a nejednomu křiklounovi spadl hřebínek, když se musel k problémům své společnosti skutečně postavit čelem.

21. února 2020