Prezident Miloš Zeman se tento týden vrátil z další cesty do Číny, jež tentokrát nevyprovokovala větší debatu, širší veřejnost zaujal jenom... jak to popsat... velice sebevědomý prezidentův klavíristický výkon při interpretaci skladby Sentimental Journey.  Neznamená to přitom, že to byla cesta bezvýznamná, její důležitost se ale vymykala rámci, v němž se zdejší debata o vztazích k Číně vede. Většinou je to spor mezi stoupenci lidských práv a, řekněme, pragmatiky.

Ti první upozorňují na masivní porušování lidských práv v Číně, útisk, jemuž jsou vystaveny menšiny – Tibeťané a Ujgurové –, pronásledování odpůrců režimu, orwellovskou dimenzi čínského policejního státu s jeho skutečně obrovskou mírou dohledu. Druzí připomínají, že do Číny jezdí představitelé všech západních zemí, všechny tam také chtějí dělat obchody, čínským politikům se na Západě běžně dostává pompézního přijetí a tak dále a tak podobně. Na Zemanových čínských aktivitách však není zarážející snaha pomoci obchodu, na ní skutečně nic pozoruhodného není. 

Český prezident, jak upozorňuje server Sinopsis.cz, je vůči Číně nejenom vstřícný, věrně a někdy až doslovně před mikrofony opakuje teze čínské propagandy. V současné době třeba v souvislosti s narůstajícím napětím mezi Čínou a USA. I v Číně Zeman kritizoval Truumpovu „obchodní válku“, šanghajské expo, jehož byl prezident hostem, také jistým způsobem bylo součástí toho konfliktu, snaha ukázat Čínu jako zemi, která otevírá své trhy pro cizí výrobky, není protekcionistická, jak tvrdí americká administrativa. Na „svého“ Zemana se čínský režim může spolehnout. A míra jeho ochoty říkat, co Čína potřebuje, je mezi západními politiky vskutku neobvyklá. Tady už nejde o podporu obchodní výměny, ta prezidentem ohlášená čínská investiční ofenziva se také ještě nedostavila, nýbrž o podporu mezinárodněpolitických záměrů čínského komunistického vedení.

Čínská politika vůči Evropě je založená na budování dvoustranných vztahů se vstřícnými zeměmi, budování sítí vlivu třeba na lokální úrovni a s jejich pomocí pak dosahování politických cílů třeba i v rámci Unie. Takovými spolehlivě pročínskými zeměmi jsou například Maďarsko a Řecko, jimž se daří dosahovat zablokování společných evropských pozic v otázkách zájmu Číny – ať už jde o lidská práva, screening investic, nebo evropský postoj k čínské expanzi v Jihočínském moři. Ve světě podle prezidenta Zemana by Česko asi hrálo podobnou úlohu. V debatách o česko-čínských vztazích ta „pragmatická“ či zemanovská strana často operuje českými zájmy. Měla by být schopna vysvětlit, zda je v českém zájmu čínská mocenská expanze, oslabování Západu a vzrůst čínského vlivu na jeho politiku.