Čím jsem starší, tím víc chápu smysl existence rady starších. Instituce, kterou si držely prozíravé civilizace od starých Řeků po americké indiány. Vždycky to byli chlapi, kteří něco dokázali, kteří byli nositeli hodnot, zkušeností, odkazu, paměti, která připomínala, že některé věci nelze nakonec změnit, protože fundament života a jeho základních pudů jsou elementárním předpokladem pro existenci života.

Rada starších neznamená, že starší spolu navzájem musí souhlasit, a nevylučuje to ani, že někteří starší své stáří nezvládají a že někteří starší nejsou nesnesitelní, protože jsou staří, ale proto, že byli nesnesitelní jako mladí, a taky z toho nejsou v žádném případě vylučovány ženy, o jejichž moudrosti ve vyzrálém věku nemůže být pochyb, a to vědí všechny kultury. Nicméně tyto úvahy v době, která kyvadlo zase na čas vychyluje ke kosmopolitní komuně, vedly k tomu, že jsme požádali o rozhovor Karla Schwarzenberga, se kterým se několik členů redakce dlouhá léta zná a něco zažila. Někdy jsme se rozcházeli a on s námi, s každým v něčem jiném, někdy více, někdy méně. Nicméně zůstává čtenářem Týdeníku Echo, vzkazuje nám, že nás je málo, že chce za své peníze více autorů, ale kvůli některým stále zůstává. Asi největší polemiky vždycky vedl s Danielem Kaiserem, právě on s ním teď rozhovor připravil. Zasvěcený fotograf Jan Zátorský říkal, že to byl rozhovor polohluchého s hluchým, což je ovšem jen vnější popis fyzického stavu jejich dialogu, který nic nevypovídá o tom duševním, protože rozhovor se povedl. Má spád, je zábavný, trefně mentorující, ale hlavně v něm nikdo nic nepředstírá. To je dnes důležité. Předstírání, přetvařování, říkání něčeho jiného, než si člověk myslí, je nepříjemným projevem posunu toho časového kyvadla.

Naši pravidelní čtenáři dobře vědí, že v každém vydání přinášíme Salon Echa, který je pro nás základním nástrojem pro názorovou polemiku. V něm se utkávají lidé s opačnými názory na svět a jeho směřování. Máme dokonce pravidlo, že v Salonu musí být zastoupeni lidé s různým pohledem na věc, pokud to samozřejmě téma dovoluje a je takové, o které stojí za to se spořit. Salon Echa je náš pokus o rozbití vlastní bubliny, do které se chtě nechtě také dostáváme. Jiří Peňás asi před dvěma měsíci přišel s tím, že chce udělat Salon o jaru, které samo o sobě nepřináší výbušný potenciál, pokud jím nemyslíme rozpuk probouzejícího se života. V debatě se zjevil zahradník Ondřej Fous, který nás v redakci natolik zaujal, že jsme ho požádali, aby pro nás začal psát něco takového jako kdysi Karel Čapek v Lidových novinách; ze seriálu pak byla kniha Zahradníkův rok. S novou pravidelnou rubrikou se setkáte už v příštím vydání, ale nejprve vám Ondřeje Fouse představí Jiří Peňás v rozhovoru: charakterizuje ho jako zahradníka-aristokrata, který má za sebou několik let praxe v Anglii a v evropských zahradách se pohybuje jako doma, ví všechno o historii zahrad a zná práci předních zahradníků minulosti. Věřím, že nová rubrika bude stát za vaši pozornost.