Szentendre je dunajský Montmartre, kde barvy domů a obrazů vystavovaných po ulicích přecházejí v barvy řeky… Tak o tom malebném městečku píše nezbytný průvodce po těch končinách, Claudio Magris, ve svém kulturním cestopise Dunaj. Okamžitě jsem mu dal za pravdu a stejně jako on před čtyřiceti lety, kdy svou knihu psal, jsem se nechal unášet pitoreskními uličkami, které klesaly a zase stoupaly po mírných vršcích, obklopen lehounce plynoucím veselím letního dne.

Szentendre je sladké místo u Dunaje, ale ne u toho velkého, nýbrž u kanálu, který se od veletoku oddělí někde za Ostřihomí a pak se do něj vrací před Budapeští. Celý ten dlouhý ostrov, který ty dva toky tvoří, měl být podle šílených plánů stavitelů gigantomanických staveb zatopen, čímž by se Szentendre stalo napůl utopeným městem na břehu jezera. Naštěstí se dřív v Maďarsku změnil režim, takže Szentendre mohlo zůstat maďarským Montmartrem, nebo také Barbizonem, venkovskou oázou, kam jezdili malovat do přírody od poloviny 19. století francouzští malíři a kde se někteří usazovali i na celý rok. Tady měl „letní byt“ maďarský impresionismus a pak expresionismus, které nejsou určitě o nic horší než ty naše, ale možná i francouzské ismy. I Maďaři mají své Slavíčky a Hudečky nebo Kubišty a Filly, jen je neznáme (čest výjimkám). Třeba takový Károly Ferenczy (1862–1917) je jejich Manet a Renoir dohromady, který má tady muzeum ve vile, kde žil kdysi se svou umělecky založenou ženou, Olgou von Fialka, která byla dcerou rakouského, ale vlastně českého oficíra Mořice Fialky z Písku, prvního českého překladatele Dickense, což prozrazuje, jak se to ve střední Evropě vždy všechno míchalo dohromady, ovšem hlavně mezi svými, Středoevropany.

Výhoda Szentendre byla a je, že je blízko Budapešti, vlastně je to už trochu předměstí, kam jezdí příměstský vlak, ale přece jen mimo hlavní tahy, takže je to místo trochu utajené, které znají asi jenom Maďaři a pro Maďary je důležité: nepochybuju, že ho zná i hodně Čechů a Moravanů, to se omlouvám, ale myslím to jaksi v globálu: na druhé straně, nejsou tam termální lázně, ale asi šest muzeí, které ale možná tak netáhnou, nevím, já tam Čechy nepotkal.

Možná by se Szentendre dalo náznakově přirovnat k Zbraslavi a Roztokům, to by se tam ale muselo leccos zlepšit, u nás mě napadají jenom dvě tak kouzelná místa, snad Třeboň nebo Litomyšl, ale ani to není ono, protože Szentendre má něco podstatného navíc, jednak umělecký flair, jímž je to tam doslova prosáklé, a pak už tu panonsko-balkánskou atmosféru těžkých vůní a pachů a i na ostrém slunci příjemných barev, běloby, jemných okrů, zeleně všech odstínů…

Tu kapitolu v Magrisově knize (je opravdu důležitá a bez ní by Dunaj nebyl tím, čím je) by možná člověk jen přelétl, protože je o nějakém městě s hodně maďarským jménem Szentendre, přitom ono to neznamená nic jiného než Svatý Ondřej, Svatej Ondra, možná Vondra. Takže když jsem si tu kapitolu při plánování cesty přečetl, zaujalo mě, že tam professore píše, že „městečko nese stopy srbského vlivu, který se pomaličku vytrácí“. Abych tomu zabránil, tak jsem po příjezdu navštívil srbskou restauraci na dunajském nábřeží a objednal si čevapčiči, které mi přinesli s horou cibule a mísou ajvaru, což společně vytvořilo v podvečerním horku tělesný odér, který mě měl chránit před komáry a nežádoucím sociálním kontaktem. Rakiji jsem si odepřel.

