Dřív to bylo ještě docela jasné a snadné: demokrat v Evropě rovnal se zastánce evropské integrace a Evropskou unii samozřejmě bral za svou. Evropská vlajka v něm budila kladné emoce a volby do Evropského parlamentu ho moc nevzrušovaly, neboť je považoval za formalitu, doplněk správné věci. Normální lidé, a těch je vždy nejvíc, by věděli prostým rozumem a zkušeností, že jde o správnou a prospěšnou věc, takže deset referend za sebou by ji nemohlo ohrozit. Jen se klidně ptejte, vždy vám lidé odpovědí, že jsou pro. Pochopitelně, vždyť z toho mají prospěch a věci jdou dobře. Je to naše věc, ta Evropa.

Teď už to zdaleka tak jednoduché není. Přibývá lidí, kteří mají spíš pocit, že se něco stalo, něco, co se stát nemělo. Že jsou tu dvě Evropy, které si nerozumějí. Ta první je jejich, ve které žijí. Ta je složená z národů a států, které více méně těm národům odpovídají. A ty státy jsou dobrovolně součástí většího celku, to ano, ale o svých důležitých věcech si rozhodují samy. A to proto, že o nich nejlépe vědí a nejsnáze se spolu domluví – což nemusí být vždy pravda.

Ale pak je tady druhá Evropa, které se říká bruselská, a tu tvoří lidé, kteří říkají, že národy a národní státy jsou už vlastně passé, že je to překonané a že by se mělo o stále větším počtu záležitostí rozhodovat nadnárodně, v centru, kde žijí vzdělanější, uvědomělejší a pokrokovější lidé, kteří už v nějaké národy nevěří. A ty dvě Evropy jsou v těžkém konfliktu. Chtějí jiné věci, mají jiné plány a vize o budoucnosti. Ta jedna trvá na své národní identitě, včetně zlozvyků, a děsí se plánů, že by se jí měla vzdát, protože si nedovede představit, co bude pak. A co by jí zbylo. A ta druhá říká, to ale budete muset udělat, jinak se s vámi nepočítá. To si raději přivezeme jiný lid. Však se nám sem jen hrne. A ten první (ve skutečnosti už druhořadý) původní lid z toho má strach, a nejen strach, ale už i nenávist se objevuje a chuť to všechno rozbít. 

To se nemělo stát. Najednou jsme v situaci, kdy v mnoha zemích, tedy nejen u nás, vyhlášených kverulantů, by třeba vůbec nebylo jisté, jak by dopadlo hlasování o tom, zda v EU zůstat. A v člověku, který je stále ještě oním Evropanem starého typu, je malá dušička. Proboha, hlavně žádné referendum, o takových věcech přece nemohou rozhodovat všichni, vždyť tomu nerozumějí, jsou zmanipulovaní, ovlivnění, zaslepení.

A mnozí opravdu jsou a nepochybně existují i velcí nepřátelé „naší Evropy“, kteří by toužili vidět ji v rozvalinách. Nepochybně však také existují reálné důvody, proč je tolik lidí skeptických a proč má pocit, že se něco pohybuje špatným směrem.  A v tom smyslu bude záležet i na výsledku víkendových voleb. Třeba by mohly dát šanci poznat meze evropských možností, a pohlédnout tedy realisticky na to, jaká Evropa skutečně je a čeho je schopna. Konkrétně třeba kolik Neevropanů na svém území Evropa unese. A že rozdíly mezi zeměmi a státy jsou jejím bohatstvím. A národy, které jsou v ní doma, její největší a možná jedinou hodnotou. A že snění o jednom evropském lidu je nebezpečná utopie.