KOMENTÁŘ Ondřeje štindla

Tak kdo nás v roce 1968 vlastně okupoval?

KOMENTÁŘ Ondřeje štindla
Tak kdo nás v roce 1968 vlastně okupoval?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Padesáté výročí sovětské invaze do Československa tu vyvolalo docela pestrou debatu na docela hodně témat; dosvědčuje to, že půlstoletému odstupu navzdory je ta událost pořád ještě nějakým způsobem živá, neuzavřená. Lidé se také vyjadřovali k otázce, která může působit až nepřípadně: Kdo nás to tenkrát vlastně okupoval? Nebo přesněji: Byla ta okupace také a především ruská? Jeden by řekl, že alespoň v tomhle bychom po padesáti letech mohli mít jasno. Ale vlastně není divu, vztah k Rusku je v české veřejnosti i mezi jejími politickými špičkami docela proměnlivý. S rostoucí kritikou Evropské unie a vůbec Západu se někomu (v Česku nikoliv většinově) může jevit alternativa nějakého východního spojenectví přitažlivější, v jiných budí obavy agresivita současného Putinova režimu i jistá sofistikovanost, s jejíž pomocí dokáže usilovat o to své a třeba jej v dílčích věcech i dosáhnout.

Nejbizarnější příspěvek v téhle diskusi pronesl – nepřekvapivě – předseda KSČM Vojtěch Filip. Brežněv pocházel z Ukrajiny, tam byla dislokovaná i většina jednotek, které se do obsazení Československa zapojily. Stejně tak většina politbyra, jež o vpádu rozhodlo, byla narozena mimo území dnešního Ruska. Tak jaká ruská invaze?

Podstatně promyšlenějším způsobem se k věci vyjádřil bývalý prezident Václav Klaus. Invaze z roku 1968 podle něj zásadně ovlivnila české (československé) veřejné mínění o Rusku obecně. Je ale potřeba si uvědomit, že v důsledku komunismu trpěli nejvíce ze všech právě Rusové. Na dnešní Rusko není možné pohlížet jako na Sovětský svaz včerejška.

„Jistá hysterie, která je vedena proti dnešnímu Rusku, samozřejmě souvisí s 21. srpnem 1968. A můj permanentní pokus říkat, že to bylo trošku něco jiného a že to byl komunistický Sovětský svaz, a ne dnešní Rusko, málokdo chce vzít na vědomí,“ řekl v rozhovoru pro ČT. Převedeny do takto zobecňujících tezí mohou prezidentovy názory působit vlastně rozumně. Samozřejmě, ať už si o Putinově režimu myslí kdokoliv cokoliv, s poměry ve Stalinově SSSR se život v dnešním Rusku nedá srovnávat. A jistě je také pravda, že ani v nejtvrdších časech komunistické totality míra a krvavost represí v Československu nedosahovaly sovětské úrovně.

Podle Klause je zřejmě třeba oddělovat vražednou ideologii velmoci, která ji po světě šířila, od země, již ovládla. Jenomže to s takovou důsledností není možné. Sovětský režim byl takový, jaký byl, protože byl komunistický, ovšem také proto, že byl ruský. O čtyřiceti letech jeho československé verze se dá mluvit jako o bolševizaci a v nějaké míře i rusifikaci. Sovětský svaz se zrodil ze střetu velmi „západnické“ ideologie a ruských poměrů (nechci tím tvrdit, že kdyby se komunismus nebo reálný socialismus poprvé prosadily a udržely jinde, byly by lepší, asi by ale byly jiné; nakonec, možná se jinde než v Rusku naplno prosadit ani nemohly). Sovětský svaz vznikl revolucí, která v Rusku a dalších svazových republikách vyvrátila mnohé tradice a instituce, jistě nastolila nějakou míru diskontinuity. Jenomže mezi carským a sovětským Ruskem existovala také nějaká kontinuita, i v porevolučním SSSR, tamní režim vykazoval též jisté trvalé charakteristiky výkonu moci v Rusku, opíral se také o nějakou místní tradici a dál ji rozvíjel. Stejně tak je ta tradice živá v Rusku dnešním. Na otázku, zda je dnešní Ruská federace totožná s někdejším Sovětským svazem, neexistuje jednoznačná odpověď. V mnoha ohledech se ty dvě země jistě a zásadně liší, v jiných zase tolik ne. Existuje mezi nimi stejná podobnost, příbuznost jako mezi SSSR a Ruskem carským. 

Bývalý prezident má ovšem naprostou pravdu, když připomíná, že komunistickou diktaturou Rusko utrpělo ze všech nejvíc. Desítky milionů mrtvých nebo režimem drasticky perzekvovaných… A také množství lidí, kteří i v takhle šílených podmínkách dokázali v různých situacích projevit elementární lidskost, i když tím riskovali život (a často ho také ztratili). Tohle „druhé Rusko“ se svými oběťmi a také kulturou světového významu si jistě zaslouží být připomínáno, obdivováno, v mezích možností podporováno. Neřekl bych ale, že by se tohoto cíle dalo dosáhnout, řekněme, zvýšenou přilnavostí ke Kremlu.