Ti Srbové se sem, na sever Maďarska, dostali na konci sedmnáctého století, po srbské katastrofě roku 1690. To je málo známá věc, přitom docela pěkný příklad toho, kde jsou (mimo jiné) důvody maďarské zdrženlivosti, lze-li to tak nazvat, k masovému přijímání muslimů do Evropy. Oni totiž své válečné uprchlíky už kdysi přijali, ale byli to skuteční uprchlíci, ovšemže křesťané, kteří prchali před muslimy. Říká se tomu srbský exodus a dojde k němu, když rakouští Habsburkové po porážce Turků u Vídně (1683) proniknou vítězně na Balkán, Turci stále ustupují, a za této situace podnítí rakouští agenti místní Srby, aby se vzbouřili – a vytvořili tak vlastní druhou frontu v Kosovu, kde ještě Srbové převládají a kde de facto leží historické jádro Srbska. Srbové to udělají, povstanou – a Rakušané se stáhnou a nechají je namydlené… Následují turecké a arnautské (albánské) trestné výpravy. Při masakrech zahynou desetitisíce pravoslavných, a tak se roku 1690 tři sta tisíc Srbů vydá v čele se svým patriarchou Arsenijem na pochod na sever. Rakouské úřady je usadí v nově osvobozených oblastech: Vojvodině, Banátu a Sremu. Někteří pokračují dál k Dunaji, odkud také byli přednedávnem vypuzeni Turci. Významná kolonie jich tedy nalezne domov ve Svatém Ondřeji (Сентандреја).

Nelze říci, že bych poznával v rysech místních obchodníků, cukrářů, zmrzlinářů, zelinářů, případně brusičů nožů a šavlí balkánské rysy. Obyvatelstvo se mi zdálo klidné a přívětivé, nezasažené dávným, ale věčně živým historickým traumatem – což neznamená, že už neexistuje. Rodin hlásících se k srbskému původu tam žije, jak jsem slyšel od paní v Srbském muzeu, už jen pár desítek a jsou dokonale integrovány do maďarských poměrů, i to čevapčiči a pljeskavice je spíš turistická atrakce pro hejly jako já. Ale přece jen jsem narazil na něco autenticky srbského, totiž církevní zpěv, který v podvečer vycházel z otevřených dveří jednoho kostela, ostatně nejvyššího ve městečku. Ocitl jsem se v pravoslavném chrámu, kde právě začínala (předpokládám, že začínala, protože ještě dlouho a dlouho pokračovala) srbská bohoslužba. A jestli jste někdy něco takového viděli (a slyšeli), musíte uznat, že je to zážitek pro všechny smysly, včetně olfaktorických čili čichových, neboť to, co se tam dělá s kadidlem, není jen nějaké symbolické katolické navonění, ale pořádné nakouření, ba vykouření, takže za chvíli z těch vůní začnete slzet a máte pocit, že jste se ocitli v ortodoxní parfumerii. Ovšem ten zpěv, který provozoval jáhen, jeptiška a občas se přidával pop, který chvílemi mizel za ikonostasem a zase z něj dveřmi vycházel, to byl nádherný zážitek, možná po hodině a půl již trochu monotónní, avšak já tam stál odhodlaně a přitom nenápadně, jako katolický vítač v uprchlickém chrámu, který už dávno patří do toho městečka, kde se krásně zastavil čas.

A druhý den jsem tam narazil na největší Retro Múzeum, co jsem kdy viděl, 70-es evek világa, prostě obrovskou sbírku všeho možného haraburdí ze sedmdesátých let, především ovšem provenience maďarské, ale i z dalších zemí RVHP. Je v jedné vile na okraji města a mají tam pokoj v designu sedmdesátek a kuchyň a koupelnu a také záchod a plno výrobků, na které si člověk matně vzpomíná a okamžitě ho to vrací do těch let, třeba maďarské šampony s banánovou, meruňkovou a jablečnou příchutí, ano, příchutí, protože já ty chemikálie ochutnával, jak voněly. Těžkou nostalgii ve mně vyvolaly obaly elpíček s maďarskými kapelami Omega a Locomotiv GT, které jsem kdysi sjížděl na gramofonu třeba třikrát denně, a také plakátů a reklamy, které často působí velmi bizarně, přitom cool a divoce, muži mají kotlety a kníry a tupírované vlasy a kalhoty do zvonu, ženy mají smyslné rty a paruky a dost lascivní modely, které jejich těla ukrutně sexualizují, takže to všechno vypadá jako začátek historického pornofilmu, ale ona je to reklama na nějaký paprikový krém. A ač to opravdu byly totalitní časy, tak tam je patrný pokus o design a styl, třeba v keramických ozdobách, na které si Maďarsko velmi potrpělo, tomu stylu se tam říká „keramika kádárika“: to my nic takového s Husákem nemáme. A tahle lokálnost, kvůli které se vlastně do jiných zemí jezdí, v globální civilizaci mizí a nic jako „národní styl“ už vlastně neexistuje. Jsou jenom chudší a bohatší země. Ale právě malebná městečka, jako je Szentendre, jsou důkazem, že bez toho místního to nejde, bez toho by člověk ani neviděl důvod někam jet.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/